Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 39

Jen, co se klubíčko našich těl trochu rozmotalo, a já byla osvobozena, jsem se otočila na Midorimu. Přistoupila jsem k němu a natáhla k němu ruku. Moc dobře věděl, že se mu chci podívat na zraněnou ruku. I tak ale váhal. Nakonec ji zvedl a já se zděsila. „Bože, Shintaro. Ta rána je hrozně hluboká!"Přiložila jsem si ruku k ústům a zírala na krví promočené obvazy. „Shin-chan, budeš si to muset nechat zašít." Promluvil na něj Takao. „Neříkej mi něco, co už dávno vím." Midorima si povzdechl. „Otec má dnes službu. Budu muset jít za ním a vysvětlit mu, co se stalo." Starostlivě se na mě podíval. K tomu jsem neměla, co říct. Nechtěla jsem do toho sice tahat policii a tak, ale nechci, aby Midorima rodičům kvůli mně lhal a vůbec už tuhle situaci ještě víc komplikovat. „Tak jdeme." Zavelela jsem a všichni jsme vykročili směr nemocnice.

Na příjmu si nás hned všimla sestřička. Midorima jí sdělil své jméno a poprosil přímo o svého otce. Rozsadili jsme se do lavic naproti sobě a čekali na chodbě. Nikdo toho moc nenamluvil.Na chodbu přiběhl pan Midorima. „Shintaro! Evo! Co se stalo?"Přistoupil k nám a všechny si nás rychle prohlédl. Otočil se na svého syna. „Ty pojď první." Midorima se na mě podíval, jakoby chtěl protestovat, ať jdu nejdřív já, ale já jasně zakroutila hlavou. Přikývl a odešli spolu do ošetřovny. Čekání bylo nekonečné. Co když je to zranění hodně vážné? Byla to jeho levá ruka. Jeho obvázaná ruka, kterou si šetřil jen na zápasy! Co když nebude moct už hrát tak dobře? Co když v ní ztratí cit?  Sedla jsem si zpátky na lavici a zabořila jsem si zoufale hlavu do dlaní. Vedle mě se posadil Takao. „Neboj se, Eva-senpai. Schin-chan je bojovník. I kdyby měl tu ruku useknutou, jsem si jistý, že by mu z jeho odhodlání hrát basket dorostla zpátky." Snažil se trochu uvolnit atmosféru Takao. Pousmála jsem se. „Máš pravdu. Musíme počkat, co řekne jeho otec." Aomine přecházel po chodbě sem tam. Ještě jsem ho neviděla takhle nervózního. I když se s Midorimou spíš hádali, když už se potkali, tak mu na něj záleželo. Ostatní seděli. „Aomine, měl by sis sednout. Znervózňuješ nás."Oslovil ho Kagami. Aomine se na něj podíval, už už chtěl něco odseknout. Podíval se na nás a dřepnul si vedle mě. Pohladila jsem ho po koleni a složila ruce do klína. Otevřely se dveře ošetřovny a na chodbu vyšel Midorima a za ním hned jeho otec. „Shintaro." Oslovila jsem ho a hned se k němu vydala. „Jak to vypadá?" Midorima nadzvedl obvázanou ruku. Vypadala skoro jako předtím, až na bohatou výplň na dlani. Chytila jsem rukama jeho zápěstí. „Mám pár stehů. Brzy se to zahojí a ruka bude v pořádku." Řekl Midorima. Doufala jsem, že mi nelže jen proto, aby mě uklidnil. Podívala jsem se mu raději do očí. Opětoval mi pohled a pousmál se na mě. Pohladila jsem ho po tváři, na které měl náplastí zakrytou ranku pod okem. Chtěla jsem ho lehce políbit, ale vedle něho stál jeho otec a pozoroval mě. Otočila jsem se jeho směrem. „Evo, teď ty." „Dobře." Sklopila jsem pohled na zem a sledovala dlaždičky na podlaze až k židli uprostřed ošetřovny, na kterou jsem si sedla. Zvedla jsem zrak a u dřezu u zdi spatřila zakrvácené obvazy a pomůcky na