Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 21

Vzbudila jsem se kupodivu zase docela brzo. Mohlo být mezi sedmou a osmou. Ležela jsem na břiše čelem ke dveřím a pod sebou jsem měla složené ruce. Ale moje byla jen jedna. Druhá byla Midorimy. Jemně jsem ji stiskla a hlavu otočila směrem k němu. Myslela jsem, že bude ještě spát, ale byl vzhůru a díval se těma smaragdovýma očima do mých. Zabořila jsem rychle obličej do polštáře. „Nedívej se na mě tak." Uslyšela jsem pobavené povzdechnutí. „Jak se na tebe dívám?" Po ránu měl trochu chraplavější hlas. Zbožňuji ho. Už po jedné větě jsem byla rozrušená. „Hm..." Hledala jsem to správné slovo. „Důležitě."Nevím, jestli to bylo úplně to správné slovo. „Ty jsi důležitá." Zabořila jsem se rozpaky ještě hlouběji. „Ty mě zabíjíš!" Mumlala jsem si česky. Ucítila jsem, že se Midorima ke mně posunul blíž. „Co jsi říkala?" Svými prsty mi projel vlasy na spánku a zastrčil mi jeden pramínek za ucho. Zachvěla jsem se. „Nic. Jen mě přivádíš do rozpaků. Od tebe to zní úplně jinak než od Makota." Vyplivla jsem na něj to první, na co jsem myslela. „Evo!" Varoval mě Midorima. Já vím, nechtěl,abych ho k Makotovi přirovnávala. Nenáviděl ho. „Promiň, já vím, že to nechceš slyšet. Jen u tebe cítím, že by to tak opravdu mohlo být. Není to strojené. Ani to neříkáš proto, že bys musel." Zvedla jsem se nad polštář a jasně mu pohlédla do očí. „Že ne?" V krku jsem ucítila knedlík. Opravdu mi záleželo na jeho názoru. Nechci, aby se přede mnou přetvařoval nebo si hrál na někoho, kým ve skutečnosti moc není. „Ne. Nedělám věci, které sám nechci." Byla jeho odpověď. Ulevilo se mi. Hlavu jsem si položila zpátky na polštář, tentokrát už čelem k němu. „Jsi vzhůru dlouho?" Zeptala jsem se ho. Až teď jsem si uvědomila, že mu pořád pod sebou drtím ruku.Vytáhla jsem naše ruce a položila je mezi nás. „Promiň. Určitě ji už ani necítíš!" Omlouvala jsem se mu. Midorima se pousmál.„Já myslím, že to za ten dotek stálo." Chvíli jsem přemýšlela. Pak mi došlo, že jsem na ty ruce měla namačkaná svá prsa. Zrudla jsem a rychle se posadila. Popadla jsem polštář a máchla Midorimu po hlavě. Hlasitě se zasmál. Skoro jsem na něj zírala. Takhle ho slyšet je opravdu jedinečný okamžik. „Jinak jsem se probudil jen chvilku předtím, než ses na mě otočila. Trhaně si pamatuji, že jsi mě násilím přitáhla do své postele." Široce jsem překvapením otevřela pusu. „Co to meleš ty lháři?! Spal jsi mi před pokojem. Určitě jsi mě chtěl špehovat ve spánku!" Vrátila jsem mu provokaci. „Spíš jsem nechtěl spát v posteli plné kondomů tvého bratra." Vyprskla jsem smíchy. „Chacha..." Řehtala jsem se. „Tak náš malý Shintaro se zalekl kondomů." Plácala jsem jak blbka do deky. Midorima mě prudce strhl dozadu do lehu a sám si lehl na mě. Smích mě rázem přešel. Ruce mi uvěznil v pevném sevření. „Mám nějaké v peněžence, kdybys je chtěla využít." Projela mnou panika. Orosila jsem se potem. Nemohla jsem se hnout a ten pocit, že se nemůžu bránit , mě děsil. Bylo to jako tenkrát. „Evo?" Zeptal se starostlivě Midorima. „Pusť mě, prosím." Žadonila jsem. Midorima mě okamžitě pustil a zůstal sedět mezi mýma nohama jako přiražený. Jemně mě pak chytl za jednu ruku a přitáhl si mě pomalu do objetí. „Promiň, byl to jen hloupý vtip. Už se to nebude opakovat." Trochu jsem se uklidnila. Jeho ruce mě hladily po zádech. Tenhle dotyk byl moc příjemný. Jemný a letmý. „To nic." Ujistila jsem ho. Chvilku jsme spolu ještě seděli na posteli. