Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 19

Zářivě jsem se na všechny usmála. "Nazdar kluci! Pojďte dál. Moc ráda vás všechny zase vidím!" Ustoupila jsem stranou. "Čus." Zamávali mi bráchové Yuya a Kiyoshi. "Díky za pozvání, Eva-senpai!" Poděkoval Takao, sundal si zasněženou čepici a potřásl hlavou, aby setřásl sníh z vlasů. Za nimi už vstupoval dovnitř i Otsubo-senpai a Kimura-senpai. "Jsem moc ráda, že jste si udělali čas, když máte tak náročné období!" Z obýváku už jsem zaslechla halasit Takaa: "Shin-chan! Co to máš na hlavě?! To je sponka s jahůdkou?" Řehtal se mu Takao. Midorima mu něco odpovídal. Otsubo-senpai se na mě podíval a usmál se. "My třeťáci rádi využijeme každé výmluvy, abychom se nemuseli učit." Kimura-senpai přikyvoval. Kiyoshi se zakřenil. "Ani mi o tom nemluv." Yuya už taky zmizel v obýváku a přidal se smíchem k Takaovi." Otsubo, máš ananas? Dneska ho budeme určitě potřebovat!" Dodal Kiyoshi. Otsuba-senpai přikývl. Asi nějaké tajné znamení nebo co? Kluci si odložili a všichni jsme se přidali k ostatním v obýváku. Pohledem jsem zavadila o každého z nich. Kolikrát se ještě stane, že se kluci takhle sejdou všichni? Můj poslední pohled byl věnován Midorimovi. Sledoval mě dost přísně. Asi se mu návštěva nezamlouvala. Já jsem ale nemusela řešit, co vymyslím za program a zároveň jsem eliminovala možnost, že budeme s Midorimou sami a já se zase neudržím a budu se chtít na něj vrhnout. Omlouvám se za tu mluvu. Je mi ale 18 a na Midorimu bych prostě mohla zírat pořád, na oblečeného i nahého. Takao seděl na pohovce u Midorimova křesla a zase do něj ryl. Midorimovi docházela trpělivost. Dřív než jsem čekala. Miyaji bráchové mi hrabali v kuchyni a kvůli něčemu se dohadovali. Otsuba a Kimura-senpai šli nejprve pozdravit Midorimu a pak si sedli rovnou k jídelnímu stolu. Došla jsem do kuchyně. "Hej! Co se mi tu hrabete ve skříňkách?" Oba blonďáci se na mě zamračeně podívali. Yuya začal s vysvětlováním. "Říkal jsem Kiyoshimu, že není doma, ať na nic nesahá!" Kiyoshi se na bratra ještě víc zamračil. "Mám žízeň, tak co mám asi tak dělat, ty chytráku?" Povzdechla jsem si. Otevřela jsem ledničku. "Stačí ti minerálka? Nebo chceš něco teplého?" "Rozhodně něco teplýho! Jsem zmrzlý na kost!" Třel si o sebe ruce, aby je trochu zahřál. "Dobře, udělám čaj. Každopádně se brzy zahřeješ, to se neboj." A ukázala jsem na hrnec na stole s vařícím se vývarem. Otsubo a Kimura-senpai už hrnec hypnotizovali, div jim netekly i sliny! Uvařila jsem rychle čaj a došla ke stolu, kde jsem do hrnce začala házet zeleninu a maso."Hoďte si tam cokoli, na co máte chuť. Je tu toho dost." Kluci se začali usazovat na židle. Budu muset pro jednu ještě skočit. Je nás sedm, ale židlí máme jen šest. Než jsem dokončila myšlenku, už byla sedmá židle u stolu. Ach jo, tihle kluci jsou tak zlatí. Midorima mě stáhl na jednu z židlí a sedl si nalevo ode mě. Z druhé strany měl Takaa. Na naší straně jsme seděli tři, takže jsme měli méně místa, ale senpaiové naproti byli hromotluci, takže bylo tohle rozdělení jen logické. Yuya si sedl do jednoho čela stolu vedle mě a Miyaji do druhého mezi Takaa a Kimuru-senpaie. Shabu-shabu se nám krásně vařilo. Nenapočítala jsem ani do deseti a rozhovor mezi kluky už jel na plné obrátky, samozřejmě samý basketbal. Přihodila jsem do hrnce nějaké houby a chvilku čekala. Popadla jsem sítko a chystala se je vytáhnout. Někdo byl ale rychlejší. Takao je do sebe hodil rychlostí blesku a já na něho zírala."Takao! To nebylo tvoje!" Okřikl ho Midorima. "Gomen, Eva-senpai! Ony vypadaly tak dobře!" A hodil smutný obličej. Usmála jsem se na něj. "Jen si dej. Máme jich dost." To samé pak Takao udělal Kiyoshimu, ale ten nebyl tak milosrdný jako já a dal Takaovi pěkný pohlavek. Všichni jsme se hodně nasmáli. Midorima ke mně naklonil v jednu chvíli hlavu (s jahůdkou) a zeptal se mě: "Co má znamenat celá tahle veselka? Má přítomnost ti snad nestačí?" Nadzvedl jedno obočí a čekal