šití. Polkla jsem. „Neboj, Evo. Nebolelo ho to a nevydal ani hlásku." Zhluboka jsem vydechla. No, snad to tak opravdu bylo. Pan Midorima mě dlouho pozoroval. Musel vědět, že za zranění jeho syna můžu já. Určitě mě musí nenávidět. Sklopila jsem zase pohled. „Moc se omlouvám, pane Midorimo... To, co se stalo Shintarovi,... to je moje chyba. To, co se stalo všem, je moje chyba." Pan Midorima si povzdechl. „Shintaro mi řekl, že tě napadli nějací kluci a on a tví přátelé se tě snažili chránit. Nemůžeš na sebe brát odpovědnost za hrubost jiných a ochotu silných ochránit ty slabší." Prstem se dotkl mé brady, takže jsem se na něj podívala. „Shintaro bude v pořádku. A všichni ostatní taky. Tak si to nevyčítej, ano?" Ne moc přesvědčivě jsem přikývla. „A teď mi ukaž ten tvůj obličej." Natočila jsem se k němu. Vzal moji hlavu do dlaní. „Od čeho tu ránu máš?" Zeptal se mě. Chvilku jsem váhala s odpovědí. „Jeden mě kopl do tváře." Vypadal spokojený s tím, že jsem mu nezalhala. Vzal do ruky vatový tampónek, který namočil, asi do dezinfekce. „Nějaká bolest hlavy? Máš závratě? Nevolnost?" „Bolí mě jen tvář, celá, ale hlava ne. Byla jsem chvilku dezorientovaná, ale závrať teď necítím. Od žaludku mi špatně není." Cukla jsem sebou, jak mě tvář začala štípat od dezinfekce. „Kopli tě ještě jinde?Třeba do břicha?" „Ne, to ne." „Vím, že tahle otázka bude trošku divná, protože chodíš s mým synem a jste spolu už nějakou dobu." Pan Midorima si odkašlal. „Je tu nějaká možnost, že bys třeba byla těhotná a nevěděla o tom?" Dobře, tak tohle je hodně trapná situace. Rozpačitě jsem odpověděla, celá rudá. „Ne, není. Já... a Shintaro... jsme spolu ještě nespali." Raději jsem zavřela oči, ať na něj nevidím. Bože, bože, to je tak trapný! „Dobře. Tak, tvář bychom měli." Přiložil mi ruce jemně na krk a já otevřela zděšeně oči. „Neboj se. Jen se podívám." Natočila jsem krk na obě strany. „Máš ho oteklý a zarudlý. Napíšu ti nějaký obklad."„Děkuju." Pan Midorima vstal a já automaticky vstala taky. „Polož se prosím na lehátko." Cože? Proč? Vždyť už jsem v pořádku. „Já myslím, že už jsem v pořádkua není to nutné." Pan Midorima se chápavě pousmál. „Bude to jen minutka. Prosím." A ukázal na lehátko. Lehla jsem si oblečená na lehátko a čekala. Pan Midorima ke mně přistoupil a začal mi prohmatávat obě nohy, od kotníků, přes kolena až po stehna. „Kdyby tě něco bolelo, tak řekni." Přikývla jsem. Uchopil mě za kotník a zahýbal s ním na všechny strany. To samé udělal s druhým. „Nic." Odpovídala jsem na vše. „Odlož si prosím tu bundu, podívám se na břicho a ruce."Nasucho jsem polkla a chytila se rukou bundy. Když si ji sundám, tak uvidí, že mám roztržené tričko. Samozřejmě, že si všiml mého zaváhání. „Evo, slibuju, že co tu uvidím, zůstane jen mezi námi. Dobře?" Jakoby mi četl myšlenky. Roztřeseně jsem popadla zip od bundy a rozepnula si ji. Stáhla jsem si rukávy a položila ji vedle sebe. Jestli byl pan Midorima překvapený stavem mého oblečení, nedal to na sobě znát. Prohmatal mi jednu ruku, pak druhou. Cukla jsem sebou. „Hm. Naštěstí jen naražený loket." A prohlížel dál. Pomalu mi promasíroval břicho, ale žádná bolest se nedostavila. „Dobře, tak to bychom měli. Už se můžeš obléct." Sedla jsem