Ununderstood ✔️

22.Otec

Moje záchrana ! ... Nebo taky ne...
,,Co se to tady děje ?!" Řekl rozhozeně nějaký chlápek kolem čtyřicítky. Měl krátké černé vlasy a oči stejné jako Natsu. ,,T-Tati ?! Co tady děláš ? Měl si být v práci...A-Ale to je jedno, není to tak jak to vypadá !" Vykoktal Natsu a mě až překvapilo jak nervózní je v jeho přítomnosti. ,,Jen jsem na chvíli zaskočil tu jednu doktorku. To vy dva mi koukejte vysvětlit co tady děláte." Zabručel a když se Natsu začal nervózně drbat na zátylku a k ničemu se neměl, rozhodl jsem se to vzít do vlastních rukou. ,,Já se moc omlouvám, všechno je to moje vina. To jak tahle situace vypadá... Všechno je jen náhoda ! Nic jsme tu nedělali a ani to nebylo v plánu !"

Překvapeně jsem se na něj podíval, vlastně stejně jako táta. ,,Upřímně jsem až doteď myslel že jsi holka, takže mě to ani nenapadlo. Natsu je na kluky už dlouho, takže-" ,,Tati !" Zařval jsem a tím jsem ho přerušil z tohoto tématu. ,,Ve škole jsme byli, ale Haruovi se udělalo zle a tak jsem ho vzal sem. Nebudeme tě rušit, Haru musí odpočívat." Řekl jsem rázně a podíval jsem se na něj. Byl úplně rudý a měl sklopenou hlavu. Pecka, teď mě musí vidět jak nějakého úchyla. ,,V pořádku, jestli se ti udělá ještě zle, tak mi řekněte. Můžu tě pak zkontrolovat."

Natsu je... Proč mi to neřekl ?! Znamená snad to jeho chování něco ? Co když je stejný jako Ricky a chce mě jen na jedno... I když... Kdyby něco chtěl tak by měl už tolik šancí... Nevypadá na takového parchanta... Ale vůbec ho neznám, jak mu můžu věřit... ,,Haru ?" Rychle jsem k němu zvedl pohled. Asi jsem trochu nevnímal. ,,Jsi v pohodě ?" Jen jsem kývl. ,,Pojď, půjdeme nahoru." Řekl a poukázal směrem z kuchyně. Zase jsem kývl a seskočil z linky. ,,Děkuju." Zamumlal jsem, když jsem procházel kolem jeho táty se sklopeným pohledem a šel za Natsuem. Ta dobrá nálada byla pryč. Zase jsem přemýšlel o tom proč tu vůbec ještě jsem. Co když je fakt stejný parchant jako ON. Taky se dřív choval hezky. Mám z něj strach. Po dlouhé době jsem našel někoho, v koho jsem vložil alespoň malinko důvěry a teď už jsem zase na pochybách.

Paráda... Fakt paráda. Proč je všechno v jednu chvíli naprosto úžasné a v tu druhou se všechno posere... Vešli jsme společně do pokoje a já pak zavřel dveře. Nastalo tu takové to trapné ticho. ,,Poslyš Haru... To co řekl táta..." ,,V pohodě. Nemám nic proti tomu že jsi na kluky." Zamumlal a mě se trochu ulevilo, ale na druhou stranu... Jestli mu to nevadí, proč se tváří takhle ? ,,J-Já si na chvíli lehnu." Řekl tiše a zalezl si pod peřinu. Fakt paráda. Zespoda se ozval můj táta, a tak jsem oznámil že tu budu za chvíli zpátky a opustil jsem pokoj. Ano, mám ho rád a určitě bych mu to někdy řekl, ale momentálně byla tohle snad ta nejhorší možná chvíle. Opravdu netuším co se mu teď honí v hlavě, ale celkem se toho bojím. Navíc se známe jen chvíli a já se nemůžu chovat jak zamilovaná holka ze základky.