Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Prolog + Kapitola 1

Jmenuji se Eva. Své příjmení málokdy někomu říkám, protože si ho buď stejně nikdo nezapamatuje, anebo ho úplně zkomolí. Nejsem žádná křehotinka. Vyrůstala jsem v menším městě, s rodiči jsme často pracovali na zahradě, a fyzická práce je pro mě odreagováním. Můj taťka vždycky říkal, že jsem se měla narodit jako kluk. Taky jsem se docela dlouho oblékala jako můj bratr Zdeněk. Ten, kdo vymyslel tepláky, byl můj člověk! Po mamce jsem zdědila blonďaté vlasy a modré oči. V mých „klučičích" letech jsem měla vlasy úplně krátké. S bráchou jsme chodili ke stejnému, pánskému holiči, a vycházeli se skoro stejně vyholenou hlavou. Na konci základky už mě mamka ale odmítala posílat ke kadeřníkovi. Asi si s růstem mých prsou a boků všimla, že nemá dva syny, ale syna a dceru. Vlasy mám momentálně do půlky zad, ale pořád mi překáží, proto bez culíku ani nevstanu. Na konci základky jsem si ze čtení červené knihovny pod peřinou zkazila oči. Bohužel babička ve své knihovničce ani nic jiného neměla a Motýlka od Charriérea jsem měla zakázaného :-D. Od té doby na mém nosánku nosím brýle. Kdo tipnul černou barvu, má ode mě jedničku! Mám 170 cm, nejsem žádný prcek. Tak nějak jsem se bála, že mezi Japonkami budu vypadat jako obr. No, a prsa taky rozhodně nemám nejmenší. Toť k popisu mé maličkosti asi vše.

Jak jsem řekla už předtím, bydleli jsme s bráchou a našima na maloměstě. Kvůli tátově práci jsme se ale z našeho města museli odstěhovat do Prahy. Další, ještě lákavější nabídka na sebe nenechala dlouho čekat a tátovi nabídli místo na pobočce jeho firmy v Tokiu. Hlavní město jako hlavní město ne? To jsem si myslela, já naivka. V Japonsku žijeme už 2 roky. Do dneška jsem si na jejich kulturu a obyčeje nezvykla. Oslovování někoho, koho znáte 2 roky příjmením, nošení školní uniformy, tohle všechno nesnáším.

Ze začátku jsem si připadala v Tokiu hodně ztracená. Neměla jsem žádné kamarády. Co mě dlouho uchránilo od reality, byla manga a anime. Jednoho dne jsem ale narazila na svou dnes nejlepší kamarádku. Bůh vyslyšel mé motlitby a poslal mi do Japonska jinou Češku! Martinu. Nechala se v Japonsku ale změnit jméno na Mayu. V Tokiu studuje na střední Kirisaki Daichi, takže máme školy poměrně blízko.

Zrovna dnes se máme sejít. Naše škola totiž hraje ve finále Winter Cupu. Já na basketball moc nejsem, ale lepší program jsem pro nás nevymyslela. Ani jsem netušila, že se naším příchodem na zápas roztočí obrovský kolotoč událostí, které následovaly a měly vliv na celou moji blízkou budoucnost.

KAPITOLA 1

„Mayo, kam si sedneme?" zeptala jsem se své kamarádky.

„Rozhodně co nejblíž! Chci si všechny ty upocený krasavce co nejlíp prohlídnout!" vzdychala Maya a upravila si své hnědozrzavévlasy.

„Ještě si musíš chvilku počkat. Zápas začíná až za 15 minut. Pak už můžeš slintat, jak chceš."

„A... Ehm....Mayo. Chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat za to, co jsi pro mě ve škole udělala. Já.... Jsi fakt moc skvělá kamarádka a mrzí mě, že jsem ti způsobila problémy!" Slova se mi hledala těžko.

„To je v pohodě" Otočila se na mě a podívala se na mě svýma modrozelenýma očima.„Vím, že ty bys pro mě udělala to samé."

„Já, doufám, že ano." Usmála jsem se na ní.

„Hmm. Když už jsme u těch kluků. Znáš od Vás vůbec nějakého hráče?"