si na kraj lůžka a oblékla si bundu. Pan Midorima se přesunul ke stolu a začal mi sepisovat léky. „Pane Midorimo?"Oslovila jsem ho váhavě. „Ano?" Podíval se na mě a čekal. „Víte,... nechci, aby se o tom dozvěděli naši. Nechci je tím zatěžovat." Pan Midorima si povzdechl. „Vím, že u vás jste v 18 letech označováni jako dospělí, ale u nás v Japonsku dosáhneš plnoletosti až ve 20. O tvém stavu musí vědět rodič nebo nějaký zástupce." Na to jsem neměla, co říct a tak jsem mlčela. Pan Midorima si povzdechl. „No dobře. Hádám, že tím zástupcem budu muset být já." Spadl mi kámen ze srdce. Pan Midorima se na mě pousmál a já mu úsměv oplatila. Stoupl si a přešel ke mně. Svezla jsem se z lehátka. „Tady máš recept. Zajdi si do lékárny tady v nemocnici." „Děkuju vám."Rychle jsem ho objala, což ho podle jeho pohledu dost překvapilo, ale neodstrčil mě. „Není zač." Vyšla jsem ven z ošetřovny. Kluci vyskočili na nohy. Pan Midorima ukázal prstem na Kagamiho a ukázal směrem k ošetřovně. Kluci si asi taky projdou prohlídkou. Kagami se ušklíbl, ale neprotestoval. „Jak šla prohlídka?" Zeptal se mě Midorima poté, co se za jeho otcem zavřely dveře. Jako první mi hlavou probleskla otázka na mé těhotenství. Horkost se mi navalila do tváří. Zírala jsem na Midorimovu hruď. „Evo?" Zeptal se mě. Sedli jsme si spolu na lavici. „Tvůj táta se mě zeptal, jestli spolu spíme a jestli není možnost, že jsem těhotná." Bože! Já jsem to fakt vyklopila. Jen, co jsem to vypustila z pusy, jsem toho zalitovala. Ucítila jsem na sobě pohledy všech kluků na chodbě. Sakra!!!!! Aomine a Takao zrudli a raději sledovali něco zajímavého na zemi před sebou. S Yuyou a Kiyoshim to nijak nehnulo. Zvědavě nás pozorovali a čekali na odpověď. Midorima si schoval obličej do dlaní. Stačil mi pohled na jeho červené uši a věděla jsem, jak moc je v rozpacích. Musela jsem se sama pro sebe pousmát. Je tak roztomilý, když se stydí. „Bože." Zašeptal beznadějně Midorima. Yuya si odkašlal. „Ehm... a jak se tvářil tatík, když zjistil, že zneužíváš jeho nedospělého syna?" Zeptal se pobaveně Yuya. Kiyoshi nezaváhal a dal svému bratrovi pohlavek. „To tě vůbec nemusí zajímat. Pokud vím, tak se taky od Yukiko necháváš rád zneužívat." Yuya zakňoural nad ránou a pohladil se na hlavě. Jen, co jeho bratr domluvil, tak se uchechtl. „To teda jo! Yukiko je dračice." Zakoulela jsem očima. „Vy jste fakt všichni stejní. Myslíte jenom na to jedno." Aomine a Takao mlčeli jako zaražení. U Takaa jsem to čekala, ale že by i Aomine byl panic? No, v hlavě vlastně nemá nic kromě basketu. Že by se ale o žádnou holku nezajímal?Takao byl zase hrozně naivní a nevinný. Midorima taky mlčel. Celá tahle situace mi přišla hrozně absurdní. Všichni byli domlácení a zranění a my tu řešíme sex. Nevím proč, ale přimělo mě to k smíchu. Kagami vyšel se rtem namazaným nějakým průhledným gelem. „Řešíte tu něco vtipnýho?" Zeptal se hned. „Mlč a sedni si." Přikázal mu hned Aomine. Yuya se zasmál a zaplul do ordinace. Kagami se na nás všechny zmateně podíval. Nakonec si sedl na lavici. Takao se zvedl. „Nedáte si někdo vodu nebo něco k pití?" Zeptal se nás. Většina z nás si řekla o vodu, Midorima samozřejmě o ten svůj fazolový nápoj. Takao odešel hledat