Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 46

Se špatnou náladou jsem po vyučování odcházela ze třídy. Midorima na mě čekal u schodů. Už jenom to, že jsem ho viděla, mi trochu zlepšilo náladu. Jemně jsem se na něj pousmála. Vešli jsme ruku v ruce do šatny u vchodu a zjistili, že venku prší. Samozřejmě jsem si hned vzpomněla na Fujiwaru a incident s deštníkem. Stála jsem schovaná pod stříškou a čekala, až se Midorima přezuje. Sledovala jsem déšť a studenty procházející okolo. Zajímavé, že tentokrát si mě nikdo moc nevšímal. Ostatně jako vždy, když je to člověku zrovna úplně jedno. Nade mnou se objevil tmavý deštník a po mém pravém boku Midorima, který na mě shlížel ze své skoro dvoumetrové výšky. Nic říkat nemusel. Chytila jsem se zleva jeho deštníku, přesně tam, kde měl položenou svou ruku a lehce ho palcem pohladila.

Šli jsme rovnou k němu. Nikde jsme se nezastavovali. Midorima měl promočené rameno, jak se deštník neustále snažil držet nade mnou a ignoroval moje připomínky, že deštník je jeho a ne můj, tak ať schová hlavně sebe. Dům nebyl zamčený a mě automaticky zaplavila nervozita, když mi došlo, že někdo z rodiny musí být doma. V obýváku ale nikdo nebyl, stejně tak v kuchyni. „Dáš si něco k pití? Kávu nebo čaj?" Nabídl mi. „Dám si čaj. Co kdyby sis šel zatím převléknout, ať nenastydneš a já si ho udělám, hm?" Vyhnula jsem se chytře tomu, abych svému příteli nemusela říkat, jak je neschopný uvařit vodu a zalít pár lístečků. Chvíli stál nehnutě na místě. „Dobře." Následně se otočil na patě a zamířil pryč. Potichu jsem si oddechla. Prohrabala jsem několik skříněk a našla, co jsem potřebovala. Tak trochu jsem si připadala jako vetřelec. Hrabat se v cizích skřínkách v cizím domě. Zalila jsem si čaj a sedla si ke stolu. Do kuchyně po chvilce vešel Midorima, černé kalhoty od uniformy měl pořád na sobě, ale košili si vzal novou, taky čistě bílou s vyhrnutými rukávy. Neušel mi rozepnutý vrchní knoflíček. Zavřela jsem oči a počítala do deseti. Každou chvíli se tu může kdokoliv objevit. „Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě. „Nad ničím." Vyhrkla jsem okamžitě a upila již zpola vypitého čaje. Midorima si mě z místa naproti mně prohlížel. Raději jsem zírala do hrnečku. V mžiku vstal, posunul můj hrneček stranou a chytil mě za zápěstí. Automaticky jsem taky vstala a následovala jeho kroky. Vedl mě chodbou a mě došlo, že nejspíš do svého pokoje. „Shi... Shintaro." Zakoktala jsem jeho jméno, ale on nijak nereagoval. Držel mě svou neobvázanou pravou rukou a já cítila teplo, které z ní sálalo. Vešli jsme do jeho pokoje a Midorima za námi zavřel dveře. Zírala jsem na jeho dlouhé prsty a odhalené předloktí a nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného než jeho ruku zvednout ke svým ústům a políbit ho na hřbet ruky. Midorima na mě šokovaně hleděl s pootevřenou pusou a nevěděl, jak zareagovat. Nakonec si rozpačitě odkašlal. „Neměli by tohle dělat spíš muži ženám?" Zeptal se a těkal pohledem mezi mýma očima a našima spojenýma rukama. „Na tohle neexistuje žádné pravidlo, Shintaro... Vě... většinou se mě dotýkáš obvázanou rukou, tak jsem si chtěla vychutnat tuhle výjimečnou chvíli." Nastalo