NEKO

LXII.

„Arku..." oslovil mě tiše Neko a jak nechal mé jméno vyznít do ztracena, věděl jsem, že co bude následovat, bude mnohem vážnější než celá naše dosavadní diskuse.

Všechno, co jsme zatím probírali, byly obecné problémy – naše problémy to ano, ale byly to problémy se světem, ve kterém žijeme, zatímco teď to vypadalo, že přišla řada na problémy osobní. Věděl jsem, že se mi Neko chystá říct něco závažného, něco nad čím už přemýšlel.

„Řekl jsem ti dneska spoustu věcí o sobě, o své rodině a dospívání," začal Neko rozvážně a já v jeho hlase nedokázal identifikovat tón, který by mi prozradil, kam směřuje. „Nechtěl jsem se stát politikem. Nikdy jsem neměl takový cíl – tedy dřív, jako malý nebo dospívající. Ani potom, co jsem našel svou biologickou matku, mě něco takového vůbec nenapadlo. Chtěl jsem změnit svět. Chtěl jsem najít způsob, jak bojovat s nespravedlností, s nedostatkem, s všemožnými problémy. My nadpřirození jsme v mnoha směrech nadřazeni lidem, ale přesto jim můžeme jenom závidět, protože svět – ten skutečný svět – patří jim a my jsme jen postavy z pohádek nebo hororů, na které nikdo se zdravým rozumem nevěří. Skrýváme se ve stínech a nalháváme si, že je to kvůli našemu bezpečí. Dětem nadpřirozených ras se už od školky vtlouká do hlavy, jak se mají chovat, aby nebyly odhaleny a až do dospělosti si přenášíme představy, že kvůli tomu musíme trpět. Trpíme tím, že nemůžeme dát průchod své přirozenosti, trpíme tím, že jsou všude kolem nás neviditelné hranice, které nesmíme překročit – práce, které nesmíme vykonávat, místa, na kterých se nesmíme shromažďovat nebo se na ně stěhovat, bytosti, se kterými se nesmíme stýkat, věci, které nesmíme zažít i věci, o kterých nesmíme ani snít.

Zvolil jsem si i takové zaměření studia na univerzitě – hledal jsem způsob, jak pomoci co nejvíce nadpřirozených v co nejvíce směrech. Víš, málem jsem nedokončil studium, nějakou dobu jsem byl i nemocný – trpěl jsem chronickou únavou, migrénami, bolestmi celého těla – u kočkodlaka něco nevídaného. Podle lékařů však moje onemocnění nebylo ani tak fyzické, jako psychosomatické – bylo v mé hlavě. Měl jsem deprese, trpěl jsem pocity zoufalství, protože čím víc jsem se toho dozvídal o tom, jak náš svět funguje – jak funguje už tisíce let – tím jasnější mi bylo, že ať se budu snažit sebevíc, mesiášem, který by nás všechny spasil, se nestanu.

Pomohl mi jeden pěstitel růží. Potkal jsem ho náhodou v parku. Chodil jsem tam pravidelně – tedy spíš jsem tam utíkal. Bral jsem si s sebou vždycky učebnice jako výmluvu, že se jdu učit na čerstvý vzduch, že když budu na slunci, tak se mi bude nejen lépe učit, ale budu se i lépe cítit a život mi bude připadat lepší. Většinou jsem si jen lehl na trávník do stínu některého ze stromů, a buď jsem spal, nebo se jen tak díval do koruny a pozoroval, jak mezi listy proudí sluneční světlo nebo jak je obrací vítr. Ten pěstitel růží byl starý skřítek, který v tom parku pracoval už desítky let. Vždycky sedával na lavičce s obědem a zbytky pak házel kachnám a labutím, které plavaly v jezírku. Po čase jsme spolu začali mluvit, řekl bych, že to byl nejlepší psycholog, na kterého jsem mohl narazit – nevěděl totiž o psychologii vůbec nic.

