Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 10

Následující týden se nic zajímavého nestalo. Konečně jsem měla klid. Midorimu jsem zahlédla párkrát jen z dálky, a to byl vždy s Takaem. Někdy, když jsem se po škole trochu zdržela, šla jsem se ke dveřím tělocvičny nenápadně podívat, jestli nemají zrovna trénink. Jednou se mi podařilo vychytat tu správnou hodinu. Stála jsem pak ve dveřích a doufala jsem, že jsem co nejvíc neviditelná. Ano, s těma svýma blonďatými vlasy. Naštěstí si mě nikdo nevšiml. Pozorovala jsem jejich rozcvičku a následně jejich zápas. Midorima byl v basketbalu opravdu skvělý. Yuya a Takao si vedli ale taky skvěle. Samozřejmě jsem ale nemohla spustit oči ze „svého" zelenovláska. To už si ho i přivlastňuji? Odfrkla jsem si. S obrovským sebezapřením jsem se otočila a šla hned domů.

V týdnu mi taky zavolala Maya. Její čas v Tokiu se nesmiřitelně krátí. Zrovna jsem přebíhala mezi třídami a letěla na odpolední laborky. Byl zázrak, že jsem si všimla vibrujícího telefonu. Zvedla jsem telefon, celá zadýchaná. "Ahoj kočko, ech neruším? Jsi nějak udýchaná, "zeptala se mě Maya se smíchem." Ty si blbá, nerušíš. Jen trochu nestíhám" řekla jsem vesele. „O lala, spichy spichy na rande?" Zasmála jsem se jí do telefonu. Kdyby jen věděla! "Hele, ať se dostanu k jádru pudla, máš teď o víku čas? Že bychom něco podnikly, a aspoň mi povyprávíš co ten tvůj basketbalista." "Že váháš. Po to všem, cos pro mě udělala, na tebe mám čas vždycky. Co třeba sobota ve 3? Vyzvedla bych tě. Hele a co vůbec táta? A o Midorimovi ti povím, neboj." Čekala jsem na její odpověď. „ Tak jo, budu se těšit Evi. Zatím se měj a pa."

Nastala sobota. Rodiče jsem předem připravila na to, že nevím, kdy se vrátím, a že možná i přespím u Mayi. Hrozně jsem se na ni těšila, ale věděla jsem, že takových zážitků už mít víc nebudeme. Pořádně jsem se na to naše rande vyfikla – nakulmovala jsem si vlasy, namalovala se, vzala si tmavě modré upnuté džíny, tričko s odhalenými rameny... a teplý kabát! Přesně ve 3 jsem zazvonila na zvonek Mayina domu. Maya otevřela dveře: "Ahooooj, přesná jak hodinky. Pojď dál."Usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala a následovala ji do jejího pokoje. "Dej mi prosím ještě 5 minut. Něco musím najít "požádala mě. "Hai, vždyť máme ceeeelý den "odpověděla jsem vesele. Maya ze skříně vytáhla nějaký balíček a podala mi ho se slovy: "Tady je můj dárek pro tebe. Snad se ti bude líbit." V balíčku byl polštářek se Sebastianem, mým miláčkem z Kuroshitsuji a brož se znakem cechu z Fairytail. Vyvalila jsem na to oči, neschopná slova. Vyskočila jsem z její postele a objala jsem jí. "Děkuju, moc. Za všechno..." Maya mě popleskala po zádech. " Ale kuš. Od toho kámošky jsou ne? A dost sentimentu, jdeme se bavit. A máš mi co vyprávět kočičko." Přikývla jsem, a pak jsme vyrazily do víru velkoměsta!

