Ununderstood ✔️

42.Odpočinek

Věnováno Prolive87 za její trpělivost a ohlasy 😅❤

Omlouvám se, že kapitola vychází až teď. Musela jsem rychle do nemocnice :)
***

Okej... Možná jsem ho neměl takhle provokovat. ,,Ne ne ne... Věřím že toho bude víc." Zamumlal jsem a skryl jsem si obličej ve dlaních, jelikož jsem si připadal strašně trapně, ale zároveň se mi tahle situace celkem líbila. Najednou se na mě Natsu svalil a já malém vypustil duši. ,,Tak dobrou." Zamumlal a s úsměvem se na mě ještě uvelebil. ,,Hele ty slone, já nejsem matrace !" Snažil jsem se ho odstrčit, ale marně. ,,Ne, ty jsi můj osobní polštářek." Řekl spokojeně a na moje protesty nijak nereagoval. Cítil jsem se jak pod hromadou sněhu. ,,Zkus mě poslintat a oholím ti obočí." Zabručel jsem, ale to už se rozesmál.

Začal jsem se smát, prostě to nešlo. Zvedl jsem k němu pohled a utrochu se uklidnil. ,,Když na tobě se leží dobře, možná to obočí oželim." ,,Jo ? A oželil bys třeba tvoje bílé kimono kdyby náhodou zrůžovělo ?" Zeptal se s úšklebkem a já z něj radši slezl. ,,To je stoprocentní bavlna... To bys neudělal." Fňuknul jsem si, ale i tak jsem se k němu natiskl a nechal se od něj objímat. Bylo mi u něj hezky. ,,Teď, když ze mě neděláš placku tak ne." Mírně jsem se pousmál a užíval si jak si mi hraje s vlasama. Bylo to příjemné... Asi až moc.

Trvalo jen chvíli jsem se jeho dech ustálil a on usnul. Dál jsem ho v klidu hladil a při tom jsem odpočíval, i když jsem usnout nemohl. Podle té zapojené konzole si myslím, že dlouho do noci hrál hry... Možná až do rána když toho naspal tak málo. Asi po čtvrt hodině se z ničeho nic otevřely dveře. Vykoukl z nich jeho táta, na kterého jsem s trochou rozpaků kývl. Jen se pousmál a vešel dovnitř. ,,Jedu zase do práce, jen jsem si musel vyzvednout pár věcí. Až se Natsu vzbudí, tak mu prosím řekni ať si tohle přečte. Je to od jeho matky a určitě se mu do toho nebude chtít, ale je to celkem důležité." Řekl a na stolek vedle postele položil dopis v obálce. ,,Jasně." Odvětil jsem tiše a on pak následně odešel. Když o tom tak přemýšlím, ani jsem nezaregistroval že by vešel do domu.

Když jsem vzbudil, slunce už bylo vysoko na nebi a já ležel v posteli sám. Rozespale jsem se posadil a zamžoural očima. Bylo tu uklizeno... Že by Haru uklízel ? Sotva jsem na něj pomyslel tak vešel do dveří s igelitkou v ruce. ,,Dobré ráno Růženko." Zaculil se a přišel k posteli. Byl jsem ještě stále trochu mimo, takže jsem ho jen tiše pozdravil. ,,Heh... Po ránu jsi fakt mimo. Se nedivím že chodíš každé ráno běhat aby jsi se probudil." Řekl s úsměvem a zalezl si ke mě do postele. V tu chvíli se ozvalo moje hladové břicho. ,,Hmm... Kolik vlastně je ?" ,,Půl třetí. Nedivím se že máš hlad. Vzal jsem ti to kari co máš rád. Je to pár dní dozadu co jsi říkal, že na to máš chuť." Během toho co to říkal vytáhl z té igelitky dvě krabičky a jednu mi podal. ,,Mmm... Už jsem ti říkal že tě miluju ?" pousmál jsem se na něj. Byl celkem červený. ,,Nemáš horečku ?" Zeptal jsem se starostlivě a sáhl mu na čelo. ,,Ne... Ale tobě asi po ránu zalepím pusu." Hlesl a pohledem zabrousil na svoje jídlo. ,,Jo, můj hlas je hrozný, za to promiň." Řekl jsem nezautě a on se malém přidusil. ,,Děláš si srandu ?! Vždyť máš úplně se-" Přerušil se uprostřed věty a zrudl ještě víc. Jen jsem se ušklíbl. ,, Co že mám ? Nějak jsem tě neslyšel..." Zaprovokoval jsem a on si narval do pusy kus masa. ,,Neřeš to."