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Co si dát něco dobrého k snídani?Tentokrát ti udělám rýži, rybu a polévku." Věnoval mi lehký úsměv. „Dobře. Půjdu si zatím na chvilku zaběhat. Poslední dobou to začínám šidit." Přikývla jsem. Vstala jsem z postele a vydala se nejprve umýt do koupelny, pak se převléknout do pokoje. Culík, tričko, legíny, mikina, hotovo. Nechala jsem vařit rýži, připravila jsem miso polévku a ogrilovala rybu. Upřímně mě tyhle typické japonské ala snídaně moc nebraly, ale Midorima ji měl nejraději, takže jsem mu chtěla udělat radost. Navíc chuť moře v jídle mi taky moc neseděla. Midorima se vrátil za necelou hodinu. Skočil rovnou do sprchy a pak jsme se společně nasnídali. Dost jsme se nacpali, takže vařit oběd asi ani nebude třeba. Jen, co jsme poklidili nádobí, jsme se začali dohadovat,na co se podíváme. Midorima se chtěl dívat aspoň na nějaký dokument. Já ho přemlouvala na komedii. Nakonec jsme skončili u historického japonského filmu. Natáhli jsme se naproti sobě v obýváku na pohovce. Midorima film pořád komentoval,většinou, co všechno je historicky špatně a že některé scény jsou úplně nesmyslné. Prostě šprt. Párkrát jsem do něho schválně kopla, ať mlčí. Ale kromě mírného zamračení to na něj nemělo žádný účinek. Byl čas oběda, ale neměli jsme ani jeden hlad. Ohřála jsem nám popcorn. Midorima si nejprve nechtěl dát, ale nakonec jsem ho přemluvila a zobali jsme společně.Nakonec došlo i na dokument o Zemi. Myslím, že už jsem ho jednou viděla, takže mě nedokázal znovu tolik zaujmout. V polovině dokumentu jsem si lehla a hlavu opřela o opěradlo. Když se dívám na nezajímavý film a zavřu oči, většinou neuplyne ani 10 minut a jsem tuhá. Stejné to bylo i v tomto případě. Usnula jsem,ani jsem nevěděla jak. Když jsem se vzbudila, ležela jsem na pohovce přikrytá dekou. Sama. V televizi už běžel normální kanál. Bože, jak dlouho jsem spala? Rozhlédla jsem se okolo, ale Midorimu jsem nezahlédla. Když mi došlo, že není ani na záchodě,vstala jsem z pohovky a vyšla nahoru. Našla jsem ho u bratra v pokoji. Akorát si rovnal věci do tašky. Povlečení z dek bylo sundané a srovnané na posteli. Opřela jsem se o rám dveří.„Škoda, že už musíš dneska jít." Řekla jsem směrem k němu. Překvapeně se ohlédl za mým hlasem. „Aaaa... Tak už jsi se vzbudila. Spala jsi tvrdě, tak jsem tě nechtěl budit.Šel jsem si mezitím zabalit věci. S tím, že vaši přijedou dřív, se nedá nic dělat. Aspoň už nebudeš doma sama." Byl objektivní jako vždy. Klečel u své tašky. Přikročila jsem k němu a zezadu ho objala kolem krku. „Ale já bych ráda byla doma sama... s tebou." Řekla jsem mu kousek od ucha. Midorima se pousmál. „Třeba se nám to ještě poštěstí."Políbila jsem ho lehce na tvář a pustila ho. Midorima se zvedl se svou taškou v ruce a sešli jsme dolů do chodby. Zůstal ještě na čaj, ale čas jeho odchodu se blížil. Doprovodila jsem ho ke dveřím. „Promiň, že jsem prospala náš poslední den."Midorima se na mě podíval. „To nebyl poslední den. Byl jeden z prvních." Usmála jsem se na něj. Na chvilku zaváhal, ale pak se ke mně nahnul. U mého obličeje se zastavit. Zbytek práce jsem musela udělat já. Chytila jsem ho za límeček kabátu a přitáhla ho k sobě k polibku na rozloučenou.