Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 59

Vzbudila jsem se zachumlaná do Shintarovy teplé náruče. Jeho ruka mě pohladila po tváři a po vlasech. Zavrtěla jsem se a políbila ho na holou hruď.

"Dobré ráno." Zamumlala jsem a pošimrala ho po zádech.

"Dobré ráno." Odpověděl jasným hlasem. Nejspíš byl už nějakou dobu vzhůru. Přetočil se a lehl si na mě. Naše nahá těla se k sobě přilepila. Pousmála jsem se na něj a odhrnula mu vlasy z čela. Sklonil se nade mnou a políbil mě na rty. Zatímco mě líbal, mně rukou putoval od kolen, přes stehno až k bokům.

"Shintaro." Přerušila jsem polibek. Shintaro se opřel do polštáře a pozvedl na mě obočí.

"Ano?"

"Ehm...Nechceš doufám..." Zkoumala jsem jeho výraz. Nepatrně se zamračil.

"Ty nechceš?" Zeptal se a já se musela pousmát.

"Samozřejmě, že chci, ale jsem ještě rozbolavělá. Budeš si muset počkat." Zamračil se ještě víc.

"Jak dlouho?"To už jsem se neudržela a uchechtla se.

"Zdá se ti to vtipné?" Zeptal se mě. Zabrala jsem v bocích a přetočila se na něj. Sedla jsem si a on se také posadil. Objala jsem ho kolem krku.

"Neboj, Shintaro. Máme spoustu času." A políbila jsem ho. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Cukla jsem sebou, jak jsem se polekala.

"Shintaro, zlatíčko, udělala jsem snídani." Ozvala se za dveřmi paní Midorimová. Seděli jsme na futonu v objetí a zírali na dveře.

"Přijdu později." Odpověděl jednotvárně.

"Až se upravíte, přijďte oba, budu na vás čekat." Pokračovala Shintarova matka. Shintaro si povzdechl.

"Rozumím." A do prdele. Zaplavila mě panika. Zatímco jsem slyšela vzdalující se kroky, jsem slezla ze svého přítele a začala přemýšlet o tom, že bych vyskočila z okna. Plácla jsem se do čela.

"Mám na chodbě boty." Zašeptala jsem. Shintaro mě stále napůl zahalený dekou sledoval, jak nervózně přešlapuju po pokoji a nemotorně se oblékám.

"Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě.

"Nad tím, že jsi své matce právě přiznal, že jsem tu s tebou a že jsem tu strávila noc." Popadla jsem džíny a nasadila si jednu nohavici.

"A? Vždyť je to pravda." Řekl úplně klidně. Málem jsem spadla na zadek, jak jsem ztratila na chvilku rovnováhu. Musela jsem druhou nohavici pustit.

"Shintaro, je ti 16! A je to tvoje matka. Přesně ten typ matky, co miluje svého synáčka nade vše, a kterému jsem tuhle noc právě ukradla věneček. Bože, určitě mě otráví!" Začínala na mě jít paranoia.

"Nemluv hlouposti." Uzemnil mě Shintaro a na chvilku se zasekl.

"Věneček? Evo, to se říká u dívek."

"No dobře, tak že její syn poprvé zasunul."

"Ježíši, Evo." Prohrábl si Shintaro vlasy a tvář mu na chvilku zalil ruměnec. Vstal z futonu, přešel ke komodě pod oknem a oblékl si boxerky. Úplně jsem zapomněla, že si mám obléknout druhou nohavici. Stála jsem uprostřed pokoje, napůl oblečená a neschopná od něho odtrhnout oči. Přešel ke skříni a vytáhl bílou košili a džíny. Vážně, džíny! Bože, vypadal v nich tak dobře.

"Tak oblékneš se už, abychom mohli jít?" Zeptal se mě už hotový. Uvědomila jsem si, že stále nemám kalhoty.

"Jasně, promiň." Oblékla jsem si tričko a měla pocit, že mi něco chybí.