„Jojo. Znám Miyajiho Yuyu. Je to můj spolužák, ale myslím, že v hlavní sestavě není. Je tam ale jeho starší brácha Kiyoshi. Hele, už jdou na lavičku. Je to ten vysoký blonďák vepředu."

„Pěknej."

„Hehe, to je. A Yuya je ještě hezčí, ale povahově jsou jako dvojčata. Vydržím s ním mluvit maximálně 10 minut. Pak se začneme hádat. Řeknu ti, ten kluk se naštve kvůli každé blbosti. Stejně tak jeho starší brácha. Na tréninkách je prý nemilosrdný."

„Takže by stál za hřích!" mrkla na mě Maya.

„Za hřích by možná stál. Ale ta jeho povaha! Navíc není můj typ! Víš, že já jsem na tmavovlasé se světlýma očima. Ikdyž je pravda, že po Makotovi bude každý kluk anděl."

„Nebudeme si přece kazit náladu mluvením o tom sráči!" Rozohnila se Maya. „Takže tmavovlasý jo...hmm... podívej!" Ukázala na jednoho z hráčů s tmavě zelenými vlasy a brýlemi. „To je docela kus! Toho bych si vedle tebe dokázala představit."

Týmy se mezitím na hřišti začali řadit a já si začala pořádně prohlížet složení našeho týmu. Dva z nich byli rozhodně třeťáci, protože jsem je znala už od vidění. Pak tam byl věčně naštvaný Miyaji Kiyoshi a usměvavý menší tmavovlásek. A nakonec ten zelenovlasý s brýlemi. Byl skoro tak vysoký jako jeden ze třeťáků. Tvářil se dost soustředěně, a ačkoli kolem něho poskakoval ten tmavovlásek a asi se ho snažil rozveselit, tak nehnul ani brvou. Byl opravdu moc pěkný. Přesně můj typ, akorát že na své předchozí partnery jsem měla dost velkou smůlu. Ani jsem si nestačila prohlédnout tým Kaijo a hráči se poprvé vrhli na míč. Během zápasu jsem ani já, ani Maya nedutaly. Netušila jsem, že basketbal může být taková zábava. Nebyla jsem schopná říct, kdo z nich byl lepší, rozhodně jsem si ale všimla toho zelenovlasého a jeho někdy nekonečných střel. Jeho přesnost byla nelidská. Kaijo začalo na konci druhé čtvrtiny prohrávat. Na jejich střídačce jsem si všimla blonďáka, který vypadal tak zoufale, až mi ho bylo líto. Když se trochu pootočil na své spoluhráče na lavičce a na svého trenéra, využila jsem příležitosti a víc si ho prohlédla. Panebože! To je opravdu většina hráčů basketbalu jako vystřižená z módního časopisu?! To kdybych tušila, tak chodím na tréninky a zápasy každý den!  Halou zazněla píšťalka. Nastala 10minutová přestávka, kterou využili další 2 týmy k rozcvičení. Střední školu Seirin jsem znala jen z doslechu, ale Rakuzan mi vůbec nic neříkal. Hráčů jsme si s Mayou nevšímaly a debatovaly jsme dál o zápase Shutoku a Kaijo. Kaijo bylo nakonec poraženo úplně a já se mohla radovat z našeho vítězství. Hráči se seřadili do 2 řad naproti sobě, uklonili se a někteří si potřásli rukou. S příchodem týmů hrajících o 1. místo jsem se zvedla.

„Tak půjdeme Mayo ne? Nemá smysl sledovat zápas škol, které vůbec neznáme. Nezajdeme do kavárny?" Navrhla jsem.

Maya se taky zvedla a vykročila se mnou na chodbu vedoucí k východu.

„Běž napřed, ještě si odskočím na záchod."

„Jasně. Budu čekat venku u východu." Odpověděla.

Vydala jsem se chodbou na toalety. Tolik dveří, je to tu jako v labyrintu. Když jsem z dálky zahlédla ceduli, ucítila jsem na rameni něčí ruku.

„Ahoj zlato. Kdepak si se celou dobu toulala?" Zašeptal mi něčí hlas do levého ucha. Samozřejmě, že jsem ho hned poznala. Neee, prosím. Pomyslela jsem si a roztřásla se.

Otočila jsem se za hlasem. „Makoto." Oslovila jsem ho.