Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 73 - A CO TEĎ? 2

„Já...já... hned jsem tam, Haru. Jste ve fakultní nebo kde?" Ptala jsem se a zvedala se přitom z pohovky.

„Ano,ve fakultní na chirurgii, ale nemusíš jezdit. Jsem tu já a ty jsi těhotná a neměla by ses rozrušovat."Jeho hlas se chvěl. Rozhodně zažíval těžké chvíle.

„Nemluv nesmysly. Už jedu." Típla jsem telefon a popadla do ruky klíčky od auta. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Sjela jsem výtahem do garáží a nastoupila do auta. Do fakultní jsem jela rychleji než bych měla, ale chtěla jsem co nejdříve vědět,jak je na tom Gin. Ruce se mi na volantu třásly, ale ignorovala jsem to. Zaparkovala jsem před nemocnicí a na recepci se zeptala na oddělení chirurgie a na pohotovost. Šla jsem studenými chodbami směrem,kterým mi slečna recepční ukázala, dokud jsem na jedné z lavic nezahlédla Harua. Oči měl červené.Asi plakal. Okamžitě se zvedl, vyšel mi naproti a silně mě objal.

„Je to moje chyba. Zrovna jsem si s ním volal, když se to stalo." Sotva mluvil. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Gin je dospělý, Haru. Zodpovídá za své činy sám, slyšíš?!"Napomenula jsem ho. Popadla jsem jeho tváře do dlaní a přikývla na něj.Haru pomalu a nejistě udělal to samé. Sedli jsme si spolu zpět na lavičku a čekali před sálem. Vůbec jsme netušili, jak je to s Ginem vážné. Prosím, ať to není moc vážné. Za necelou hodinu se otevřely dveře do sálu a z nich vyšlo několik lidí včetně dvou doktorů. První, čeho jsem si všimla ale bylo lůžko,na kterém ležel Gin. K ruce měl připojenou kapačku. Oba dva s Haruem jsme vystřelili k lůžku a sklonili se nad ním.

„Gine."Zašeptala jsem a pohladila ho po ruce. Haru vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Otočila jsem se na doktory a ztuhla. Doktor přede mnou si poupravil brýle na nose a nevěřícně mě pozoroval. Ne ale můj obličej, nýbrž mé rostoucí břicho.

„Shintaro." Vyslovila jsem to jméno, jako bych se chtěla ujistit, že jsem se nespletla.Vždyť před čtyřmi měsíci byl v Bostonu! A teď tu přede mnou stál v lékařském mundúru.

„Vy jste rodina?" Zeptal se mě druhý doktor. Ohlédla jsem se na Harua a pak zpátky na doktora.

„Ano, jsme. Ginova matka před lety zemřela, takže má jen nás." Vysvětlila jsem.

„Dobře."Doktor vytáhl ruce z kapes a ohlédl se na svého pacienta.

„Pan Kurosaki byl obětí dopravní nehody. Když přecházel přechod, srazilo ho auto ve vysoké rychlosti. Má zlomeninu stehenní a loketní kosti. Žádná vnitřní zranění nebyla nalezena. Má slabý otřes mozku. Teď bude potřebovat odpočinek. Potrvá několik hodin než se probudí z narkózy." Doktor mluvil jako stroj. Žádné emoce, žádná empatie k rodině oběti. Byla jsem zděšená. Bylo mi zle. Automaticky jsem se chytila za břicho.

„Evo? Evo... sedni si." Zaslechla jsem z dálky Shintara. Dotáhl mě k lavici, kam jsem se posadila.

„Dýchej zhluboka a pravidelně." Přikázal mi a já poslechla. Na vteřinu odběhl, ale hned byl zpět. Podal mi láhev vody, ze které jsem se třesoucí se rukou vděčně napila.

„Vypadá hrozně!" Zavzlykala jsem. Shintaro si ke mně přidřepl a položil mi ruku na koleno.

„Evo, srazilo ho auto. Na danou situaci vypadá moc dobře, věř mi. Viděl jsem mnohem horší případy."

„A to mě má uklidnit?" Zeptala jsem se ho ironicky se slzami v očích.

„Promiň. Víš, že v uklidňování nejsem moc dobrý."

„Ne, to nejsi." Rýpla jsem si do něj. Kupodivu jsem se ale uklidnila.

„Děkuju... Už jsem v pořádku." Zašeptala jsem. Ohlédla jsem se po ostatních. Haru se bavil s druhým doktorem. Gina mezitím odvezli na pokoj. Shintaro těkal neustále pohledem mezi mým obličejem a bříškem. Pootevřel ústa ve snaze něco říct.