Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 15

Ráno jsem se vzbudila orosená potem. Zase ta noční můra. Proč se mi opakuje, pořád, pořád dokola? Otřela jsem si mokré čelo. Musím se vysprchovat. Pomalu jsem sklouzla z postele, ale zavadila jsem nohou o cíp deky a hodila placáka na zem. „Auuu!" Natloukla jsem si koleno! Ráno už snad nemohlo být horší. Do zrcadla v pokoji jsem se raději ani nekoukla a jako v Noci oživlých mrtvol jsem se pomalu vydala do koupelny. Brácha už tam byl, bílý jako stěna a kartáčkem se sotva dotýkal zubů. „Ty teda vypadáš!" Řekla jsem mu místo pozdravu. „Ty máš co říkat s těmi kruhy pod očima a cucflekem na krku!" Zavrčel na mě v odpověď. Vykulila jsem na něj oči. „Kecáš!" Rychle jsem přistoupila k zrcadlu a odhrnula si trochu vlasy. „To snad ne! Označkoval si mě jako pes svoje teritorium!" Nadávala jsem nahlas. Nanesla jsem si pastu na kartáček, začala si zuřivě čistit zuby a proklínala přitom Midorimu. „Kdo? Shintaro? Zlámu mu pro tebe nohy, jestli chceš!" Pokračoval pobaveně bratr. „Haha, vtipný! Stačí, když mu zlomíš ruce. Ne, počkej, budu vstřícná, stačí levá!" Ďábelsky jsem se usmála a vypláchla si pusu. Brácha se na mě otočil. „A vůbec, nemáš se co cicmat u nás doma s kdejakým klukem!" A dal mi pohlavek. Zabila jsem ho pohledem. „Budu si dělat co chci a s kým chci! ... Mimochodem, už se těším na snídani... Určitě budou míchaná vajíčka, slanina..." Bráchova barva obličeje přešla z bílé na zelenou. Otevřela jsem dveře na chodbu. „A k večeři bude ovar nebo pořádně mastná kachna!" A s bráchovým hlasitým „Bléééé," co hodil do záchodu, jsem odešla zpět do pokoje. Pomsta byla sladká. To má z toho, že chlastá s kámošema! V pokoji jsem si sebrala školní uniformu a spodní prádlo a počkala, až bratr už nebude mít co zvracet a vrátí se do pokoje a rychle se vysprchovala. Hotová jsem pak s taškou sešla do kuchyně na snídani. Mamka kupodivu byla ještě doma. „Mami, ty nejdeš do práce?" Zeptala jsem se překvapeně. Mamka se na mě od kuchyňského pultu pootočila. „Představ si, volala babička Studničková, jestli bychom na Vánoce nepřiletěli. Dědovi se přitížilo a určitě by nás rád viděl a zlepšili bychom mu aspoň náladu. Vzala jsem si od dneška volno. Musím jim koupit aspoň nějakou drobnost a taky nám zabalit věci. O ty svoje se určitě postaráš sama. Můžeš se letos těšit na vinné klobásy a pořádný český bramborový salát!" Usmála se na mě. Při zmínce o štědrovečerní večeři se mi začaly sbíhat sliny. Taky babičku a dědu jsem hodně dlouho neviděla. Hlavně babička mi moc chyběla! Ale Maya má co nevidět odjet do Kyota! Navíc nevím proč, ale tak nějak jsem myslela i na Midorimu. Profackovala jsem se, abych se vzpamatovala a pustila se do snídaně.

