Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 9

Lísteček jsem si schovala do bundy. Rozhlédla jsem se po ulici, ale Makota jsem nezahlédla. Vydala jsem se co nejrychleji domů. V neděli jsem nic důležitého nedělala. Spíš jsem se jen válela v posteli a připravovala si úkoly do školy.

Následující týden jsem se vůbec necítila ve své kůži. Stále ve mně hlodal pocit, že mě možná Makoto sleduje. Ten lístek byl určitě od něj. Začínala jsem být paranoidní. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe a prohlížela si každý obličej, jestli někoho nepoznám. Třeba i někoho z jeho povedených kámošů. Při vzpomínce na ně jsem se zachvěla. Naštěstí brzy budou Vánoční svátky. Zalezu do postele a nehnu se z domu.

Nastal další pátek. Po vyučování jsem zašla do školní knihovny. Potřebovala jsem si zlepšit svou psanou japonštinu. U nás v knihkupectví skoro žádné učebnice neprodáváme, takže knihovna byl jediný možný zdroj těchto informací. Sedla jsem si ke stolu u okna. Přes školní dvůr jsem vzadu mohla vidět tělocvičnu. Kluci určitě zrovna trénují. Jak dlouho jim asi tréninky trvají? Hodinu, nebo dvě? Napadlo mě, že bych se za nimi mohla jít podívat, až tady skončím. Jak bych se ale před Midorimou měla chovat? Kdykoli si na něj vzpomenu, roztočí se mi hlava. V knihovně moc lidí nebylo. Dnes byl náročný den. Měla jsem navíc ještě seminář z biologie. Celkem osm hodin. Bylo kolem čtvrté. Hodina navíc mi bude bohatě stačit. Nebudu to přehánět.

Nakonec jsem v knihovně byla hodinu a půl. Učebnice jsem vrátila do regálu, popadla školní tašku a vyrazila na chodbu ke skříňkám. Jen co jsem zašla za roh, přimrzla jsem k zemi. Taška mi sklouzla z ramena a spadla mi na zem. Nechala jsem jí ležet. Stál u mojí skříňky a opíral se o ni. Musel vědět, že budu ještě ve škole. Zvedl svůj pohled od země a podíval se na mě svýma zlýma tmavýma očima. "Ahoj Evo." Pozdravil mě Makoto. Ještě měl na sobě svou školní uniformu z Kirisaki Daiichi. Černé sako, bílá košile, fialovo-červená?, ledabyle zavázaná kravata, černé kalhoty. Odtrhl se od mé skříňky a vykročil ke mně. "Makoto, tady nemáš co dělat."...... Řekla jsem zatím klidně."Proč jsi přišel?" Zkřížila jsem ruce pod prsy v odmítavém gestu. Už nehodlám utíkat. Makoto se pomalu blížil, ruce v kapsách kalhot. "Hmm... Proč jsem přišel? ... ... Přišel jsem proto, milá Evo, protože jsi moc zlobivá holka a protože jsi mě doma dlouho nenavštívila. Chyběla jsi mi, tak jsem za tebou šel do práce. A koho tam s tebou nevidím? Toho Shutockýho suchara Midorimu? Ne,ne,ne" Zakýval mi ukazováčkem před obličejem. "Tebe nebude mít nikdo jiný než já nebo ten, koho řeknu!" Usmál se na mě křivě Makoto. Zavřela jsem na chvíli oči a zhluboka vydechla. "Tak přestaň konečně dělat scény a pojď, zajdeme ke mně domů!" Nařídil mi a popadl mě za levé zápěstí. Táhl mě k východu. "Pusť mě!" Zakřičela jsem a zatáhla na druhou stranu. Makoto se rozzuřil a chytil mě za košili. Se škubnutím jsem mu vyklouzla, rozkročila se a nakopla ho do rozkroku. Tady máš ty zmetku. Usmála jsem se sama pro sebe. Makoto bolestně zavyl a přikryl si své intimní partie rukama. Možná jsem do toho kopu měla dát větší sílu. Teď jsem každopádně byla volná. Dobře, tak útěk přece jen nebyl úplně špatný nápad. Rozběhla jsem se ke třídám prváků. Ty jediné byly v přízemí. Proběhla jsem kolem tříd a teď jsem míjela poslední z učeben. Z ničeho nic se otevřely dveře poslední učebny a něčí ruka mě vtáhla dovnitř a přikryla mi ústa, abych nevykřikla. Jen jsem zahlédla obvázané prsty, uvolnila jsem se a oddechla si.

