Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 27

Kupodivu tu hromadu do sebe naházeli poměrně rychle. Asi za půlhodiny měli plná břicha a mohli jsme všichni vyrazit domů. Byla jsem už dost unavená. Jen, co jsem si stoupla od lavice, jsem ztratila trochu rovnováhu a málem spadla na zem. Stihla jsem se zachytit opěrky. „Hej, jsi v pohodě?" Zeptal se mě Kagami. Zmateně jsem se na něj podívala a pousmála se. „Jasně, asi jsem si přeseděla nohu." Udělala jsem další krok a zakulhala. Tvář se mi zkřivila bolestí. Aomine mě přidržel kolem pasu. Kuroko se sehnul a prohlédl si mé nohy. Trochu mi nadzvedl bundu a okamžitě zbledl. „Myslím, že bychom měli jít okamžitě do nemocnice." Cítila jsem se vyčerpaná a slabá.Kagami se sehnul a dřepl si vedle Kuroka. Udělal to samé, co on, jakoby mu nevěřil. „Panebože. To ti udělal on? Ta rána je fakt hluboká!" Nechápala jsem, o čem mluví, ale začala jsem cítit,jak mám nohu v jednom ohni. Kagami rychle vstal a podepřel si mě z druhé strany. Oba vystartovali jako šílení. „Krucinál! Co je to za hajzla?! Neměli bychom jít na policii?" Nadával Aomine. Zakroutila jsem hlavou. „Nechci to řešit s policií. Vyřeším to nějak sama." „Ts." Sykl Kagami. „Musíme do nemocnice?" Začala jsem šeptat. „Je to hluboká řezná rána, Watanabe-senpai. Bude to potřeba zašít." Odpověděl mi Kuroko, který vedle nás skoro běžel. „Naši to nesmí zjistit."Informovala jsem je. „A jak to chceš asi udělat, ha?" Ptal se Aomine. „Jo. To by mě taky zajímalo!" Přidal se k němuKagami. „Potřebuješ mít sebou nějakého dospělého zákonného zástupce. Kromě rodičů to může být jedině učitel."Vzpomněla jsem si na svého úchyláckého učitele, který si to skoro rozdal se studentkou v šatně tělocvičny. „Daiki, vytáhni mi telefon z kapsy." Přikázala jsem Aominemu. Ten se na mě překvapeně podíval, ale oslovení křestním nijak nekomentoval. Nechal mi pravačku kolem pasu a levou rukou zahrabal v mé bundě. „Vytoč mého třídního. Asi to nebude úplně příjemný rozhovor, ale k čertu s tím." Aomine se usmál. „Ty máš koule, holka. Už začínám chápat, proč ti nakonec podlehl i Midorima." Uchechtla jsem se. Dorazili jsme do nemocnice. Sedla jsem si na lavičku na příjmu a čekala, až to třídní vezme, zatímco Aomine s Kagamim běželi pro sestřičku a doktora. Kuroko si sedl vedle mě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Byla jsem úplně mrtvá. Konečně se ozvalo pípnutí připojení hovoru. „Dobrý den pane učiteli. Tady je Watanabe Eva. Jsem v Tokijské státní nemocnici a potřebovala bych, abyste sem zajel podepsat přijímací protokol." Učitel byl trochu vyveden z míry. „Watanabe-san, a co rodiče?" „Ti momentálně nemůžou dorazit. Prosím, je to naléhavé!" Čekala jsem na jeho odpověď. „Samozřejmě, dorazím co nejdříve a pak si promluvíme." Poděkovala jsem mu a vrátila telefon do kapsy. Ne, že bych toho slizouna chtěla nějak obzvlášť vidět, ale v tuhle chvíli mě žádné jiné řešení nenapadlo. Asi minutu potom, co jsem zavřela oči, přiběhla sestřička z příjmu.Měla jsem, co dělat, abych je zase otevřela. Kluci mi pomohli na nohy a odvedli mě na ošetřovnu, kde mě položili na lehátko.Sestřička mi sundala bundu a začala mi stahovat i kalhoty. Kluci zrudli a s omluvou šli počkat