automat. „V pohodě, Taigo?" Zeptala jsem se Kagamiho. Ten se na mě pousmál. „Neboj, nejsem žádná křehotinka." „To určitě, kdybych toho týpka nenakopl zezadu do zad, tak by tě určitě měl!" Ohradil se nahlas Aomine. Kagami se zamračil. A jéje. „Nepotřeboval jsem tvojí pomoc. Zvládl bych ho i tak." Hádal se s ním Kagami. Kluci dál pokračovali ve vášnivé debatě, kdo byl komu ve rvačce víc užitečný. Mezitím se vrátil Takao s pitím, které nám postupně rozdal. „Děkuju." Otevřela jsem láhev a pořádně se napila. Najednou všichni vypadali tak nějak spokojeně. Otočila jsem se na Midorimu. „Jak to, že s vámi vlastně byl Kiyoshi?" Zeptala jsem se ho. Takaa jsem tak trochu chápala. Přece jen měli kluci trénink. Midorima upil z plechovky a podíval se na mě. „Zavolal mu Miyaji hned, co dostal od tebe zprávu. Akorát jsme s Takaem dorazili na trénink. Já jsem u sebe neměl telefon. Když jsem přecházel most, tak mi vyklouzl z ruky, a jak jsem se ho snažil chytit, spadl mi rovnou do řeky pod ním."No, neříkala jsem, že ten telefon určitě utopil?! „Dorazili jsme ke vchodu do tělocvičny, kde nám Miyaji řekl o té zprávě. Zavolal hned bratrovi a potkali jsme se po cestě. V ulici, kde jsme vás našli, jsme pak potkali Kagamiho a Aomineho. Aomine nám řekl, že mu od tebe taky přišla zpráva s adresou a Kagami s ním zrovna trénoval na hřišti. To hřiště není zrovna nejblíže od Ryuuova domu. Museli běžet celou dobu sprintem, aby dorazili ve stejnou dobu jako my. Když jsme dorazili k domu, uslyšeli jsme hlasy a hádku. Řekli jsme Takaovi, ať hlídá venku a zavolá policii a my se vrhli dovnitř. Nikde jsi nebyla. Na podlaze jsem spatřil krev a tvoji bundu a svetr..." Hlas se mu trochu zlomil. „Ty šmejdi se na nás hned vrhli, ale my naštěstí máme z basketbalu dost dobré reflexy, takže nás nijak nepřekvapili. Pak jsem tě uslyšel, jak jsi vykřikla a vtrhl do toho pokoje." Midorima zaťal zdravou ruku v pěst. Pohladila jsem ho konejšivě po zádech. „Seděl tam na tobě a škrtil tě. Vrhl jsem se na něj a praštil s ním o zeď. Zbytek už víš... Já... promiň, že jsem nepřišel dřív." Chytila jsem jeho hlavu do dlaní a natočila ho na sebe, abych mu viděla do očí. „Shintaro! Ty jsi mě zachránil! Nebýt tebe a kluků, tak bych tady teď neseděla. Nevím, jak jsem si tě vůbec zasloužila. Už ale prosím nikdy nic takového neříkej." Naklonila jsem se k němu a políbila ho na rty jako svůj nejcennější poklad. „Myslím, že Midorima chce být zrovna teď zneužit." Ozval se od dveří Yuya. Oba jsme se otočili jeho směrem a on se na nás zazubil. V ordinaci jsme se nakonec vystřídali všichni. Kromě zranění Midorimy a toho mého se jednalo spíš o oděrky a modřiny. Když jsme všichni vylezli z nemocnice, uštědřila mi realita pořádnou facku. Jak to proboha vysvětlím doma? Ten modročervený obličej nezakryju jako nohu. „Řekni, žes dostala míčem. Basketbalákem je to fakt rána, věř mi, zažil jsem to,... jednou." Navrhl Aomine. Kluci až na Midorimu přikývli na souhlas. Začalo se stmívat. Rozloučili jsme se s klukama a Midorima mě doprovodil domů. „Určitě nemám jít s tebou?" Zeptal se mě před domem. Přikývla jsem. „Určitě by si všimli tvojí ruky a vyptávali by se. A já vím, že ty bys nemohl lhát." Objala jsem ho kolempasu a