Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 12

Dorazila jsem domů, kupodivu jsem se po cestě ani neztratila. Ulici, kde bydlí Midorima, jsem trochu znala a nebylo to od nás zase tak daleko. S „Ahoj" jsem prošla kolem obýváku a šla rovnou nahoru do svého pokoje. Hlavou se mi honily myšlenky na minulou noc, a co všechno se mohlo stát. Na jednu stranu jsem si říkala, že se určitě něco stát muselo. Na druhou stranu jsem měla na sobě pod tričkem spodní prádlo a byla jsem si docela dost jistá, že kdybych spala s Midorimou, určitě bych si to musela pamatovat! Prostě na mě působil dojmem, že s ním to nebude jen obyčejný sex. Bože, teď jsem mluvila jako holka, která už prostřídala všechny kluky ve třídě. Dokud byl ale Midorima ke mně chladný a neústupný, přitahoval mě stále víc a víc. Byl prostě úplně jiný než Makoto. Nesnažil se na mě falešně zapůsobit milým úsměvem a dárky. Dneska ráno se mi zdál ale trochu jiný. A toho jsem se právě bála. Bála jsem se, že na mě bude hrát hodného přítele, který by pro svou družku udělal cokoli, a že budu mít nakonec před sebou druhého Makota. Ne, určitě jsme spolu nespali. Hrdinské řečičky, líbání a sem tam nějaký dotek, to mi problém nedělá. Ale kdyby došlo na další metu, myslím, že bych ho ze strachu zastavila. Pořád jsem tím, co se tenkrát stalo, byla dost poznamenaná, i když to většinu času nedávám znát. Rozum uvnitř mě sváděl dost tuhý boj s přitažlivostí a chtíčem.

Odhodila jsem svou kabelku na postel, vzala si čisté věci a vyrazila do koupelny. O, kruci. Midorimovo tričko. Hmm... Že bych si ho nechala? Neblbni, okřikla jsem se. Říkal, že jich moc nemá. Nemůžu si nechat jeho věc. Možná bych ho mohla poslat po Yuyovi. Ale nebude to vypadat divně? Ahoooj Yuyo, Midorima mi půjčil tričko, když jsem u něj spala, mohl bys mu ho prosím tě za mě vrátit? To těžko. To budu muset ještě domyslet. Vlezla jsem do sprchy a drhla se asi půl hodiny. Po sprše jsem se cítila jako znovuzrozená. Odpoledne mi zavolal Rin, aby mě v týdnu pozval na onu slíbenou večeři. Souhlasila jsem, že se ještě blíž domluvíme.

V neděli jsem měla jít na pár hodin do práce, a ještě k všemu se střelenou Yukiko. Domluvila jsem se s mamkou, že se za mnou zastaví v práci a půjdeme rovnou na nákupy a uděláme si dámský den. Yukiko byla nepříjemná a bezstarostná, jako vždy. Kupodivu mi šla ale práci od ruky a dopoledne uteklo jako nic. Odpoledne dorazila mamka a mohly jsme vyrazit do obchůdků. Naše blonďaté vlasy se v davu nedaly přehlédnout. Mnoho Japonců si nás prohlíželo. Někteří nás stále brali jako atrakci a chtěli se s námi vyfotit. Blbci. Vánoční dárky se jen kupily. Oblečení, kosmetika, knihy... jako každý rok. Budou to naše druhé Vánoce v Japonsku. Japonci Vánoce neslaví tak jako my. Živé stromky, ani kapra tady neseženete, takže jsme se museli uskromnit a minulý rok jsme koupili aspoň umělý stromeček. Stejně jako minulý rok budou řízky a salát. Japonci slaví Vánoce se svými milovanými, takže o Štědrý den ve městě narazíte na hromady mladých párů, které vyrazili na procházku nebo na večeři. Jediné, co my nemáme a Japonci ano, je vánoční dort. Taťka ho minulý rok koupil, když přišel navečer z práce. Miluji sladké, takže jsem byla spokojená. Mamka loni ještě pekla cukroví, ale letos to vzdala. Když už jsme začaly být z nákupů dostatečně unavené a spokojené s tím, co jsme nakonec vybraly, vyrazily jsme domů. Zbýval pouze týden do Vánoc.