na odpověď. Ano, bojím se být s tebou o samotě a rozhodně bys mi sám stačil! Nejlépe nahoře v mé posteli, kde bys mě objímal jako včera ráno! Říkala jsem si v duchu.Odkašlala jsem si. "Mám ráda jejich společnost a ráda sleduji, jak tě Kazunari dokáže vytočit." Juchů, podařilo se mi vyhnout přímé odpovědi! Vtom jsem ucítila silný stiskl na svém levém stehně. Trochu jsem nadskočila. Midorimovi zasvítily oči. Ty zmetku!Tohle byl nečekaný útok! Co kdyby si toho někdo z kluků všiml?! Otočila jsem se k němu se strojeným úsměvem. "Jestli mě hodláš dál provokovat, tak přijdeš o svůj dnešní šťastný předmět! To si pamatuj!" Zahrozila jsem mu sítkem před nosem. Takao začal v hrnci hrabat hůlkami a kluci mu začali zase nadávat, že je to proti etickým pravidlům. "Jen ho nechte, vždyť jsme tady všichni skoro jako jedna rodina." Utěšovala jsem je. Kluky to očividně trochu dojalo a povzbudilo. Odhodili sítka a vrhli se na jídlo hůlkami. Zanedlouho všechno maso, houby a zelenina zmizelo a hrnec byl totálně prázdný.Kluci si hladili břicha, div nepraskli. Miyaji s Yuyou už se zase hádali, kdo se natáhne na pohovku a dá si 20. Absolutně nechápu, jak spolu můžou žít podjednou střechou. Sebrala jsem všechno nádobí a hodila ho do dřezu. Jen jsem pustila vodu, už u mě stáli senpaiové a Takao, že nádobí umyjí a uklidí. Sedla jsem si tedy zpět ke stolu naproti Midorimovi a pozorovala jejich počínání.Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale schválně jsem ho ignorovala. Když kluci s mým navigováním uklidili veškeré nádobí, začala jsem přemýšlet, co dál. Musím využít jejich přítomnosti na maximum. "Co kdybychom šli ven? Mohli bychom se jen trochu projít. Aspoň nám trochu slehne, navíc je tam spooousta sněhu!" Navrhla jsem s předstíraným nadšením a čekala na jejich reakci.Jako první se ozval Midorima. "Ne!" Nic jiného jsem ani nečekala ty suchare! Takao naopak skákal do vzduchu, že rozhodně musíme jít a postavit si sněhuláka. Miyaji něco zamručel. Senpaiům to bylo evidentně jedno. Koukla jsem prosebně na Yuyu. "No dobře!" Byla jeho odpověď. Jako současný kapitán přikázal Midorimovi a Takaovi, aby se okamžitě oblékli. "Skočím se nahoru převléknout." Ujelo Midorimovi. Ty tupče! Všichni se na mě obrátili s takovým tím pohledem Okamžitě nám to vysvětli! Dělala jsem, že utírám kuchyňskou linku a pobrukovala si. Kluci na sebe hodili bundy a já si mezitím taky odběhla do pokoje pro teplejší oblečení. Vzala jsem si černé zimní kalhoty, tričko, mikinu a černočervenou bundu.Upravila jsem si culík a na uši nandala červené klapky. Čočky jsem měla, teplé rukavice taky, tak to bylo dobrý. Jen jsem si trochu nanesla řasenku a jemně červenou rtěnkou namalovala rty. Byla jsem sama se sebou docela spokojená. Seběhla jsem dolů. Kluci už byli připravení. Všichni těkali pohledem mezi mnou a Midorimou. Opět jsem dělala, že nic nevidím a vyšla ven. Naštěstí to kluci nechali být a následovali mě. Venku mě udeřil studený vzduch a chumelenice.Upřímně to byla nádhera. Miluji sníh, i když bez ledového vichru bych se obešla. Upravila jsem si šálu kolem krku. "Kousek odsud je hřiště. Mohli bychom dojít tam a pak uvidíme." Ukázala jsem na ulici. Všichni přikývli. Zazvonil mi telefon. Mamka. "Ahoj mami." Pozdravila jsem a ukázala klukům, ať jdou napřed. Kráčela jsem kousek za nimi. "Ahoj. Jako to, že jsi nám ještě nezavolala? Naposledy na letišti a od té doby o tobě nic nevíme!" Nadávala mamka. No jo, rodiče. Mami, kdybys jen věděla, že mi v domě přespává kluk, asi by tě klepla pepka! "Promiň, mami. Úplně jsem na to zapomněla. Co děda a babička?" "Aaale, oba dva jsou v pořádku.Děda ani nevypadá nemocný. Tak nějak přemýšlím, jestli si to babička s tím jeho stavem nevymyslela, aby nás vytáhla do Česka." "Hehe, to asi jo.Přece jen nás neviděla už dost dlouho. A kdy se vrátíte?" Čekala jsem na odpověď. "Noo, asi už za dva dny. Ve čtvrtek večer nám přiletí letadlo do Japonska. Silvestra chceme nakonec strávit