Midorima. Pomyslela jsem si aspoň, když už jsem to nemohla říct nahlas. Díval se mi do očí a ukazováček druhé ruky si přiložil ke rtům v gestu, že mám být potichu. Sundal ruku, kterou mi zakrýval ústa. Jeho pohled následně spočinul na mé halence. Pro mě utržené knoflíčky na halence byly to nejmenší, co mi Makoto mohl udělat. Navíc asi byly jenom dva nebo tři. Midorimův obličej ale jasně potemněl. Ruce zaťal v pěst. Otočil se ke dveřím a vykročil. Rychle jsem ho zezadu čapla za pravou ruku a donutila ho, aby se na mě otočil. „Zbláznil ses? Kam si myslíš, že jdeš?" Zašeptala jsem co nejtišeji. Midorima skoro vůbec nevnímal. Pak jako by mu něco došlo. „Máš pravdu. Tady." A sundával si z nosu brýle. On se na něj fakt chystal! „Ty pitomče! To není to, co jsem myslela!" Šeptala jsem ve vzteku! Z druhého konce chodby k nám doléhaly kroky. „Eeeevoooo." Aha, takže Makoto se z mého kopance asi vzpamatoval a teď jde nakopnout zadek on mně. Mrkla jsem rychle na Midorimu, chystal se něco říct. „Ať tě to ani nenapadne! Nedovolím, aby měl kvůli mně další člověk problémy ve škole, natož aby ho z ní vyhodili!" Moje chudinka Maya. Mluvila jsem stále šeptem. Nakoukla jsem přes dveře. Makoto se pomalu blížil. Rozhlédla jsem se po třídě. Skříňka na úklid? Ne, moc věcí uvnitř, a když to vyndáme, uděláme hluk a Makoto si těch krámů určitě všimne. Moje oči se zastavily na učitelském stole. Hrany stolu zasahovaly ze všech tří stran až k zemi, takže by nás vidět neměl, jen se tam nacpat. „Pojď." Řekla jsem potichu. Chytila ho za ruku a táhla ho ke katedře. Vlezla jsem si pod ní a opřela se polovinou zad o levou bočnici stolu. Culík mi překážel, rozpustila jsem si ho. „Děláš si srandu?" Zeptal se mě Midorima, už zase s nasazenými brýlemi, které si z nervozity poupravil. „Dělej!" Naklonila jsem se a přitáhla si ho k sobě. Nakonec tak nějak skončil nade mnou, nohy propletené. Nemusím snad nikomu vysvětlovat, jak mi bylo trapně. Košili rozepnutou, až mi byl vidět docela velký kus podprsenky. Bílá krajková nezklamala! Sukně se mi vyhrnovala. Midorima si potřeboval opřít ruce, jinak by na mě úplně spadl. Položil je na zem z obou stran mých boků. Byli jsme tak strašně blízko a navzájem se dotýkali nevědomky tolika míst. Cítila jsem, jak mi na krku tepe žíla. „Jak to, že tu vůbec ještě jsi? Neskončil už ti trénink?" Šeptala jsem mu skoro do levého ucha. Mezitím Makoto prohledal další třídu. Bouchly další dveře. „Takao nám šel do automatu pro pití a zdálo se mu, že zahlédl Hanamiyu jít do naší školy. Rozhodně poznal Kirisaki Daiichiovskou uniformu. Řekl nám to v tělocvičně a Miyaji nám rozkázal, ať zkontrolujeme školu. Kluci asi budou teď v jiném patře nebo křídle." Ach jo, co bych si bez těch kluků počala? Už jsme oba mlčeli. Dívali jsme se na sebe a čekali. Bouchly další dveře. Kolik těch prvních tříd tady sakra je??? Bolely mě záda, trochu jsem se posunula výš. Nadzvedla jsem nohu, což jsem asi dělat neměla. Otřela jsem se Midorimovi o rozkrok. Uuuups. ... Z Mirodimy se vydral tichý vzdech. Byl to ten nejvíc sexy zvuk, který z něho kdy vyšel. „Midori..." začala jsem, ale Midorima mi zase, tentokrát levou rukou, zakryl pusu. „Ššššt." Sotva ze sebe dostal. Až teď jsem si všimla, že má sako rozepnuté a košili u límečku nedopnutou. Bylo překvapivé, i kdyby pospíchal, aby nebyl dokonale upravený. Takhle ledabyle ale dokonale opravdu vypadal. Polkla jsem. Zvedla jsem znovu pravou nohu a otřela se o něj. Těžce se mi dýchalo. Pod stolem bylo jako v sauně. To napětí mezi námi se nedalo vydržet. Bylo mi hrozné horko, a to jsem pod Midorimou ležela skoro nahá. No dobře, sako jsem sice měla, ale to mi na ramenou odmítalo držet, navíc rozervaná halenka. On se musel v kompletní uniformě dost smažit. Midorima sklonil ještě víc hlavu, takže mu nebylo vůbec vidět do obličeje. Na jeho tváři jsem zahlédla kapičku potu, která mu stékala pomalu k bradě. Trochu jsem klesla na lokty a nadzvedla boky. Tentokrát jsem se o něj otřela rozkrokem. Sykl. Zvedl hlavu a ostře se na mě podíval. Jeho oči se vpíjely do mých. Trochu povolil prsty na mých ústech. Pootevřela jsem pusu a jeden prst stiskla jemně mezi zuby. Malíček? Já vím, jasná provokace. Bouchly další dveře. „Eeeeevoooo." Makoto byl ve vedlejší třídě. Vykulila jsem na Midorimu oči. On ale sledoval svůj prst mezi mými zuby. Nakonec jsem povolila stisk. Midorima ale ruku hned neodtáhl. Pootočil ji, palcem mi jemně přejel přes rty a tvář a následně mi ruku zabořil ze strany do vlasů. Malíčkem se přitom dotkl mého ucha. Opatrně mi za vlasy zatáhl dozadu, čímž mi nadzvedl bradu. Zhluboka a přerývaně dýchal. Ústa jsem měla stále pootevřená. Zavřela jsem oči. Ve chvíli, kdy se prudce rozrazily dveře naší učebny, se mi Midorima přisál na ústa. Polibek byl nenasytný a dlouhý. Nemohla jsem dýchat. Midorima se ode mě odtáhl, aby na má ústa mohl zaútočit znovu. Tentokrát na můj spodní ret. Obemkl ho svými rty a přejel po něm jazykem, kterým následně vnikl i do mých úst. Ach bože. I jeho líbání je dokonalé! Nemohla jsem sakra ani vzdychnout! V hlavě mi tepalo, o svém klínu ani nemluvě. Podle toho, jak jsem se o Midorimu otírala, jsem poznala, že byl taky vzrušený až na půdu. Naši chlípnost ještě víc umocňoval fakt, že Makoto byl nyní ve stejné místnosti jako my!