Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 71 - SEN O TOM, JAKÉ BY TO ASI BYLO

Dlouho si mě prohlížel a mlčel. Zachvěla jsem se nervozitou. To ticho mezi námi bylo trapné a napjaté.Nebyla jsem na to zvyklá. Odkašlala jsem si.

"Ehm...já... viděla jsem na ulici plakát na váš zápas... a...."

"Vůbec jsi se nezměnila."Přerušil mě Shintaro. Ruce se mi potily od toho, jak jsem svírala kabelku.

"Ty...ty ses taky nezměnil."Vykoktala jsem ze sebe s maximálním úsilím.

"Co tu děláš?Myslím... v Bostonu?" Zeptal se mě.

"No...Já jsem tu pracovně.Na antropologické konferenci." Odpověděla jsem mu.

"A už ti skončila?"Zkontrolovala jsem hodinky.

"Už probíhá poslední přednáška,takže vlastně ano." Nastala opět chvilka ticha, kterou přerušil opět Shintaro. Podíval se stranou, když promluvil:

"Máš plány na večer?"Překvapeně jsem pozvedla obočí.

"Ne...Jsem tu sama." Bylo jediné, co jsem vyloudila.

"Dobře.Sedni si támhle do kavárny a počkej na mě,ano?" Počkal,dokud jsem souhlasně nepřikývla,otočil se a odešel.Stála jsem na místě oněmělá úžasem a dumala nad tím, jestli se mi to jen nezdá a ve skutečnosti nespím v hotelovém pokoji a nečekám až se vzbudím do dnešního rána. Opět se do mě zahlodala nejistota. Neměla bych odejít? Asi by to ale nebylo úplně fér, když jsem slíbila, že tu počkám.Kousla jsem si nervózně do rtu a došla do kavárny, kde jsem si koupila latté a čekala.Seděla jsem u stolu a zírala do prázdného kelímku, který jsem vypila už asi před deseti minutami. Možná mě chtěl potrestat. Možná se nevrátí. Shintaro se ale objevil. Na sobě měl tmavý oblek s bílostříbrnou košilí a zelenou kravatou. Vlasy měl ještě trochu mokré od sprchy. Při cestě si ještě doobvazoval poslední prst na své levé ruce. Sjela jsem ho od hlavy až k patě a zanadávala si za to. Shintaro se přede mnou zastavil.

"Promiň,že to tak trvalo." Omluvil se mi. Přes rameno měl přehozenou sportovní tašku,kde měl nejspíš dres a boty.

"Nic se neděje."Řekla jsem a odmčela se. Nevěděla jsem, co má Shintaro v plánu, takže jsem čekala,co bude. Vteřiny se vlekly. Shintaro si rukou přejel po obličeji a povzdechl si.

"Tohle je těžší než jsem si myslel." Zamumlal potichu. I když jsem ho zaslechla, nijak jsem na to nereagovala a držela pohled raději sklopený k zemi.

"Co si dát něco dobrého k večeři?Znám jedno dobré místo blízko odsud." Navrhl Shintaro.

"Dobře."Souhlasila jsem. Stejně už jsem měla hlad a strávit delší chvíli se Shintarem byl bonus k tomu.Zvedla jsem se ze židle a následovala Shintara k východu z arény. Těsně u východu byla hromada lidí čekajících na taxíky a hromadnou dopravu. Shintaro mě vzal automaticky za ruku, abych se mu neztratila a protáhl mě davem. Už dotek jeho obvázané ruky ve mě vyvolal mravenčení po celém těle.V duchu jsem se profackovala a nechala se zavést až na parkoviště.Shintaro vytáhl klíčky od auta, odemkl ho a otevřel mi dveře.Nastoupili jsme, zapli si pásy a já se na něj ohlédla.

"Udělal sis řidičák?"Zeptala jsem se ho zvědavě.

"Ano,udělal.V tak velkém městě je to nutnost." Shintaro nastartoval, vycouval z parkovacího místa a zařadil se do kolony aut na první křižovatce.Otočila jsem na něj hlavu a prohlédla si ho. Za volantem vypadal tak dospěle.

"Nedělej to." Přikázal mi jemně.Nechápavě jsem zamrkala.

"Co?"

"Nedívej se na mě tak upřeně."Vysvětlil.Sklopila jsem tedy pohled.