Vyprávěl jsem mu o své rodině, o otci, Iris i mé biologické matce a o tom, jak jsem si zvolil obor studia tak, abych mohl najít nějaký způsob, jak pomáhat nadpřirozeným, co nejvíc to půjde. Vysmál se mi. Řekl mi, že jsem idiot a nevím nic o světě a ve škole se o něm nic nenaučím. Pak mi řekl, proč se stal pěstitelem růží – tak o sobě vždycky mluvil, nepovažoval se za zahradníka, protože zahradník má na starosti celou zahradu, a to byla podle něj moc velká zodpovědnost. Zahradník musí pečovat o každou rostlinku, každou bylinku, keřík i strom. A nejen o ně, musí myslet i na zvířata v ní – na krtky i žížaly, na mravence, mšice, včely, motýly, ptáky, kočky, psy i třeba jeleny nebo ovce, pokud by byla zahrada v oblasti, kde se tahle zvířata vyskytují. A taky musí zahradník myslet na vodu, na sucho, na hlínu, na hnojivo. Musí rozhodovat co má v zahradě růst a co je plevel. A kde má zůstat trávník a kde už mohou kvést květiny, a kde může kvést která z nich. Musí dbát na to, jak rostou keře a stromy, kdy jsou příliš košaté, kdy plodí málo a kdy moc. Kdo jsou škůdci a kdo naopak pomáhá. Kde vzít vodu, když neprší, aby zahrada nevyschla, kam vodu odvést, když prší moc a hrozí, že by rostliny začaly uhnívat a zvířata se topit. V jeho očích by zahradník měl být všemocným, o všem rozhodujícím bohem, který se nikdy nesmí zastavit, pořád musí pracovat, pořád o něčem rozhodovat a nikdy si nedokáže užít plody své práce, protože když rozkvete jedna květinka, on už dávno musí pečovat o jinou, aby taky mohla rozkvést, když dozraje jedno ovoce, má čas tak akorát ho očesat a jít dál, protože jinde dozrává jiné. Zahradník má moc práce a málo uznání nebo dokonce potěchy z odvedené práce. Zatímco on – pěstitel růží – svou pozornost zaměřil jen jedním směrem, jen na jednu rostlinu. Staral se jen o to, aby růže rostly, aby kvetly, chránil je před suchem, hnojil je, zbavoval se mšic a lákal včely. Růže rouboval a přesazoval, na zimu je přikrýval chvojím. Nestaral se o nic jiného. Kdyby vedle jeho růže vyrostla lilie, vytrhl by ji jako plevel, protože se nemusel starat o krásu a prospívání růží i lilií, staral se jen o jedno. Dobrovolně si nasadil na oči klapky a byl slepý k tomu, co by nemohl ovlivnit a veškerou svou péči a lásku věnoval jednomu životnímu cíli. Jenom růžím.

Na jeho radu jsem začal chodit na různé stáže, abych našel opravdové skutečnosti. Škola života, jak říkal. Ne učebnice a přednášky, ale skutečné problémy ve skutečném světě. Řekl mi, abych hledal problém, který mi bude připadat tak velký, že si budu myslet, že když se nevyřeší, tak se přestane točit svět. Řekl mi, že až takový problém najdu, naleznu své životní poslání. A já ho skutečně našel – tedy znovu našel, při práci v nemocnici jsem si připomněl, proč jsem chtěl zachránit svět – kvůli mámě, která zemřela zbytečnou smrtí jen proto, že si nemohla dovolit zajít k lékaři a zaplatit za léky.

Otázkou bylo, jak bych takový problém chtěl řešit. Nebyl jsem doktor a nedokázal jsem si představit, že bych se jedním stal. A co bych taky vyřešil, jako doktor? Jak by jeden doktor mohl spasit svět? Ne, došlo mi, že není potřeba mít o jednoho doktora víc, ale je nutné změnit systém. A systém je možné změnit jen dvěma způsoby: první je finančně, ale já se nechtěl stát obchodníkem se zdravím, nechtěl jsem jen tak zakládat někde lékárny nebo ordinace a pumpovat peníze někam, kde by možná ani nepomohly; druhý způsob je politicky, změnit zákony, přinést nové možnosti a prosadit je celospolečensky jako platné pro všechny bez ohledu na jejich rasu, postavení a movitost.

Až, když jsem prošel tímhle vším, až když jsem si to všechno promyslel a došel k definitivnímu rozhodnutí, že tohle je to, co chci změnit a čemu chci zasvětit svůj život, jsem došel k rozhodnutí, že se stanu politikem. Prvnímu, komu jsem o tom chtěl říct, byl starý pěstitel růží, ale v parku jsem ho už nenašel. Byl jsem pryč několik měsíců – měl jsem tolik práce, že jsem si nenašel chvíli na to, abych se tam zašel podívat a promluvit si s ním – a když jsem konečně přišel, byl už pryč. Vedení parku mi řeklo, že kvůli zdravotním problémům odešel do důchodu, zemřel krátce na to. Byla to špatně placená práce a jemu se nechtělo utrácet za doktory – měl artrózu kvůli tomu, jak celý život pracoval ve vlhku a zimě, měl plicní problémy a dokonce i nějakou infekci, kterou chytil od bakterií v hlíně, když se náhodou poškrábal o trny růží. Stihl jsem se s ním rozloučit. Nebyl to v pravém slova smyslu můj přítel, spíš něco jako učitel, ke kterému jsem choval respekt.

Na druhou stranu... Byl to skřítek. Já jsem dlak. I když jsem si zvolil rozumem cestu, po které jsem chtěl jít, vstoupil jsi mi do cesty ty a srdce promluvilo. Druh, o kterém jsem nikdy nepřemýšlel, nikdy s ním nepočítal a teď se najednou všechno obrátilo vzhůru nohama. Nalinkoval jsem si život s jasným označením začátku a cíle, ale teď nevím, jestli se chci postavit na startovací čáru."

Nekova slova doznívala a já jsem jen těžko dokázal zpracovat všechno, to co mi řekl. Dávalo to smysl, rozuměl jsem tomu, po čem Neko touží, co ho žene kupředu, ale pořád... Pořád jsem si nebyl jistý, kde v tom příběhu je místo pro mě.

„Co si o tom myslíš ty?" zeptal se mě Neko nečekaně.

Tázavě jsem se na něj podíval. Nebyl jsem si jistý, co tím myslel. Řekl mi toho tolik, že jsem nevěděl jak reagovat, na co reagovat...

„Myslím o mé kandidatuře," napověděl mi Neko, když viděl mojezmatení. „Myslíš, že bych měl dál pokračovat?"