Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 13

„Nejen, že se mi dnes rozbily brýle, ale taky jsem zapomněl, že jsem dostal na starost klíče a že jsem zapomněl zamknout tělocvičnu. Navíc jsme dneska psali test, který jsem neočekával, takže výsledek asi nebude úplně slavný. " Rozpačitě jsem se na něj usmála a s pokusem odlehčit tuhle napjatou situaci řekla: „Tak to se zase tolik nestalo ne?" Ale podle výrazu s tím Midorima evidentně nesouhlasil. „Nic z toho by se nestalo, kdyby ses nechovala jako malá holka a nezničila můj šťastný předmět!" Zaútočil na rovinu na mě. Pěkně mě tím naštval. „Ty máš co říkat! Naběhneš si k nám do třídy a začneš hned vytrubovat, že jsem byla u tebe a strávila tam noc!" oplatila jsem mu. „Taky to byla pravda a ty to moc dobře víš! Navíc ty jsi byla ta, kdo nechtěl domů!" On na to už zvýšeným hlasem. „Jo, a tebe nenapadlo nic jiného než mě vzít k sobě domů, kde spí rodiče a sestra. Řekni, taháš si domů takhle každou holku, kterou sotva znáš?" Řvala jsem já na něj. Zvedl pravou ruku a zahrozil mi ukazováčkem. „Nepřekrucuj to, Evo! To tys mi ve čtyři ráno volala, ať si pro tebe přijdu! Která slušná holka něco takového udělá?!" Vrátil mi slovní facku. Zabiju ho! „Máš pravdu, do slušný holky mám daleko, zato ty jsi největší suchar, jakého jsem v životě potkala!" Ruce jsem zatínala v pěst. Pitomec! ... Konečně jsme zmlkli oba a zabíjeli se navzájem pohledy. Hádka mě tak vyčerpala, že jsem musela zhluboka dýchat. Midorima byl na tom asi dost podobně. Trochu jsem se uklidnila. „Otevři ty dveře. Myslím, že už jsme si všechno vyříkali." Řekla jsem klidněji. „Ne. Ještě jsme neskončili." Dělá si ze mě legraci? To mě tu chce urážet až do večera. Otočila jsem se směrem k šatnám a vykročila. „Fajn, prostě vylezu ven oknem."

Přešla jsem tělocvičnu. Uslyšela jsem za sebou kroky. V šatně mě Midorima chytl za předloktí a otočil si mě k sobě. „Evo, poč..." V tu chvíli jsme uslyšeli rachocení klíčů ve dveřích. Rychle jsme se schovali za dveře a přes malou škvíru sledovali, kdo vejde... „Sensei, co když nás tu někdo uvidí?!" Zapištěl nějaký dívčí hlas. Oh shit! „Neboj se, dneska už tu nikdo nebude. A kdyby nás náhodou někdo viděl, udělám dotyčnému ze školy peklo." Oh shit oh shit oh shit! To byl náš třídní! Nemá někde kontrolovat práci studentů?! Midorima se vedle mě narovnal a sáhl po klice. „Na to ani nemysli! Neslyšel jsi ho?" Šeptala jsem vztekle na něj. Ten kluk si nedá fakt říct! Odstrčila jsem ho od dveří. Pan učitel se začal věnovat vášnivým polibkům se studentkou. Prasák jeden! Takhle tu s Midorimou zkejsneme minimálně půl hodiny! Moment, okna! Přešla jsem potichu k oknům. Zamřížovaná. Sakraaaa! Takže Midorimova smůla teď přeskočila i na mě. „Ksakru!" Zanadávala jsem potichu česky. Midorima sledoval pár v tělocvičně. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí, jak se z té šlamastyky dostat. Otáčení koleček v hlavě nám ale nebylo nic platné. Midorima ztuhl. „Jdou sem!" zašeptal v panice. „Děláš si srandu?" Horší už to být nemůže! Rozhlídli jsme se okolo. Oběma nám padly do očí sprchy. Nedá se svítit. Buď to, anebo záchod. Rozběhli jsme se tam. Zahnuli jsme za roh, kde byla řada sprch po obou stranách. Jelikož si Midorima ještě nevybral celé dnešní neštěstí, uklouzl a společně jsme se svalili na mokrou zem. Zakryla jsem si ústa, abych nevykřikla. Kurvaaa, můj loket! Midorima zahlídl můj obličej zkřivený bolestí a chtěl něco říct. Přiložila jsem si ukazováček k ústům, aby zůstal zticha. Do šatny vtrhli milenci a usídlili se na jedné z laviček. Midorima se ke mně potichu přiblížil. Byli jsme celí mokrý. To byl nápad jít do sprch. Měli jsme si vybrat ten záchod! Midorima mi pomohl vstát, stoupl si za mě a přitiskl nás ke zdi, abychom byli vidět co nejméně. Stáli jsme hned za rohem. Dobře, pokud si můj pan učitel nebude chtít dát sprchu se studentkou, jsme zachráněni. Podle vzdechů to vedle začalo být trochu divoký. Rozhodně jsem neměla v plánu se tam dívat. Midorima mě celou dobu držel zezadu kolem pasu a tiskl mě k sobě. Vzpomněla jsem si na naši společnou chvíli pod stolem, když mě Makoto pronásledoval po škole. Proč se pořád musíme někde schovávat?! Je to jako dokola přetáčený film. Midorima si opřel hlavu o mé rameno. Ty zvuky od vedle ho museli rozhodně vyvést z rovnováhy. Ani mně nebylo úplně příjemně. Z ničeho nic jsme uslyšeli křik z tělocvičny. „Shin-chan? Jsi tu? Přinesl jsem ti náhradní brýle." O, můj bože, Takao! Hlavně nechoď do šatny, jinak jsi synem smrti! Pár v šatně začal evidentně panikařit. Zaslechly jsme šustění látky a tichý rozhovor. Doufám, že se nerozhodnou schovat se do sprch! Prosíííím, Midorima už si toho dneska vybral dost! Už žádnou smůlu! Napínali jsme s Midorimou uši. Dveře do šatny se otevřely. „Potřebujete něco, studente?" Učitel se zjevně rozhodl vzít situaci do vlastních rukou a vyšel studentovi naproti. Takao učiteli vysvětlil, že se sem Midorima vracel, aby zamkl, ale že se ještě ve třídě neukázal. Učitel mu na to odpověděl, že tělocvična byla zamčená a Midorima určitě bude již na cestě zpět. Takao nejspíš odešel. Za chvilku vtrhl do šatny učitel a popoháněl studentku k tomu, aby se rychle oblékla, že musí oba co nejrychleji pryč. Stáli jsme u zdi, dokud jsme nezaslechli zamykání dveří. Midorima mě hned popadl za ruku. „Jsi v pořádku?" Bylo vidět, že se cítí opravdu provinile za to, co se mi stalo. „Jsem v pohodě." Uklidnila jsem ho a nasadila úsměv. Vzal mě opatrně za ruku a vyrazili jsme ke dveřím. Midorima odemkl a opatrně vykoukl ven. Vzduch čistý a učitel nikde. Kolem prošlo několik studentů, ale nevěnovali nám pozornost. Midorima zamkl. „Musíme jít. Všichni na nás určitě čekají." Přikývla jsem a každý jsme se rozeběhli ke svým třídám. Oblečení jsem si na záchodě vyměnila asi za 10 sekund. Učitel ve třídě ještě nebyl, ale všichni studenti už netrpělivě čekali. Nenápadně jsem zaplula do lavice. Učitel přišel asi za 10 minut, poděkoval za naši pečlivě odvedenou práci a zmizel. Sebrali jsme se a vyrazili buď do klubů, anebo domů.