na chodbu. „Pane doktore,podívejte se na tu ránu." Přistoupil ke mně doktor s brýlemi.Noha mě pálila jako ďas a tepalo mi v ní, jako kdybych tam měla druhé srdce. Ucítila jsem jemné píchnutí na ruce. Nade mnou se vznášel pytlík s tekutinou. Zavřela jsem oč i a brzy usnula. Když jsem se probudila, ležela jsem na lehátku v pokoji. Zaklela jsem. Kurňa, to snad bolí ještě víc, než předtím. Tři hlavy se mi přiblížily k obličeji. „Už jsi vzhůru?" „Jak se cítíš, Watanabe-senpai?" „Oi, drsoňko, máš tady učitele." Pustili se do mě Kagami, Kuroko a Aomine. Oči mi těkaly od jednoho k druhému. „Jak dlouho jsem spala?" Promnula jsem si obličej. „Moc dlouho ne. Asi dvě hodiny." Odpověděl mi Aomine. Nohu jsem měla položenou na dece. Zašitou a obvázanou. Možná to pod oblečením ani nebude poznat. Začala jsem urputně přemýšlet, jak to doma vysvětlím, nebo jakým způsobem to dokážu ututlat před našima. Do pokoje vstoupil můj třídní. Pozdravila jsem ho a on se posadil na kraj postele. Očima přejel po mé nahé noze. „Kluci, můžete nás prosím nechat na chvilku o samotě?" Kluci přikývli a odešli z pokoje. Dveře nechali nenápadně pootevřené. „Moc se omlouvám, pane učiteli, že jsem vás takhle obtěžovala. Rodiče ale nemohli přijít, takže jste byl má jediná záchrana."Učitel se pousmál a projel si prsty patku. Lichotka evidentně na něj zapůsobila. „Měla byste si dávat na sebe větší pozor, Watanabe-san. Jak se vám to vlastně stalo?" Ups. Nestihla jsem si nic vymyslet. „Ehm... no... byla to nehoda. Omylem mi u kamaráda doma ujel nůž z kuchyňské linky... a..." Učitel přikývl.„Aha. U kamaráda. Rodiče by asi nebyli moc rádi, kdyby tušili, že trávíte svůj volný čas u nějakého chlapce. Co jste dělali, že se vám to stalo? Nedokážu si tu situaci nijak představit."Podíval se znovu na moji nohu a rukou se jí dotkl. Odporem jsem sebou cukla. Učitel si toho všiml a nasadil dost přísný výraz. Zvedl se z postele. „Asi si budu muset s vašimi rodiči promluvit." Namířil si to ke dveřím. Otevřela jsem pusu. Teď nebo nikdy. „Když to uděláte, řeknu řediteli, že si studentky vodíte do šatny do tělocvičny." Bylo to jasné vyhrožování, ale co jsem měla dělat. Učitel se okamžitě zastavil. Otočil se na mě s šokovaným výrazem. „Co prosím?" „Slyšel jste mě moc dobře, sensei. Jestli se rodičům o dnešku jen zmíníte, slibuju, že řediteli řeknu o vašich dostaveníčkách." Učitel přistoupil k mé posteli a opřel se o ni rukama. „Hrajete sis ohněm, Watanabe." Pousmála jsem se. „Mám ráda teplo."Učitel poznal, že výhružky na mě nebudou nijak účinkovat. Narovnal se a řekl: „Dobře. Vy byste si ale měla dávat taky pozor na pusu." Přikývla jsem na souhlas a učitel se otočil a odešel. Kluci se navalili zpátky do pokoje. Podle jejich výrazu mi bylo jasné, že poslouchali za dveřmi. Aomine se zazubil. „Koukám, že krytí už jsi vyřešila." „Hm. Uvidíme, na jak dlouho."Nikdo nestačil zareagovat. Dovnitř vstoupila sestřička a oznámila mi, že jakmile se budu cítit trochu lépe, můžu klidně odejít. Dala mi prášky na bolest a nějakou mast, ať si nohu namažu a převážu třikrát denně. Taky mi zakázala prudké pohyby a naopak přikázala odpočinek. Super, pomyslela jsem si v duchu.Požádala jsem kluky, aby zase počkali venku a