V pondělí ráno jsem se probudila s budíkem. Už, aby byly Vánoční prázdniny. Venku byla zima jako blázen a já se začínala bát, že se jednoho dne na cestě do školy proměním v rampouch. Umyla jsem se, nasnídala a vyrazila do školy. Tentokrát jsem si pod uniformu vzala i tričko s dlouhým rukávem navíc. V brašně jsem měla složené a zabalené Midorimovo tričko. Yuya dorazil do třídy těsně před zvoněním, takže jsem neměla čas s ním mluvit. Třídní učitel nejprve mluvit o nějakých organizačních věcech, a že by bylo dobré, kdyby měl každý nějaký klub. Opravdu se přitom díval na mě? Ani nápad. V 8:30 začala první hodina, naštěstí angličtina. Jedna z nejjednodušších hodin v Japonsku vůbec. Jejich výslovnost je tak šílená, že jim sotva rozumíte. Když naopak čtu něco já, nerozumí mi nikdo, většinou ani učitel. Testy se skládají jen z doplňování slovíček, žádné rozbory a porozumění textu. Angličtina mi šla... Ale ta psaná Japonština je pořád problém. Konečně odbilo 12:20, juchů, oběd! Já i Yuya jsme zůstali v lavicích. Vybalila jsem si bagetu. Mamka mi nestihla nic navařit. Sedla jsem si na lavici a otočila se dozadu směrem k Yuyovi. Upravila jsem si sukni, na to věčně zapomínám. „Ehm... Yuyo, víš, něco bych od tebe potřebovala." Řekla jsem nejistě na blonďáka, který se momentálně rozbaloval obento box. Podíval se na mě a zvedl jedno obočí. „Hmm... Nestává se moc často, že bys žádala o pomoc nebo radu." Zaujatě čekal, co ze mě vypadne. Nadechla jsem se... V tu chvíli mě zaujalo nepřirozené ticho ve třídě. Vždyť byla přestávka! Rozhlídla jsem se po třídě, všichni zírali k předním dveřím. Stál tam Midorima. Za jeho zády se vynořil Takao a zamával mi. „Dobré odpoledne, Eva-senpai!" Zírala jsem na ty dva a automaticky zamávala zpátky. Midorima se pohnul a zamířil k nám dozadu. Asi jde za Yuyou kvůli basketu. Jenže Midorima se zastavil přede mnou. Takao na něj čekal u dveří. Takže to asi není kvůli basketu. Sklopila jsem před ním oči a zahlídla, co drží v ruce. OMG. Jen to ne. Co si ostatní budou myslet? „Přinesl jsem ti tvoje tričko. Včera sis ho u mě zapomněla." Néééé. To bylo přesně to, co jsem nechtěla, aby řekl! Yuya se div nezakuckal obědem. Koukla jsem na ostatní ve třídě. Zírali na nás a čekali, co já na to. Většina holek vypadala, že mi vyškrábe oči a kluci si mě obdivně začali prohlížet. Podívala jsem se na Midorimu. Ten blbec se pousmál! Já ho fakt zabiju. Vyškubla jsem mu tričko z ruky. „Děkuju!" Zasyčela jsem jako kobra. Hodila jsem tričko do tašky a chystala se vyjít ven ze třídy. U Takaa jsem se zastavila. „Co to máš v ruce Kazunari?" Zeptala jsem se zvědavě, ale odpověď už mi byla předem jasná. Keramický slon. „To je Midorimův dnešní šťastný předmět." Přesně jak jsem očekávala. Zlomyslně jsem se usmála. „Neříkej!" Vzala jsem mu ho z ruky a mrskla s ním o zem, aby bylo jasné, že jsem to udělala schválně! Midorima k nám akorát došel. Určitě tušil, na co se chystám. Nasadila jsem smutný a nevinný pohled. „Ježíši, promiň! To jsem nechtěla! Moc mě to mrzí. Doufám, že budeš bez svého šťastného předmětu v pohodě!" Zamrkala jsem na něj jako mrkací panenka. Jojo, zase ty jeho zelené blesky sršící z jeho očí. To miluju. Smůla hochu, nemáš dráždit hada bosou nohou. Takao nevěděl, koho má sledovat dřív, jestli mě nebo Midorimu. Nervózně se pousmál. „Eva-senpai, to od tebe nebylo moc hezké. Shin-chan teď bude mít celý den smůlu." Jo, o to mi šlo, chtěla jsem odpovědět. „Jsi hodný Takao, že si o Midorimu děláš takové starosti. Ale myslím, že je velký kluk, a že to nějak zvládne... Že?" Hypnotizovala jsem ho stejně jako on mě. Válka upřených pohledů. Naši bitvu přerušil Yuya. Odkašlal si. „Evo, co tu děláš za nepořádek? Koukej to uklidit, než se někdo zraní." „Rozkaz šéfe." Odpověděla jsem. Yuya chvilku mluvil s oběma prváky, načež se Midorima a Takao odebrali k odchodu. Dřepla jsem si k tomu nepořádku a začala zametat. Yuya stál nade mnou a pečlivě kontroloval, jestli na zemi nezůstal nějaký střep. Pak jsme si sedli zpět ke svým obědům čelem k sobě. „Nechceš mi laskavě něco vysvětlit?" Zněl pořád trochu nahněvaně. Jinak to ani neuměl. „Nevím." Přemýšlela jsem. Ale komu jinému jsem se mohla svěřit? Maya tu teď není a brzy tu pro mě nebude vůbec. „Spala jsem u Midorimi." Vyhrkla jsem ze sebe. Yuya se málem zase zadusil jídlem. „Děláš si ze mě srandu?"Mračil se na mě. Evidentně mi moc nevěřil. „Ne, nedělám." Pokračovala jsem s vyprávěním. Nebyla jsem moc podrobná. Yuya každopádně trochu zčervenal. „... A teď se zároveň dostáváme k prosbě, kterou jsem na tebe předtím měla... Mohl bys mu prosím to tričko vrátit za mě? Za prvé nechci ztropit podobnou scénu v prváku jako Midorima tady. Myslím, že prvačky by neskončily jen u nenávistných pohledů. A za druhé nechci přerušit Váš basketbalový trénink. Prostě oba případy by pro mě byly moc trapné." Teď už jsem rudla rozpaky i já. Yuya si povzdychl. „Co mám s tebou dělat. Dej mi to. Dám mu ho na tréninku." Napřáhl ruku a já mu s poděkováním balíček předala. Dojedli jsme v klidu jídlo a chvilku si ještě povídali. Když se blížilo zvonění na další hodinu, sedla jsem si na židli a otočila se dopředu. Neušel mi pohled několika spolužáků. I holky si ve skupinkách pošeptávaly. Další 3 hodiny jsem měla problém se soustředit. Byla jsem unavená z přemýšlení jako pes. A to nás teď ještě čeká úklid školy. Jako na potvoru jsem dostala úklid odpadků. Prooooč? Snad ten šťastný předmět nebyl můj? Na záchodech jsem se převlékla do sportovního školního úboru (oranžová mikina a tepláky a bílo-oranžové triko s dlouhým rukávem). Už jsem se někdy zmínila, že nesnáším oranžovou barvu? Tělocvik mi vždycky připadá jak shromáždění mrkví do polévky. Na chodbě jsem ještě zahlédla Yuyu. „Yuyo, máte dneska trénink?" zakřičela jsem na něj. Rozhlédl se a pak mě zaregistroval. „Dnes ne, úterky a pátky." Řekl mi, když dorazil ke mně. Pokývala jsem na něj hlavou. Dobře, takže Midorimu po cestě pravděpodobně nepotkám, díky bohu... V teplácích mi zavibroval telefon. Rin. Zvedla jsem to. „Ahoj Rine. Jasně. Co třeba ve středu? Kde se sejdeme? Dobře. Budu tam. Ahoj." Telefon jsem schovala zpátky do kapsy. „Rande?" Zeptal se zvědavě Yuya. „Možná." Odpověděla jsem tajemně s úsměvem. „Že si nedáš pokoj!" Oplatil mi úsměv. „Je to jenom večeře." Já na to. Učitel nás popohnal k práci...

