Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 61 - SOUSTŘEDĚNÍ A TANABATA

Ahoj lidičky, předem upozorňuji, že následující kapitolky budou delší. Už jich nechci vydávat tolik a zbytečně je rozdělovat na 2 nebo 3 části. Snad to nějak přežijete a budu doufat, že je dočtete i do konce :-D Pomalu ale jistě se nám blíží konec. Ještě tak 10 kapitolek a možná se dočkáte -endu, možná happyendu, možná taky ne :-D

Nastal onen plánovaný pátek. Všichni jsme klasicky šli do školy, pouze s tím rozdílem, že kluci z basketu měli zkrácené vyučování a trénink měli až v místě pobytu. Shintaro stále nic netušil, takže jsem ho vyprovodila o obědovou přestávku ke školnímu autobusu a letmou pusou se s ním rozloučila. Zmizel v autobuse mezi prvními. Kolem prošel Fujiwara. Chytila jsem ho rychle za rukáv, čímž jsem si získala jeho pozornost.

„Neřekl jsi mu doufám nic?" Zeptala jsem se ho. Fujiwara se na mě usmál od ucha k uchu.

„Neboj se, tvé tajemství je se mnou v bezpečí!" Odpověděl mi. Tím jsem si nebyla úplně jistá. Očima jsem přejela po autobusu. Shintaro nás pozoroval od okénka a lehce se mračil. Pousmála jsem se na něj a zamávala mu. Pohledem jsem se vrátila k Fujiwarovi.

„Jen aby. Jinak si mě nepřej!" Pohrozila jsem mu. Fujiwara na mě mrkl a nastoupil do autobusu. Povzdechla jsem si a sledovala vzdalující se dopravní prostředek, který mi odvážel můj největší poklad. Napsala jsem Maye zprávu. Kluci z Rakuzanu už pravděpodobně taky vyjeli. Odběhla jsem si v rychlosti pro něco k jídlu a najedla se s Ginem ve třídě. Měl v plánu o víkendu nakreslit několik skic a vyprávěl mi o konkrétních místech, kam půjde.

„Nechtěla bys jít se mnou, Eva-san?" Zeptal se mě nakonec. Trochu zklamaně jsem se na něj pousmála.

„Promiň, Gine, ale nemůžu. Už mám na víkend něco v plánu. Snad příště." Omluvila jsem se mu. Gin pokrčil rameny.

„Nedá se nic dělat."

Hned, jakmile jsem dorazila domů, jsem si naložila auto, které mi taťka půjčil na víkend a rozloučila se s našima. Slíbila jsem, že okamžitě, jakmile dorazím, jim dám vědět, že jsem v pořádku. Nasedla jsem do našeho stříbrného Chevroletta Cruze a zamávala jim. Taťka se mnou byl párkrát v tréninkovém centru autoškoly, takže věděl, že jezdím opatrně. Cesta mi trvala asi tak hodinu. Zastavila jsem se jen jednou na benzínce, abych si protáhla nohy a dala si kafe a pokračovala dál v jízdě. Konečně mě aplikace na telefonu oznámila, že jsem dosáhla místa určení. Napsala jsem našim, že jsem dorazila v pořádku. Podívala jsem se na budovu. Penzion u příbojové vlny. U vstupu do penzionu seděl na verandě postarší muž. Vedle sebe měl opřenou hůl a pozoroval nebe. Zaparkovala jsem, zatáhla ruční brzdu, vypnula motor a vystoupila ven. Bouchnutí dveří přerušilo dokonalé ticho. Přistoupila jsem ke stařečkovi.

„Dobrý den." Pozdravila jsem ho. Stařeček sklonil pohled z nebe na mě a zaculil se.

„Dobrý, dobrý." Opět se podíval na modrou oblohu.

„Kontroluju dnešní počasí. Letos to pro ty dva vypadá nadějně." Pokračoval se mnou v rozhovoru. Chvilku jsem nechápala. Pak jsem ale překvapeně pozvedla obočí. Posadila jsem se vedle stařečka.

„Myslíte ty milence z báje, kteří se můžou vidět jen jednou v roce na Tanabatu?" Zeptala jsem se. Stařeček přikývl a ukázal na nebe.

„Když je krásné počasí a neprší, tak je jim dovoleno se setkat. Když ale bude pršet, nepřiletí žádní ptáci, kteří by vytvořili přes nebeskou řeku most, aby se princezna Orihime mohla setkat se svým mužem." Trochu jsem se pousmála.

„V tom případě se dnes určitě uvidí." Odkašlala jsem si.

„Mimochodem. Basketbalový tým ze Shutoku už je tady? Nevíte?" Zeptala jsemse ho. Stařeček se na mě podíval a pousmál se.