Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 23

Doma jsem skočila na postel a bušila rozzuřeně do polštáře. Tomi ten pitomec nemůže ani věřit?! Ani mě nenechal domluvit! Jaksi o mně může něco takovýho myslet! A to jsem se mu svěřila sevším! Bublal ve mně hněv. Když jsem se trochu uklidnila,vrhla jsem se na učení, ale moc jsem se nesoustředila. Přes nocjsem zase měla noční můru. Vzbudila jsem se zpocená a vyděšená.Ráno jsem vypadala jako zombie. Vyšla jsem z domu. Před našímdomem někdo stál. Yuya. Tak trochu jsem doufala, že to budeMidorima. Yuya si mě prohlédl a zděsil se. „Evo, vypadášhrozně." „Dík. Špatný sen." A vykročila jsem do školy.Neměla jsem náladu na pokec. Ne, že bych na Yuyu byla naštvaná.Nemohl za to, že se mu zasekl zip, a že jsem mu já vběhla došatny. Nikdy bych mu nic takového nevyčítala. Yuya asi tušil, žeo něm přemýšlím. „Za ten včerejšek se moc omlouvám. Vím,že je to moje chyba." Kráčel vedle mě a čekal. „Není a užse o tom nebudeme bavit, dobře?" „Hm." Odpověděl, ale bylona něm vidět, jak se tím trápí. Povzdechla jsem si. „Co si poškole zajít na kafe a něco sladkého, hm?" Chtěla jsem hopovzbudit. Trochu se na mě usmál. „To zní fajn." „Tak jo."Na chodbě školy jsme se přezuli. U schodů stál Midorima asledoval mě. Když jsem šla kolem něj, oslovil mě: „Evo...",ale já ho ignorovala a pokračovala jsem po schodech dál nahoru dosvé třídy. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech. Naskočilami husí kůže. Ve třídě jsme se s Yuyou usadili do lavic.„Evo, neměli byste si promluvit?" Zeptal se mě, když jsme sipřipravovali věci na první hodinu. „Promluvili jsme si včera, ajak vidíš, moc dobře to nedopadlo." Yuya se nervózně podrbalna týle. „Vysvětlil jsem mu všechno po tréninku. Evo, měla jsiho vidět. Nebyl vůbec ve své kůži, skoro se ani netrefil dokoše! Sama víš, že ho nikdy nic takhle ještě nerozhodilo."Mlčela jsem. Nevěděla jsem už, jak reagovat. Hodiny se vleklyjako šnek. Nastala obědová pauza. Měla jsem náladu pod psa.Vybalila jsem si oběd a pustila se do něj. Yuya si odběhl probagetu do kantýny. Když jsem dojedla, otočila jsem si židlik oknu a uvelebila jsem se na ní. Zírala jsem prázdně nanebe. Mraky se začaly trhat. Vypadalo to, že by mohlo vysvitnout islunce. Byla jsem nevyspalá a unavená. Zavřela jsem na chvilkuoči, zaklonila hlavu, až mi culík padal před opěrátko, opřelasi nohy o topení a poslouchala štěbetání ve třídě. Chci spát.Odpočívala jsem takhle několik minut. Probral mě vlhký dotek nartech. Otevřela jsem oči a zahlédla zelené vlasy. Všiml si, žejsem se probrala a chtěl rychle využít situace na maximum.Midorima prohloubil polibek. Zavzdychala jsem, ale zároveň muzatlačila rukama na prsa. Sváděla jsem v sobě velký boj.Nakonec se ode mě odtrhl. Prudce jsem se nadechla. „Co si myslíš,že děláš?!" Zašeptala jsem mu jedovatě. Stále se nade mnouskláněl a rukou se opíral o opěradlo židle. „Evo, promluvmesi." Jeho pohled zněžněl. Odkašlala jsem si. Nevyměkniholka! „Chtěla jsem s tebou mluvit, včera, ale nechtěljsi mě poslouchat a urazil si mě!" Naštvaně jsem odstrčilajeho ruku a vyšla na chodbu ven. Doufala jsem, že když je tu víclidí, že se nebude chtít o tom bavit a vzdá to. Šel za mnou. „Jávím. Choval jsem se jako pitomec. Omlouvám se." Midorima mluviljasně a nahlas. Několik studentů se ohlédlo naším směrem.Opřela jsem se o okno. „Midorimo, vrať se k sobě do třídy.Jsem si jistá, že hvězdička jako ty nemá zapotřebí ztrapňovatse na chodbě, kde tě každý vidí." Otočila jsem hlavu stranouv gestu, že je diskuze u konce. Midorima zvedl ruku, chytil mějemně za bradu a otočil si mě zpátky k sobě. „Je mijedno, jestli mě ostatní sledují přitom, když se ti omlouvám.Tentokrát jsem to zpackal a vím to. Mrzí mě, co jsem ti řekl...Vím, že jsi toho hodně zažila, a že bys nic takového neudělala...