Nejprve jsme zašly do naší oblíbené restaurace, kam jsme chodily na sushi. Maya si pro změnu dala ramen. Během jídla jsme si vybraly film, na který jsme šly po jídle. Maya mě pak vytáhla do baru. Sedly jsme si do nejodlehlejšího koutu, abychom se navzájem přes hlasitou hudbu slyšely a objednaly jsme si tequilu sunrise. "Tak na další brzké shledání a život bez průserů" zvedla jsem sklenici a povytáhla na ní obočí. "Já a průser?? Co to je?"koukala na mě s nevinným kukučem a začaly jsme se smát. " Tak povídej, co táta?" Zeptala jsem se jí. Jen si povzdechla. " Co ti budu povídat. Nadšený nebyl, musím si najít brigádu, to mi ani nevadí. Ale prej sportovní kroužek... já... no chápeš??? Ale jinak good, máme tichou domácnost. Snad ho to přejde, než odjedu. Noo a co ty?? Povídej, přeháněj." Trochu jsem se začervenala. " No Midorima... líbá skvěle, jako fakt skvěle." Málem se udusila pitím." Cožeee???? Začni od začátku!!!" Jala jsem se vyprávět o všem, co se mi přihodilo za tu dobu, co jsme se neviděly, a Maya na mě vyvalila oči. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem nakopla Makota. Věděla jsem, že jí to pobaví. Pak jsem se s trochu rudým obličejem pustila i do vyprávění zbytku. Povídaly jsme si asi 3 hodiny a v sobě měly několikátou tequilu, kterou jsme musely hned vytancovat. Sebraly jsme se a šly na parket. Při tancování jsme vymýšlely kdejaké blbiny a hrozně jsme se spolu nasmály. Vydržely jsme asi do 4 do rána. Byla jsem hrozně unavená a točila se mi trochu hlava, ale celkově mi bylo supeeer! Nakonec jsme vyrazily domů. Rozloučily jsme se a slíbily si, že se brzo uvidíme. Byla jsem na cestě domů, když jsem si uvědomila, že ulici, ve které jsem, vůbec neznám! SAKRAAAA, kde to jsem? Zasmála jsem se své blbosti a vytáhla telefon. Prošla jsem si svůj krátký telefonní seznam. Tak koho bychom mohli vzbudit ve 4 ráno? Maya je určitě už tuhá. A co třeba... Ušklíbla jsem se a vytočila číslo. Dotyčnému chvilku trvalo, než to vzal. „Halo?" To je přesně ten hlas, co jsem chtěla slyšet. Zněl ochraptěle a asi netušil, která bije. „Midorimooooo, přijď si pro mě!" Zakřičela jsem skoro do telefonu. „Evo, to jsi ty? Kde jsi?" zeptal se hned. Zněl trochu rozčíleně. Dobře ti tak! To máš za to, žes mi nezavolal! „ Já nevím. Ztratila jsem se." Zakňourala jsem jak malá Japonka. Rozhlédla jsem se po domech a popsala, kde co je. Pak jsem našla název ulice, ale nebyla jsem momentálně schopná ho rozluštit. „Vím, kde to je. Ani se odtamtud nehni!" přikázal mi. TTsss, sykla jsem. Ty mi nemáš co říkat, co mám dělat! Chtěla jsem na něho zakřičet, ale položil mi telefon. Co teď? Určitě mě tu nechá. Dřepla jsem si na bobek a opřela si hlavu o zeď jednoho domu. Byla jsem najednou hodně unavená. Zavřela jsem oči. Nevím, jak dlouho jsem tam podřimovala. Z mého mikrospánku mě probudil nějaký pitomec, který mě nechtěl nechat spát! „Nech mě spát!" zabručela jsem na něj. Ten narušitel mého klidu mě ale nenechal na pokoji. Otevřela jsem oči. „Evo, jsi v pořádku? Jsi úplně ledová" řekl Midorima starostlivě. „Hehe." Uchechtla jsem se jako debil. „Tak mě zahřej." Zašeptala jsem mu do ucha, jak se ke mně skláněl. Midorima se okamžitě narovnal, v obličeji ruměnec. Ruce zkřížil na prsou a bedlivě si mě prohlížel. „Ty jsi pila? Kde ti nalili?" Vypadal, že se do toho baru rozběhne a otočí to tam vzhůru nohama. „Jen trošku." Zamrkala