Vlasy jsem si do školy nechala rozpuštěné, šálu těsně omotanou kolem krku. Byl poslední den školy před Vánočními svátky. Zamračená jako bouřkový mrak jsem si v naší třídě sedla na svoji židli a ustlala si na lavici. Cesta do školy byla otřesná. Nohy mi párkrát podklouzly na ledu, ale naštěstí jsem to pokaždé vychytala. Už skoro před školou ale do mě nějaký blb strčil a já se odporoučela na zem. Ani se neobtěžoval omluvit a šel dál. Nadávala jsem na něho česky jako dlaždič. Ještě štěstí, že mi nikdo nerozuměl. Zadek mě každopádně studil ještě teď. Cucflek, koleno, zadek. Ach jo. „Co se proboha tak mračíš?! Kazíš mi náladu hned po ránu!" Vyjel na mě Yuya odvedle. „Blbej den." Řekla jsem jenom. Bylo teprve ráno a já už neměla žádnou sílu s někým mluvit nebo cokoli řešit. První dvě hodiny jsme měli samostudium, takže jsem se aspoň trochu prospala. Učitelé už se pravděpodobně všichni viděli na horách nebo doma u teplého saké. Další hodinu, byla to matematika?, jsem se pomalu probouzela. Nastala obědová přestávka. Jako bych v sobě zapnula spínač. Vyskočila jsem ze židle, až jsem ji převrhla. Yuya se na mě zvědavě podíval. „Co je?" Vykročila jsem rázně ze třídy a namířila si to dolů k prvákům. Rozrazila jsem dveře. Midorima a Takao byli na svých místech. Přistoupila jsem k Midorimově lavici a třískla do ní rukou. Celá třída rázem ztichla a sledovala zvědavě, co se bude dít. Pousmála jsem se. Midorima se mi díval zrovna na ústa, takže můj škodolibý úsměv zaregistroval. Naše oči se setkaly. „Evo..." Odhrnula jsem si vlasy dozadu a sedla jsem si k Midorimovi na lavici a přehodila jednu nohu přes druhou. „Shin-chan, podívej, co jsi mi včera udělal! Takový cucflek jen tak nezakryju!" Hrála jsem si na nanynku a udělala mu před třídou pěkný divadýlko. Všichni na mě zírali, obzvlášť kluk, co seděl za Midorimou, zíral na moje nohy v sukni. Zahrála jsem si na Sharon Stone na střední škole a přehodila si pomalu nohy zase z jedné na druhou. Mrkla jsem na něj. Kluk úplně zrudl. Chudák. Pokračovala jsem v divadélku. „Zlato, já vím, že někdy je těžký se ovládat, ale to včera u mě... "Midorima mě popadl za ruku a vytáhl ven ze třídy. Na chodbě zastavil a opřel mě o jedno z oken. „Co to mělo znamenat?" Zeptal se mě, nevypadal vůbec naštvaně! „Znamená to přesně to, jako co to vypadá! Nemyslíš si snad, že jsem si to namalovala!" Chytil mě jemně za bradu. „Ukaž." Pootočila jsem hlavu. Prohlédl si svůj výtvor. Nijak ho nekomentoval, jen se pousmál. Plácla jsem ho do ruky. „Tys to opravdu udělal schválně!" Obvinila jsem ho, a naprosto právem. Jenže Midorima kupodivu dělal hloupého. „Nevím, o čem to mluvíš." Odpověděl až moc naivně a upravil si na nose brýle. Schválně se nedíval ani mým směrem. „Nehraj si tu přede mnou na naivku a stydlína, na to ti neskočím." Přikročila jsem k němu blíž a získala tak jeho pozornost. Upřel své oči na mé rty. Věděla jsem přesně, na co myslí. Kousla jsem se provokativně do rtu. Midorima si toho samozřejmě všiml. No dobře, dneska bylo provokace dost. Pousmála jsem se. „Užij si vánoční svátky, Midorimo." Rozloučila jsem se s ním a vykročila zpět k nám do třídy. Nestačila jsem ujít ani metr a chytil mě za zápěstí. „Evo, co děláš na Štědrý den?" Ten dotaz mě zaskočil, ale byla jsem potěšená, že se mnou chce ještě mluvit. „No, Vánoce letos trávíme v České republice. Měli bychom tam být až do Silvestra, ale Maya odjíždí do Kyota už pár dní po Štědrém dnu, takže bych ráda přijela dřív, ale to se asi nestane. Proč?" Vysvětlovala jsem. Midorima malý moment mlčel a pak si odkašlal. „Jen tak. Nerad bych, aby ses někde toulala po ulicích úplně sama." Věnovala jsem mu jeden ze svých vděčných úsměvů. „Těší mě, že si o mě děláš takové starosti. Toho se opravdu nemusíš bát."Chvilku jsme stáli naproti sobě a nikdo z nás nic dlouho neřekl. „Tak ahoj."Zakončila jsem to já. „Ahoj." ... „Jo, a Evo!" Znovu jsem se na něj otočila. „Už mi prosím tě nikdy neříkej Shin-chan! Už takhle to musím trpět od Takaa." Řekl nabručeně. Odfrkla jsem si a rozeběhla se zpátky do třídy. Zbytek dne utekl jako nic. Rozloučila jsem se s Yuyou, popřála mu pěkné svátky a vyrazila domů, kde na mě čekalo balení všeho potřebného do Česka.