Žárlil jsem... Trochu." Nevyměkni! Nevyměkni! „Mám těrád. Moc rád." Podívala jsem se mu do očí. „To bys měl."Zašeptala jsem. „Jo." Přitakal a sklonil se ke mně. Vyměklajsem. Midorima se zastavil těsně u mých rtů a čekal.Políbila jsem ho. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a přitáhla siho k sobě. „Už mi nikdy nic takového neříkej!"Přikázala jsem mu mezi polibky. „Slibuju." Odpověděl. Stálijsme v náručí na chodbě, dokud nás nevyrušilo odkašlání.Ups. Můj třídní učitel, který si to rád rozdává sestudentkami v tělocvičně! „Midorima Shintaro, neměl bystebýt již ve třídě?" Midorima si ho ostře prohlédl. Takysi ho moc dobře pamatoval! Stiskla jsem mu ruku. Midorima jenpřikývl, pohladil mě jemně palcem zápěstí a odešel na svouhodinu. Učitel ke mně napřáhl ruku. „Tak pojďte Watanabe.Určitě nám ráda přečtete několik prvních stran z origináluHamleta." Snažila jsem se pousmát na toho slizouna. „Samozřejmě,sensei." Otočila jsem se do třídy a div jsem nevyskočilaz kůže, když jsem na zádech ucítila jeho ruku. Dělala jsemale jakoby nic. Dřepla jsem si do lavice a vytáhla učebniciangličtiny. Vaření zaživa začíná. Odpoledne mi přišla vůbecprvní zpráva, kterou jsem kdy od Midorimy dostala: Nechceš poškole někam zajít? Div jsem nevyskočila štěstím do stropu.Midorima mě zve na rande! Oh shit! Slíbila jsem Yuyovi, že zajdemedo kavárny. Co s tím? Prohlížela jsem si písmenka na mobilujako retardovaná. Co napsat, aby to zase nepochopil úplně špatně?Jasně, sejdeme se dole pod schody. Tak to asi bude nejlepší.Navolila jsem na zprávu ještě číslo Takaa. Po škole se jdedo kavárny. Počítám s tebou ;-) Eva. Bylo by divné,kdyby šel s náma jen Yuya, když jsme se kvůli němu chytli.Takhle ve více lidech to bude lepší. Přišla mi SMS. Midorima:Dobře. Další SMS. Takao: Juchů. Nacpu se mléčnýmkoktejlem k prasknutí! Zaklapla jsem telefon. Snad se nicnepokazí.

Po úklidu jsme se převlékli a sbalili si s Yuyou věci.Chudák ještě netušil, že s náma jde Midorima a Takao.Sešli jsme schody, pod nimiž už na nás kluci čekali. Takaorozzářený jako sluníčko, Midorima zamračený jako bouřkovýmrak. Yuya se zarazil. Otočila jsem se na něj. „Ehm... říkalajsem si, proč bychom nešli všichni čtyři. Chtěla jsem trochu...uvolnit atmosféru." Což se mi asi moc nedařilo. Yuya se na měnuceně pousmál „Jasně, proč ne." Přistoupila jsemk Midorimovi, položila mu ruku na krk a přitáhla si jehohlavu blíž k sobě. Nechtěla jsem mluvit nahlas, tak jsemšeptala. „Slíbila jsem ráno Yuyovi, že s ním půjduodpoledne do kavárny. Dával si naší hádku za vinu a chtěla jsemho trochu rozveselit. Nechtěla jsem to rušit, a aby se necítiljako křen, pozvala jsem i Takaa. Tak nezlob a buď na ně prosímhodný." Poprosila jsem ho a políbila ho na ucho. Kluci mezitímdělali, že se dívají jinam. Midorima si povzdechl. Vysvětlenítentokrát přijal bez řečí. „Dobře." Uvolnil ramena apodíval se na kluky. „Takže do kavárny?" Zeptal se jich. Klucipřikývli a vyrazili jsme. Yuyovi se evidentně ulevilo, kdyžviděl, že s Midorimou spolu mluvíme. Za chvilku byl zase tenstarý