doma." To bylo mnohem dřív než jsem čekala. "Dobře. Budu se na vás těšit." Rozloučila jsem se s mamkou a telefon schovala do kapsy od bundy. Doběhla jsem kluky. Už zase mluvili o basketu. Došli jsme až na hřiště, celí zmrzlí, na vlasech kopečky sněhu. Midorima si neustále čistil brýle. Musela jsem se mu smát. Proč si nekoupí čočky?! Chvilku jsem nad tím dumala. Nakonec jsem došla k rozhodnutí, že bych ho stejně nutila nosit brýle. Prostě mu seknou. Asi to moc dobře ví. Takao se rozběhl po zasněžené ploše a začal dělat malou sněhovou kouli, ze které za chvilku vznikla větší sněhová koule. Všichni až na Midorimu jsme se vrhli na dělání sněhuláka. Yuya s Miyajim mi museli pomoct s mojí koulí. Už začínala být docela obří. Pomalu jsme se tou dřinou začínali zahřívat. Midorima se opíral o plot a sledoval naše počínání. Ani se k nám nepřidal! Suchar jeden! Když jsme uváleli konečně tři koule, dalo nám pěknou práci je naházet na sebe. To jsem raději přenechala klukům. Senapiové už měli přichystané větvičky a kamínky a dali jsme se do zdobení. Hotovo. Úplné mistrovské dílo. Prohlédla jsem si své původně černé rukavice. Teď byly bílé. Otřela jsem jeden prst o Takaovu tvář. Ten uskočil stranou a uličnicky se na mě usmál. "Eva-senpai! To byla podpásovka!" Hrábl do země a vytvořil malou kouli. Usmála jsem se na něj a prstem ho pobídla, ať si jen zkusí to po mně hodit. Napřáhl ruku a hodil.Uskočila jsem s jekotem stranou a koule skončila Miyajimu přímo v obličeji. Takao smrtelně zbledl. Miyaji si setřel sníh z obličeje a hodil na Takaa pohled vraždícího maniaka. "Takaaaaoooo!" Rozběhl se k němu a po cestě si nabral sníh. Koulovačka začala. Schytala jsem pár pěkných ran. Ještě, že jsem neměla na sobě brýle. Už by bylo definitivně po nich. Obzvlášť, když jsem dostala headshot od Otsuby-senpaie. Raději ke mně přiběhl a ujistil se, že jsem v pořádku. Řehtala jsem se jako malá holka. Midorima se ale stále nezapojoval.Přiskočila jsem k němu plná energie. "Proč se nebavíš s námi?"Zeptala jsem se ho. Midorima si upravil brýle a zadíval se na mě. "Dětské hry mě nezajímají." Dobře. Teď mě dost naštval. Shýbla jsem se pro trochu sněhu a odvrátila se od něho. "Jak chceš! Zůstaň si tu sám a dívej se, jak se tvoji kamarádi skvěle baví, a to i bez tebe!" V ruce jsem mačkala sníh.Rychle jsem se otočila a mrskla mu sníh za krk. Vůbec nestačil zareagovat. Nadskočil jako pominutý a rychle se zbavoval sněhu pod kabátem."Evo!" Zakřičel na mě, blesky mu šlehaly z očí. Rozeběhla jsem se pryč, ale po několika metrech jsem zakopla a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Midorima ke mně přiskočil. "Jsi v pořádku?" Břichem jsem byla zabořená ve sněhu. Otočila jsem se na záda a usmála se na něj. Roztáhla jsem pořádně ruce a nohy a začala dělat andílka. Midorima se nade mnou sklonil. Trochu sněhu z jeho vlasů mi spadlo do očí. Zamrkala jsem. "Heeej! Co tam vy dva děláte? Milenecké usmíření?" Rýpl do nás Yuya, teď už jasně a zřetelně narážel na náš vztah. "Ano." byla jeho, "Ne!" byla moje odpověď. Překvapeně jsem na něj zírala. Yuya si nedal pokoj. Šibalsky se usmál. "Takže spolu chodíte?" Všichni nás sledovali. "Ano." "Ne!" Opět jsme se neshodli. Myslela jsem, že všechno zapře a automaticky jsem zareagovala negativně. "Midorimo, co to vyvádíš?!" Zašeptala jsem na něj."Zbláznil ses? Nikdy jsme se na něčem takovém nedomluvili! Navíc jsi mi ani nikdy neřekl, že mě máš rád!" Začínala jsem rudnout. Pořád se nade mnou skláněl a v klidu odpověděl. "Řekl jsem ti to v restauraci. Ale tys mě vůbec nevnímala a pak jsi omdlela. Ale jestli to chceš slyšet znova, tak to řeknu, ale zase to nějakou dobu neuslyšíš, tak poslouchej tentokrát pozorně.Mám tě rád a chci, abys to se mnou zkusila. Choď se mnou." Šokovaně jsem pootevřela pusu. Midorima se přiblížil ještě víc a stvrdil náš vztah vášnivým polibkem, dokud nás nevyrušilo odkašlání a potlesk od těch blbounů, co nás celou dobu sledovali a culili se na nás.