Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 42

Konečně pátek. Předchozí dny se vlekly jako slimák. Už jsem se nemohla dočkat sobotního tréninku poledance. Dnes jsem se odvážila přijít do školy v culíku. Tvář měla ještě pořád trochu namodralý odstín, ale už nic, co by nezakryla trocha makeupu. Jo, už jsem byla zase docela hezká holka. Krk jsem si ale pořád schovávala šátkem, ten vypadal pořád hodně zle. Fujiwara mě otravoval jako vždycky, ale ignorovala jsem ho. Když zazvonilo na obědovou pauzu, už asi po desáté mě zatahal zaculík. Vztekle jsem se postavila, až jsem skoro převrhla židli. Otočila jsem se za sebe k jeho lavici a třískla mu rázně do ní dlaněmi. Au! Dlaně mě zaštípaly, jakoby mě tam kousalo tisíc mravenců. Většina očí ve třídě se na nás otočila. „Přestaň už mě obtěžovat." Zasyčela jsem na něj vztekle. „O tvoji pozornost absolutně nestojím, tak buď tak hodný a dělej, jako bych tu vůbec nebyla. To bys snad mohl zvládnout, ne?"Fujiwara si také stoupl a opřel se do lavice naproti mně. „No tak, Watanabe. Vím, že máš ráda pozornost. Nemusíš to skrývat." Naklonil se ke mně blíž. „Slyšel jsem, že se v Midorimově třídě moc ráda předvádíš." Zkusila jsem ho zabít očima, ale nic se nestalo. „Do toho ti nic není. Shintaro je můj přítel a já s ním můžu dělat, co chci a před kým chci. Je můj a všichni to musí pochopit." Fujiwara se na mě usmál. „Takže si ho přivlastňuješ. Měla bys ale vědět, že kluci žárlivky moc rádi nemají. Ani se nenaděješ a Midorima už bude koukat po jiné." Tímhle mi tedy vyrazil dech. Představa, že by Midorima byť jen koukal po jiných holkách, mě rozzuřila. Fujiwara nahodil utrápený výraz, který samozřejmě jen předstíral. „Ale určitě se nemáš, čeho bát. Jsem si jistý, že s, aaaa, jak že se to jmenuje, ano, Uchidou-san, nic nemá." Pootevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. Jak o ní sakra může vědět?  Z ničeho nic mě zaplavila panika. Potřebovala jsem se trochu uklidnit. Popadla jsem krabičku z batohu a vylítla ven z učebny. Očima jsem zabloudila do chodby, kde jsou dveře do Midorimovy třídy. Nakonec jsem ale vyšla schody nahoru. Rozrazila jsem dveře. Do tváře mě udeřil trošku studenější vzduch, ale mohla jsem konečně dýchat. Bylo to osvěžující, ale před očima se mi mihl náhle obraz Midorimy a Uchidy, předsedkyně jejich třídy. Jak se k ní sklání, jak ji vsouvá ruku do vlasů a přibližuje svá ústa k jejím... Vytáhla jsem krabičku z kapsy. Chvíli jsem si ji prázdně prohlížela. Pomoz mi.  Vytáhla jsem jednu cigaretu, zapalovač a roztřesenýma rukama si zapálila. Lehce jsem potáhla.Hnus. Potáhla jsem si znovu. Sundala jsem si sako a sedla si na něj. Zády jsem se opřela o pletivový plot, který ohrazoval celou střechu. Podívala jsem se vzhůru na nebe. Někde bylo krásně modré jako v létě, někde se draly tmavé mraky. Takhle přesně vypadal můj vztah s Midorimou. Světlá a tmavá místa. Věděla jsem, že za ty tmavší odstíny můžu hlavně já. Tahala jsem ho do všech mých problémů. Ani bych se nedivila, kdyby si chtěl najít jinou holku. Zavřela jsem raději oči, ať se na ty mraky nemusím dívat. Chtěla jsem mít v hlavě prázdno, na nic prostě nemyslet. Znovu jsem si potáhla. Ta cigareta byla pořád stejně odporná, ale cítila jsem, že se trochu uklidňuju. Uslyšela jsem zašustění látky vedle sebe. Otevřela jsem prudce oči. „V klidu. Jdu taky na jedno."Promluvil na mě Fujiwara a dřepl si vedle mě. Zatnula jsem čelisti. Chtěla jsem se zvednout, ale chytil mě za ruku a stáhl zpátky na sako. „Co si myslíš, že..." Podíval se na mě. „Promiň. Měl jsem ve třídě mlčet. Trochu jsem to přehnal." Omlouval se Fujiwara vážným hlasem. Trochu mě tím zaskočil. Chvilku jsem mlčela. „Jen dokouřím tuhle cigaretu a půjdu. Slibuju." Vytáhl z kapsy taky krabičku a zapálil si. Zhluboka se nadechl a vypustil z úst několik obláčků kouře. Zavřela jsem oči a opět se opřela o plot. Cigaretu jsem spíš nechávala postupně vyhořet. Ani jeden z nás už nepromluvil. Fujiwara dokouřil svou cigaretu, zvedl se a potichu odešel. Přestávka byla skoro u konce, proto jsem se taky zvedla a pomalu šla do třídy. Pod schody jsem zahlédla Fujiwaru, jak se ohlíží doprava do chodby. Na někoho zamával a pokračoval v chůzi. Došla jsem na to místo a podívala se tím směrem. Na chodbě stál Midorima s Takaem. Takao byl zády, ale Midorima si mě hned všiml. Vykročila jsem k nim, ale nestihla jsem to. Začalo zvonit na hodinu. Midorima si mě chvilku prohlížel, pak ale s Takaem zamířili do třídy a já mu ani nestačila zamávat na pozdrav.