chvilkové ticho. Midorima si nadzvedl brýle a chytil se za kořen nosu. Asi byl unavený. „Ježiši, Evo, nikdy mě nenapadlo, že to budeš vnímat takhle." Řekl posmutněle. Moc jsem to nepochopila. Stiskla jsem mu okamžitě ruku. „To nic, Shintaro. Já vím, že si ji šetříš na zápasy." Snažila jsem se ho uklidnit. Midorima si utrápeně povzdechl. „To sice šetřím, ale nepřemýšlel jsem nad tímhle... já... Jsem levák a vše dělám automaticky levou rukou. Rozhodně to není tak, že bys pro mě nebyla dost důležitá... Kruci." „Já vím." Midorima ale už mezitím zvedl svou levačku a začal si sundávat obvazy. „Shintaro." Oslovila jsem ho a sledovala, jak si stáhl poslední pásku z ukazováčku. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Automaticky jsem se k ní přitiskla ještě víc. Jeho druhá ruka následoval tu první a Midorima se ke mně pomalu sklonil v letmém polibku. Byl tak dokonalý, až se mi zadrhl dech. Cítila jsem z něj veškerou lásku, kterou ke mně Midorima chová. Políbil mě ještě jednou, úplně stejně. Opřela jsem si obě ruce o jeho hruď a tep jeho srdce mi bušil až do nich. Objal mě kolem ramen a přitiskl mě k sobě, bradou se mi otřel o hlavu a políbil mě do vlasů. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a pohladila ho po zádech. Tohle byla dozajista nejdokonalejší chvíle. „Promiň mi to." Omlouval se zase Midorima. „Nic se neděje." Mumlala jsem mu do košile a nasávala jeho vůni, kterou jsem tak zbožňovala. „Vím, že to se mnou není jednoduchý, Evo." Tomu už jsem se musela zasmát. „S tebou? Myslíš spíš se mnou, ne?" Řekla jsem pobaveně a dál ho hladila po zádech. Midorima se pousmál. „Jo. S tebou taky. Nemáme si co vyčítat." V tomhle měl tedy rozhodně pravdu. Midorima mě opět chytil za ruku, přešel k posteli, posadil se na ní a stáhl si mě k sobě na klín. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a políbila ho na tvář. "Jaký jsi měl dneska den?" Zeptala jsem se ho a opřela si hlavu o jeho rameno. "Myslíš kromě Takaa, který mi nedal ani chvilku klidu?" Odpověděl mi otázkou a já se pousmála a čekala, co z něj nakonec vyleze. "Jako obvykle nic překvapujícího. Až na program kulturního festivalu." Povytáhla jsem obočí. "A už jste se na něčem shodli?" Midorima mě držel kolem pasu a druhou rukou mě hladil po stehně. Asi nad tím ani nepřemýšlel, ale já jsem ten dotek vnímala až moc. "Máme dvě možnosti, nad kterými se rozhodujeme. Každopádně nejsem nadšený ani z jedné z nich." Samozřejmě, jak jinak. Ta představa, že místo hraní basketbalu se bude muset účastnit kulturního festivalu, musí pro něho být nemyslitelná. "My už máme rozhodnuto. Budeme hrát Šípkovou Růženku." Název pohádky jsem schválně vyslovila nahlas a ironicky a zakoulela přitom očima. Midorima si odfrkl. Evidentně souhlasil se mnou, že je to pěkná blbost. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám říct o tom, kdo koho bude hrát, ale nakonec mě předběhl svojí otázkou. "A koho nebo co hraješ ty?" Odkašlala jsem si. "Mnooo... Chtěla jsem hrát strom." Midorima na mě pootočil hlavu, takže jsem zvedla tu svou a trochu se zaklonila, abych na něj viděla. "Chtěla? Takže nehraješ." No, dobře, nebudeme chodit kolem horké kaše. A vlastně... Opravdu vůbec neokomentoval, že jsem chtěla hrát strom? "Ne. Hraju Šípkovou Růženku." Nastala chvilka ticha, kdy si mě Midorima prohlížel. Zvedl ruku z mého stehna a pohladil mě po vlasech a culíku. "Vlastně se ani nedivím. Jsi na to jako stvořená. Dlouhé blond vlasy, světlé oči..." Pohladil mě po tváři a spustil ruku zpátky na moji nohu. "Ale od té doby, co tě tak oslovil Aomine, když tě držel v náručí ve tvém pokoji, tu pohádku z duše nenávidím." Ups. Tohle mě nikdy nenapadlo. Upřímně jsem si na Aomineho ani do teďka nevzpomněla. "Aha." Řekla jsem na to jenom. Midorima mě chytil pevněji, přetočil mě za sebe a položil mě na postel. Lehl si vedle mě a já se uvelebila na boku směrem k němu. Ta vzdálenost se mi ale moc nelíbila, tak jsem se k němu přitulila trochu blíž. Midorima se opřel o loket a druhou ruku mi položil na bok. "Aha?" Opakoval po mně. Pousmála jsem se na něj. "Nevěděla jsem, co k tomu říct." Levačku jsem zabořila pod polštář a pravou ruku si položila před sebe. "Co třeba: Slibuju, že Aomineho už nikdy neuvidím, smažu si jeho číslo, zapomenu na něj a vymažu veškerou jeho existenci z mé hlavy." Řekl naprosto vážným hlasem, ale oči se mu pobaveně zablýskly. "Shintaro, víš, že tohle ti slíbit nemůžu."... "Daiki je můj kamarád." Midorima si povzdechl. "Já vím. Aspoň jsem to zkusil." "Hm." "A kdo bude hrát prince?" "Cože?" Nechápala jsem. "V té vaší Šípkové Růžence?" Trochu ve mě hrklo. "Ehm... no... Fujiwara." Stačila sekunda, aby se Midorimovi změnil výraz z bezstarostného na nenávistný a chladný. Položila jsem mu pravačku na hruď. "Neboj, Shintaro. Bude hrát v jiné dvojici. Nebude hrát se mnou." Uklidňovala jsem ho. A to, že chtěl Fujiwara hrát se mnou, jsem mu raději ani neřekla. Přesunula jsem mu ruku z hrudi výš přes límeček košile a přejela mu po krku. "Hm?" Dožadovala jsem se odpovědi. Ruku jsem posunula za jeho krk, roztáhla prsty a vjela mu jimi do vlasů. "Hm?" "Nenávidím ho." Vyšlo z něj nakonec. Nahlas jsem se zasmála. "Jo, já vím." Přitáhla jsem si ho k sobě a dala mu pusu. Midorima mi dal hned druhou. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a hlavu si taky opřel o polštář. Hladil mě po zádech a já zavřela oči. Zavrtala jsem obličej do jeho košile a ani netuším kdy, jsem usnula.

Moje sedmé nebe v Midorimově náručí vyrušilo zaklepání na dveře. Trochu jsem se zavrtěla, ještě jsem ale moc nevnímala, co se děje. Ucítila jsem pohlazení na tváři. "Ano?" Odpověděl Midorima ne moc nahlas a pozval dotyčného dál. Uslyšela jsem neznámý hlas. "Shintaro, potřebuji tvoje poznámky z fyziky z minulého roku..." Otevřela jsem oči a zvedla se do sedu. Ve dveřích stála mladá dívka. V obličeji měla stejné rysy jako Shintaro, jen jemnější. Dokonce měla i brýle. Jediné, čím se lišili, byly vlasy a barva očí. Dívka měla vlasy tmavě zelené, střižené na mikádo, na jedné straně sepnuté sponkou, stejně tak její oči měly tmavší odstín. Byla opravdu moc hezká, na Japonku byla trochu vyšší, ale postavu měla skoro dokonalou, štíhlou tak akorát a nebyla ani plochá (jak většina Japonek bývá). "Podívám se po nich." Odpověděl jí Midorima a vstal z postele. "Budeš na mě zírat ještě dlouho? Není mi to příjemné." Promluvila a mě