Ununderstood ✔️

82.

Trvalo to jenom pár minut než jsme dojeli k nemocnici, ale pro mě to bylo jako věčnost. Jakmile jsme zastavili, tak sanitkáři vzali nosítka a vyběhli z auta ven. Upřímně... Sotva jsem je stíhal. Když jsme vběhli dovnitř, hned se kolem nás seběhlo několik doktorů... Včetně Natsuova táty. Ten se vyděšeně podíval na svého syna a pak na mě. ,,Haru, co se stalo ?!" Zeptal se a já pustil Natsuovo ruku, jelikož už jsem nestíhal běžet s nima. ,,Natsu... Asi mě šel hledat, protože jsme se malinko pohádali a prostě se to podělalo. Snažil se pomoct nějaké holčině a dostal něčím po hlavě od nějakého chlapa..." Řekl jsem provinele a sklopil jsem hlavu. Periferně jsem zahlédl jak jeho otec zvedá ruku a zavřel jsem oči v očekávání tvrdé rány, která ale nepřišla. Místo toho si mě za rameno přitáhl do obětí a párkrát mi poklepal na záda. ,,Natsu to zvládne, nestalo se nic vážného. Hlavně se uklidni a nedávej si všechny za vinu, ano ?" Chvíli jsem ho zaraženě pozoroval, ale nakonec jsem s mírným úsměvem kývl. Byl fakt úžasný chlap.

Po našem rozhovoru se vrátil k práci a já se vydal hledat pokoj, na který následně Natsua převezou. Podle jedné sestřičky by měl být ze sálu do hodiny pryč, pokud se nestalo něco horšího. Modlil jsem se aby ne. Naštěstí se tak opravdu stalo a já zahlédl dvě sestřičky táhnoucí lůžko na kolečkách. ,,Jak je na tom ?!" Vyhrkl jsem a ihned jsem se postavil. ,,Pan Narita musí odpočívat, ale jinak bude vše v naprostém pořádku. Váš přítel by se měl ještě dnes probudit." Řekla jedna ze sester a já si oddechl. Ještě aby nebyl v pohodě... Ty dvě ho odvezli do pokoje a po chvíli zase odešly. Dovolily mi jít za ním, což jsem taky hned udělal. Bylo mi ho líto. Jemně jsem ho pohladil po tváři a pak si s povzdechem sedl vedle postele. Byl jsem unavený. Nebylo se taky čemu divit když hodiny ukazovali něco kolem půlnoci. Sledoval jsem jeho spící tvář x vyholené vlasy a mírně se zvedající hruď, dokud mě to neuspalo a já neusnul s hlavou položenou na kraji matrace.

▶

Chvíli mi trvalo než jsem začal vnímat realitu, ale bolest hlavy a ruky mi k tomu dost pomohla. Byl jsem celý rozlámaný a když už se mi konečně podařilo otevřít oči, hned jsem je kvůli světlu zavřel. Byl jsem naprosto mimo a nechápal jsem, kde se právě nacházím. Poslední co si pamatuji byl vyděšený pohled té holky... Je vůbec v pořádku ? Kolik je ? Je Haru v bezpečí ?... Všechny moje myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem otevřel oči a rozhlédl se. Bílé stěny, otravný pípající zvuk a pach dezinfekce mi prozradil místo, no a spící Haru mi zase řekl, proč mám tak zdřevěnělou ruku a že on v pořádku je. Vypadal sladce když spal. Tohle blonďaté stvoření mi hned zvedlo náladu, ale na druhou stranu jsem dostal chuť na to, abych ho trochu pozlobil. Přeci jen... Měl by si na to zvyknout co nejdřív...