pomalu si na sebe natáhla kalhoty. Přes raněné stehno jsem trochu skučela. Dokonce na dveře zaklepal Aomine, jestli nechci pomoct. „Umíš snad magicky vyléčit sešitou ránu?" Křičela jsem na něj přes dveře. Uslyšela jsem, jak si posměšně odfrkl. Jen, co jsem se oblékla, jsem na kluky houkla. Kagami a Aomine mě opět podepřeli a já se jich chytila kolem ramen. Kuroko se s námi před nemocnicí rozloučil. V kapse mi zazvonil telefon. Aomine mi automaticky, jako sekretářka, sáhl do kapsy a podíval se na displej. „Aaaa... no podívejme, kdo ti chce popřát dobrou noc!"„Cože?" Natočil na mě telefon. Midorima. Těžce jsem polkla. Aomine se ušklíbl. „Chceš, abych to zvedl za tebe?" „Zbláznil ses?" Rozčílila jsem se na něj a dívala se na vyzvánějící přístroj. „Nevezmeš to ty a nevezmu to ani já. Nechci mu lhát." Aomine uznale přikývl a vrátil mi telefon do kapsy. Pokračovali jsme v cestě dál, říkala jsem klukům, kde zabočit, až jsme skončili u nás před domem. V době bylo zhasnuto. V takovýchto chvílích jsem děkovala bohu za to, že nám rodiče od střední nikdy nedávali přednášky o tom, v kolik máme být doma. „Zvládneš to sama?" Zeptal se mě Kagami. Chvilku jsem přemýšlela. Aomine si toho všiml. „Odnesu ji.Klidně běž domů." Kagami přikývl. „Tak na sebe dejte pozor." Rozloučila jsem se i s ním a poděkovala mu za záchranu. Už tu zbyl jen Aomine. Napřáhl ke mně ruce. „Tak pojď, ty princezno, odnesu tě do tvého království." A usmál se. „Ty vtipálku." Sice jsem ho sotva znala, ale i tak jsem měla pocit, že mu prostě můžu věřit. Midorima ho znal. Sice se neměli ani trochu v lásce, ale podle vyprávění se nemuseli jen kvůli způsobu hraní basketballu. Jinak to všechno byli vlastně milí a obětaví hoši. Napřáhla jsem k němu tedy taky ruce a on mě vzal do náruče. Trochu jsem sykla. „Promiň."Omluvil se hned Aomine a já zakroutila hlavou, že jsem v pohodě.Na chvilku mě napadlo, jestli nejsem těžká, ale Aomine byl dobře stavěný a podle toho, jak mě lehce nesl, to se mnou nebylo tak hrozné. „Musíme hodně opatrně a potichu!" Zašeptala jsem. Otevřeli jsme domovní dveře. Nikde nikdo. „Na boty kašli." Řekla jsem mu narovinu. Chtěla jsem být co nejdříve ve svém pokoji. „Dobře." „Pokoj mám nahoře, úplně vzadu vlevo."„No jasně, kde jinde." Zašeptal ironicky Aomine. „To víš, věděla jsem, že mě jednoho dne poneseš v náručí do pokoje, tak jsem si vybrala to nejvzdálenější místo v domě." Vrátila jsem mu to potichu. Aomine se uchechtl. Dorazili jsme ke schodům. Bral je pomalu jeden za druhým. Pohyboval se tiše jako myška. Když jsme procházeli kolem pokoje rodičů, na chvilku mi zatrnulo, že se určitě v tu chvíli otevřou dveře a oni nás přistihnou, jak se tu plížíme po chodbě. Nic se ale nestalo. IAomine vypadal, že se mu ulevilo, když jsme minuli oba pokoje, i ten bratrův. Ten naopak, i kdyby mě slyšel dupat jako slona, tak by mu to bylo fuk. Hlasitě jsem si oddechla, když Aomine pomalu otevřel dveře mého pokoje. „Tak, hezky na kutě, Růženko."Popíchl mě Aomine a rozsvítil světlo v pokoji. Na chvilku jsem zamžourala. Světlo bylo hodně jasné. Aomine stál na místě jako socha. Trochu jsem pootevřela oči a zahlédla někoho na posteli. Seděl na ní Midorima a vraždil mě pohledem. Oh shit!