došlo, že na mě. "Ježíši, promiň... Já jen... že..." Koktala jsem ze sebe. Dívka se podívala na Shintara. "To je ona? Vždyť neumí ani pořádně mluvit." Pokračovala s ním v rozhovoru, jako bych tam ani nebyla. "Ano, to je ona. A na tvůj názor jsem se neptal." Shintaro přešel k polici s bloky. Slezla jsem z postele a odkašlala si. "Moc ráda tě konečně poznávám." Přistoupila jsem k ní s napřaženou rukou. "Jsem Watanabe Eva, ale říkej mi křestním." Dívka chvilku pozorovala mou ruku, až jsem začala pochybovat o tom, že ji přijme. "Shino..." Promluvil Midorima zády k nám. Dívka se zamračila jeho směrem, pak svůj pohled stočila zpět ke mně a stiskla mi ruku. "Midorima Shina." Dívka si mě prohlédla a upravila si brýle na nose úplně stejně jako to dělává Midorima. Pousmála jsem se na ní. "Jaké máš známky?" Zeptala se mě okamžitě. "Shino, přestaň s tím výslechem!" Zvedl na ní hlas její bratr. "To je v pořádku Shintaro." Oslovila jsem ho a otočila se na jeho sestru. "Průměr mám hodně dobrý. Měla jsem problémy se psanou japonštinou, ale Shintaro mi s ní pomohl. Klidně se ptej, odpovím ti na všechno, pokud to bude v mých silách." Posadila jsem se na kraj postele a čekala. Dívka si promnula bradu. "Miluješ mého bratra?" "Ano." "Myslíš si, že miluje on tebe?" "Nemyslím, vím to." "Jaké jsi znamení?" Trochu jsem se pousmála. "Ryby." Shina pozvedla obočí. "Hm." Midorima vytáhl jeden blok a podal ho Shině, která si ho převzala. "Tady to je." "Díky, bratře." Opět se na mě podívala. "Čteš?" Přikývla jsem. "Pracuju v knihkupectví." "Páni." Konečně nějaký bod pro mě. "Umíš vařit?" "Snažím se. Nejsem v tom špatná." "Umíš hrát šachy?" "Ano." "Jsi panna?" Na chvilku jsem zaváhala. "Ne." Midorima, který si mezitím sedl vedle mě, už chtěl něco namítat, ale já ho pohledem zastavila. Výslech pokračoval dál. "Co je pro tebe důležitější, rodina nebo přátelé?" "Rodina. Moc přátel nemám." "Tvoje štěstí nebo Shintarovo štěstí." ... "Jeho." Ucítila jsem na sobě jeho pohled. "Spali jste spolu?" Midorima se nadechl. "Ne, Shino, nespali." Předběhla jsem ho. "A plánujete to?" Usmála jsem se na ní. "Rozhodně ano." "Fajn, nezapomeňte na kondomy. Už se musím jít učit. Ráda jsem tě viděla." S tím se Shina otočila a odešla z pokoje. Pobaveně jsem se podívala na Midorimu vedle sebe, který se položil na záda a ztrápeně si zakryl rukama obličej. "Promiň. Shina je někdy až moc přímá a otravná." Položila jsem mu ruku na hruď. "Jo, někoho mi tím připomíná." Rýpla jsem si do něj. Midorima spustil ruce z obličeje a podíval se na mě. "To, co jsi řekla, jsi myslela vážně?" Ta otázka mě trochu překvapila. "Ano, všechno." Midorima si mě stáhl k sobě do náruče. "Tvoje štěstí je pro mě taky důležitější než to moje." Spokojeně jsem zapředla a obkročmo si na něj sedla. "Takže jediné řešení je, abychom byli šťastní spolu." Pousmála jsem se na něj a sklonila se k němu k polibku.

Celé odpoledne uteklo strašně rychle. Ani jsem netušila, jak dlouho jsem spala. Při odchodu jsem narazila na Midorimovu maminku. Prohodily jsme spolu pár zdvořilých vět a až když jsem slíbila, že se brzy určitě zastavím na čaj, mě propustila. Midorima mě doprovodil domů a já se v pokoji rychle vrhla na učení.