Ununderstood ✔️

17.Samina rada

Celkem mě to překvapilo. ,,Aha..." Zamumlal jsem a podíval jsem se do chodby. ,,No... Hele, tohle si necháme na jindy. Poslouchej. Haru je složitá osobnost. Někdy působí jako naprosté neviňátko, někdy je výbušný že je lepší si držet odstup, ale někdy má prostě slabší chvíli. Haru neumí vyjádřovat své pocity, takže ti o tom asi moc neřekne, ale podle toho co jsem slyšela se mu vrátila depka. Na základce se něco prodělalo a on bral tři roky prášky a chodil na terapie. Proto nevěří lidem a je těžké se k němu dostat. Musíš být s ním. Potřebuje oporu, někoho komu se může vybrečet na rameno, chápeš ? Vždycky jsem tu pro něj byla já, ale já jsem momentálně půl planety od vás, takže to asi jako nepůjde. Tyhle jeho nálady znám. Celý dnešek probrečí a zítra bude proklínat všechno co půjde. NESMÍ do školy, jinak se to jenom zhorší a může i zkolabovat... Vlastní zkušenosti... Takže ho pohlídej, ano ?" Pronesla v kuse a já se snažil všechno pobrat.

Znáte takové ty sny ze kterých se prostě nemůžete probudit ? Přesně ten mám. Těch očí co na mě kouká, těch prstů co si na mě ukazují, ty slova co se do mě zabodávají. Je to příšerný. Nechci to, chci pryč...

Ještě chvíli jsme takhle spolu něco řešili, než se ozvala rána. ,,Musím běžet." Řekl jsem a po vypnutí hovoru jsem se rozeběhl do obývkáku. Haru spadl z gauče, celý se klepal s z očí mu tekla jedna slza za druhou. Ani nevím proč, ale připomíná mi mě před pár lety. Klekl jsem si k němu. ,,Haru, Haru slyšíš mě ?" Jemně jsem ho hladil po tváři, ale on jen tiše něco mumlal, že by noční můra ? Nějakým způsobem jsem si ho vytáhl na klín a zacpal jsem mu nos a následně i pusu. Jeho tělo by se mělo probrat ...

Cítil jsem se divně. Něco mě tížilo, jako kdybych se nemohl nadechnout. A ta potřeba byla čím dál větší. S trhnutím jsem otevřel oči a v tu ránu se mi do plic dostala potřebná dávka kyslíku. Konečně jsem se začal rozkoukávat. Tohle není můj dům.

Chvíli se zmateně koukal před sebe. ,,Už v pohodě ?" Zeptal jsem se tiše, ale i tak s sebou trhnul. Zmateně se na mě koukal. Seděl mi na klíně a byl někde kde to neznal, pochopil jsem proč se tak lekl. ,,V klidu, to jsem já. Už to bude v pohodě, ano ? Nemáš se čeho bát." Pousmál jsem se a přitáhl jsem si ho pevně k sobě. Chvíli byl stuhlý, ale pak kolem mě nejistě obmotal ruce a zavrtal mi hlavu do trička. ,,N-Natsu..." Fňuknul tiše a já si o něj opřel hlavu. ,,Už tě nepustím. Nenechám nikoho aby ti ublížil."