bručoun, jako vždycky. Takao už se nemohl dočkat, až sidá něco dobrého. Musela jsem s ním souhlasit. Taky milujusladké. Ke kávě si vždycky musím dát nějaký zákusek neboaspoň sušenku. Dneska ani nefoukal studený vítr. Na chvilkuvylezlo sluníčko, které nás příjemně hřálo do zad. Šli jsmevšichni čtyři vedle sebe a zabírali skoro ¾ chodníku. Kluci sezabrali do debaty o basketu. Ucítila jsem náraz do ramene a trochuzavrávorala. Otočila jsem se a ztuhla na místě. Rozpoznala jsemty blond pramínky v Ryuuových vlasech. Vzdaloval se ode mě,ale určitě to byl on. Zvedl pravačku a zamával. „Evo?"Otočila jsem se na Midorimu. Okamžitě zpozorněl. „Co se děje?"Začala jsem se klepat. „My... myslím, že... že jsem viděla...Ryuua." Midorima se rychle rozhlédl. Vrátila jsem se pohledemtam, kde předtím stál, ale už tam nebyl. Dotkla jsem se rukousvého ramena. Tam se mě dotkl. Pevně jsem sevřela kabátek školníuniformy. Nejraději bych si ho na místě strhla a pošlapala.Midorima mi položil svou ruku na mou na rameni. „Už tady není.Dýchej zhluboka." Pohladil mě po vlasech a přitáhl si měk sobě. Přikývla jsem a snažila se trochu uklidnit dech.Kluci zmateně sledovali celou scénu. „O kom to mluvíte?"Zeptal se Takao a rozhlížel se po ulici stejně jako Yuya. Stačilachvilka v Midorimově náručí a byla jsem zase v pořádku.Třasavka přestala. „O nikom Takao. Nikdo, kdo by stál zazmínku." Odpověděla jsem mu a vyprostila se pomalu z objetí.Midorima mě chytil za ruku a pokračovali jsme v cestě. Očimi stále těkaly kolem sebe. Nebudu se přece hroutit pokaždé, cona něj narazím! Takhle bych nikdy nemohla fungovat. Navícpřidělávám Midorimovi starosti. Cítila jsem přes jeho stisk,jak je napjatý. Zmáčkla jsem mu ruku, aby se na mě podíval a jáse na něj pousmála ve snaze mu ukázat, že jsem v pořádku.Trochu se uvolnil. Došli jsme do kavárny a sedli si k oknu,jak jinak, místo jsem vybírala já. Jestli venku bude stát Ryuu,už nebudu vyděšená. Vyhlédla jsem odhodlaně ven z okna.Nikdo. Oddechla jsem si. Midorima si sedl vedle mě. Asi vycítil, žeho potřebuju mít nablízku. Dotýkat se ho. Naproti mně si sedlYuya a Takao samozřejmě naproti Midorimovi, aby ho mohl jaksepatříprovokovat. Přišla k nám servírka a rozdala nám lístkys nabídkou kavárny. Jen jsem sešítek otevřela, už se mizačaly sbíhat sliny. Myslím, že jsme v tu chvíli mělis Takaem úplně totožný výraz plný blaha. Objednala jsem silatte macchiato. Miluju hodně našlehaného mléka. A ovocný dortse želatinou. Takao dostál svého slova a objednal si mléčnýbanánový koktejl a čokoládový dort. Chvilku jsem přemýšlela,že bych si ještě doobjednala taky koktejl, ale asi bych tonespořádala. Midorima a Yuya si vybrali americano. Když nám všepřinesli, dostavila se k nám druhá vlna euforie, protožedezerty vypadaly nádherně, přesně jako na obrázku. S Takaemnám v očkách svítily hvězdičky. Ťukly jsme si dezertnímividličkami. Midorima mě pozoroval a nenápadně se pousmíval.Všechno vidím! „Shintaro, jaký máš dneska šťastný předmět?"Zeptala jsem se mezi sousty Midorimy. Okamžitě mu úsměv zmizelz tváře. Odkašlal si, a když viděl, že není úniku,nejistě zahrabal v tašce a vytáhl nějaké pouzdro. Neuniklomi Takaovo zakašlání. Co to? „Dej mi to!" Přikázala jsem mua napřáhla k němu ruku. Midorima mi to se zaváháním vložildo dlaně. Jo. Byla to rtěnka! A rozhodně ne moje! Sevřela jsem jípevně v ruce. „Kdo ti to dal? Řekni mi prosím, že je tvématky!" Midorima se mi podíval do očí. „Není."