Pomalu jsem se šourala na dvůr, odpadkové pytle v ruce. Nechápu, že v takové kose vůbec nutí studenty jít ven! Roztřídila jsem veškerý odpad a vhodila ho do správných popelnic. Dobře, sice byla zima, ale alespoň jsem neměla časově náročný úkol. Když jsem se vracela zpátky do budovy, všimla jsem si v trávě volejbalového míče u dveří do tělocvičny. Asi se jim zakutálel. Vlezla jsem do tělocvičny. Nikdo tu nebyl. Prošla jsem kolem šaten do skladu pomůcek a míč uklidila do správné bedny. Vyšla jsem ven z tělocvičny. Neušla jsem ani deset kroků a někdo mě chytil za ruku. Prudce jsem se otočila a napřáhla ruku. Byl to Midorima, neměl na sobě brýle, což mě dost překvapilo. Ruka mi klesla k tělu. „Midorimo, co tu..." „Pojď se mnou!" Přerušil mě a táhl mě zpátky do tělocvičny. Tak nějak jsem šla napůl dobrovolně, i když se mi to vůbec nelíbilo. Ještě je naštvaný? Chce se mi pomstít? Vtáhl mě dovnitř a zabouchl za námi dveře. Polkla jsem. Tohle asi nemají vidět cizí oči. Pak z kapsy vytáhl klíče a dveře zamkl. Heeeeeee???? Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Co to děláš, Midorimo? A odkud máš ty klíče?!" Srdce mi divoce bušilo. Midorima se konečně natočil na mě a odhodlaným hlasem řekl. „Měli jsme tělocvik a já tu po nás měl zamknout. A nehodlám odemknout, dokud si nepromluvíme!"