Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 53

Z Midorimova domu jsme letěli, jakoby nám za patami hořelo. Musela jsem si na sebe obléknout svůj kožený mundúr, ze kterého byl stále cítit kouř a alkohol. Uklidňovala jsem se, že se ve škole stejně hned převléknu do svých princeznovských šatů. Midorima mě táhl za sebou, sotva jsem mu stačila. Neustále si něco mumlal, nejspíš náš pozdní příchod dával za vinu mně, ale nahlas nic neřekl. Byla legrace ho pozorovat, jak lítá po pokoji jako splašený a hledá v rychlosti, co by na sebe hodil. Zatímco si čistil zuby, zapínala jsem mu košili a oblékala samu sebe. K tomu, co se stalo v posteli, jsme se nevraceli.

Nádvoří školy bylo přeplněné k prasknutí. Sotva jsme se protáhli skrz celou tu masu lidí, kteří si prohlíželi buď program festivalu, nebo se cpali u stánků s jídlem. Na chodbách postávali v hloučkách studenti naší školy nebo naopak ti, co měli zájem se v budoucnu na naši školu přihlásit. Zahlédla jsem i pár dospělých, nejspíš rodičů, kteří se přišli podívat a podpořit svého syna nebo dceru. Do Midorimovy třídy jsme dorazili v půl desáté. Takao nás zahlédl jako první a přispěchal k nám. Zírala jsem na něj jako na zjevení. Vypadal... úžasně.

"Bože, Kazunari. Vypadáš skvěle." Sjela jsem ho očima. Midorima si odkašlal, což mě trochu rozesmálo. Takao se začervenal a trochu si poupravil modrošedou lesklou kravatu, kterou si zastrčil pod tmavě šedou vestičku. Jinak měl na sobě černý oblek.

"Eva-chan! Děkuju, hehe! Shin-chan, kde jsi celé ráno?! Volal jsem ti několikrát!" Nadával Takao Midorimovi. Midorima se trochu začervenal a upravil si brýle.

"Promiň, Kazunari, to je moje chyba. Byla jsem včera..." Začala jsem.

"Neříkej nic zbytečného." Přerušil mě Midorima a vykročil do třídy.

"Jdeme, Takao. Musím se připravit." Stála jsem ve dveřích a přemýšlela, jestli si mám počkat, abych viděla Midorimu ve služebnickém úboru nebo jestli se mám jít podívat na naše první představení. Rozum nakonec zvítězil. Otočila jsem se a vyrazila do malé tělocvičny. Padla na mě neskutečná únava z nevyspání a zbytkového alkoholu. Měla jsem kruhy pod očima, byla jsem nenamalovaná, sotva jsem se stihla učesat. Vypadala jsem spíš jako čarodějnice než jako princezna. Vlezla jsem do provizorního zákulisí. Holky se mě lekly.

"Panebože, Watanabe-san, co to máš na sobě?"

"A co ty oči?"

"Vypadáš hrozně." Spustily jedna za druhou.

"Jo, dík. Pravý čas, abyste předvedly svůj um." Řekla jsem ospale a sedla si na židličku. Holky kolem mě začaly kmitat nejen nohama a rukama, ale taky štětečkama, hřebínkama a podobně. Vedle mě se objevil Fujiwara v obleku prince. Měl chvilku čas, než se zase objeví na scéně. Zamlaskal na mě.

"Copak si v noci vyváděla, Watanabe?" Zavřela jsem na chvilku oči.

"Opravdu to chceš vědět? Nerada bych tě pohoršila." Otevřela jsem oči a zakřenila se na něj. Holky na chvilku přerušily svou práci. Pozvedla jsem na ně obočí a hned pokračovaly dál. Fujiwara se uchechtl.

"Pořád stejná." Řekl pobaveně.

"Nápodobně." Vrátila jsem mu s pousmáním. Poslední dobou bylo soužití ve třídě s Fujiwarou kupodivu bez problému. Během zkoušek ani o přestávky nedošlo mezi námi k žádným potyčkám. Začínala jsem si myslet, že konečně dostal rozum.

"Fujiwara-san! Jdeš na scénu!" Volal potichu předseda třídy, který kontroloval scénář. Fujiwara na mě mrkl.

"Nejvyšší čas pro zachránce světa."