on si mě k sobě přitiskl ještě blíž. Opřela jsem se o jeho hruď. Stáli jsme tam takhle několik minut. Nechtěli jsme jeden od druhého odejít. „Kde máš vůbec brýle?" Vzpomněla jsem si najednou. Midorima zamručel. „Zapomněl jsem si je doma. Dnešek byl hrozný den ve všech ohledech." Přikývla jsem. „To byl." Pomalu jsem ho pustila, nechala se od něho políbit na rozloučenou a vstoupila do domu. „Ahoj." Pozdravila jsem rovnou v chodbě. Kdybych proplula kolem obýváku bez pozdravení, tak by to naše utvrdilo ještě víc v tom, že se něco děje. „Ahoj." Uslyšela jsem mamku z kuchyně. Taťka asi ještě není doma z práce. „Jdu si číst do pokoje, mami." Zavolala jsem. „Dobře." Uff, ulevilo se mi. Tak tohle jsem zvládla. Prošla jsem až do svého pokoje a padla na postel. Trochu jsem hekla, jak mě bolelo celé tělo. Tvář mě pořád pěkně bolela. Musela jsem se asi i kousnout do tváře. Večer se tajně vkradu do mrazáku a zleduju si to. Celý večer jsem zůstala ve svém pokoji a nevytáhla z něj paty. V noci jsem sio dběhla pro pytlík mražené zeleniny. Moc jsem se nevyspala. Snažila jsem se udržet hlavu na zdravé straně, ale v nekontrolovaném okamžiku jsem se přetočila a vzbudila se bolestí. Noc se vlekla, ale přece jen nastalo ráno a já se musela ukázat našim na snídani. Sešla jsem v domácí teplákovce dolů a vstoupila do obýváku. První mě zahlédl brácha. Očima hypnotizoval mě a rukou převrhl hrníček na stole. Polekaně vyskočil ze židle, zatímco se na mě otočil táta. "Dobré ráno." Pozdravila jsem a snažila se vyloudit co nejlehkovážnější úsměv. Taťka vykulil oči a přiskočil ke mně. "Panebože, co se ti stalo?" Nasadila jsem překvapený výraz. "Áááá... ty myslíš tohle?" Ukázala jsem si na tvář. "Včera jsem byla za klukama na tréninku a dostala jsem pořádnou šlupku do hlavy." Taťka mě vzal za bradu a začal si mě prohlížet. Ještě, že jsem měla mikinu zapnutou až ke krku a ještě pod ní šátek. Aspoň neviděl můj modrý krk. Mezitím přiběhla ještě mamka, aby zvýšila onu dramatickou chvíli. Rychle se nadechla a přikryla si dlaněmi tváři. "Ježíši, to musela být rána. Tu modřinu máš přes půlku obličeje. Nebolí tě to?" Pousmála jsem se na ní. "Ne, ani ne, neboj." Vykroutila jsem se taťkovi a šla si udělat čaj. Dělala jsem jakoby nic, takže rodiče nabyli dojmu, že to vypadá hůř než ve skutečnosti je. Sedla jsem si ke stolu a pomalu do sebe soukala snídani. Žvýkání na jedné straně pusy mi pořádně procvičilo žvýkací svaly. Naši mezitím šli nakoupit. S bráchou jsme zůstali sami. Položila jsem zbytek chleba na talíř. "Zděndo, kde máš telefon?" Zeptala jsem se ho na rovinu. Brácha se na mě překvapeně podíval a zašklebil se. "Ani mi nemluv. Někde jsem ho včera musel ztratit. Byl jsem s partou ve městě a prošel hromadu míst, ale když jsem se tam pak ptal, tak telefon nikde nenašli. Jak to víš?" Trochu jsem poupila čaje. "Volala jsem ti, ale nikdo to nezvedal." Odkašlala jsem si a pocítila bodnutí v krku. Vrhla jsem do sebe zbytek čaje, postavila se a uklidila po sobě nádobí. "Hm. Budu si muset koupit nový, ten samý, aby to našim nebylo podezřelý." Přemýšlel brácha a podepíral si bradu. Přikývla jsem. "Jo, to bys měl."Přešla jsem z kuchyně do obýváku, popadla nějakou knihu a šla si číst nahoru.