jsem na něj. Pokusila jsem se vstát. Nějakým záhadným způsobem se mi to podařilo. Přistoupila jsem k němu a ruce mu položila kolem krku. Díval se na mě, nezastavil mě. „Midorimoooo." Zašeptala jsem téměř prosebně jeho jméno a přitáhla si ho blíž k sobě. Přitiskla jsem se na jeho ústa a jemně mu skousla dolní ret. Překvapila jsem ho, tohle vůbec nečekal, ale chvilku jsme takto zůstali. Midorima následně zabručel a přerušil polibek. Zakňourala jsem. Ulíbala bych ho k smrti. „Evo, přestaň. Jsi opilá a nevíš, co děláš." Zašeptal. „Já vím moc dobře, co dělám." Odpověděla jsem mu klidně. Zachvěla jsem se zimou. Možná, kdyby mě líbal o trochu déle... „Vezmu tě domů." Řekl a vzal mě za ruku. „Ne!... Jen ne domů! ... Kdyby mě naši viděli, tak by bylo doma pěkný čoro moro!" řekla jsem a kroutila před Midorimu ukazováčkem. Midorima se ke mně nechápavě otočil. „Čoro moro? Co to je?" To, jak to vyslovil, mě hrozně rozesmálo. Řehtala jsem se na celou ulici a nemohla přestat. Bolelo mě břicho. Midorima si uraženě poupravil brýle. Zkusila jsem se uklidnit. „Promiiiiiň! Hehe, čoro moro znamená velký průůůser! Nemůžu v tomhle stavu domůůůů." Midorima vypadal, že přemýšlí, co se mnou. Jojo, teď mě tu nechá na ulici. Vždyť jsem vlastně původně chtěla jít domů... Jenže po cestě na mě veškerý ten alkohol začal působit snad ještě víc. Potřebovala bych to vytancovat! „Pojďme na diskotéku!" řekla jsem trochu šíleně Midorimovi. Dokázali byste si ho představit, jak se kroutí na parketu? „Ne!" Jasně zavrhl můj skvělý nápad. „Suchare!"řekla jsem česky. Přimhouřil na mě oči, jakoby tušil, že o něm nemluvím moc pěkně. Povzdechl si a natáhl ke mně ruku. „Pojď!" Chytla jsem se jeho ruky. Vedl mě uličkami, pro mě absolutně neznámými. Sotva jsem se šourala za ním. Tak moc se mi chtělo spát. Šla jsem skoro poslepu, jak jsem přivírala oči. Při chůzi jsem se mu opřela o bok. Midorima pustil mou ruku a objal mě kolem ramen. Zastavil se před nějakým domem. „Kde to jsme?"zašeptala jsem ospale a čekala na odpověď. Stále jsem se o něj opírala. „U nás doma." Odpověděl Midorima. V tu chvíli jsem se dost probrala! Vykulila jsem na něj oči. „Zbláznil ses? K sobě domů mě nedostaneš ani omylem!" a odtáhla jsem se od něj. Jenže Midorima mě hned chytl za ruku, přitáhl si mě k sobě a zvedl do náruče. Vyjekla jsem. Upřímně nesnáším, když mě někdo tahá nebo drží. Nemám 50 kilo. Midorima ale vypadal, že to zvládá zatím bez problémů. Objala jsem ho těsně kolem krku. „Co když se někdo vzbudí?" zašeptala jsem mu do ucha. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno. „Nevzbudí. Rodiče spí, jako když je do vody hodíš a sestra by v noci nikdy nevyšla z pokoje." Upřímně mě moc neuklidnil. Vešel se mnou dovnitř a nějakým zázračným způsobem se zul. Se mnou v náručí prošel chodbou. Vůbec jsem nevnímala, kde co je. Hlavu jsem měla u jeho krku a oči skoro pořád zavřené. Midorima se zastavil a rukou, kterou objímal mé nohy, otevřel jedny z dveří. To byl určitě jeho pokoj. Nohou za námi zabouchl. Přistoupil k rozestlané posteli a položil mě na ní. Ještě byla trochu teplá. Držela jsem nohy mimo postel, abych botami neušpinila povlečení. Midorima rozsvítil lampičku na nočním stolku, dřepl si a zul mě. „Musíš si sundat ten kabát." Řekl mi potichu. „Hmm." Byla moje odpověď. Knoflíčky na kabátu jsem si rozepínala asi půl hodiny. Midorima měl se mnou trpělivost. Pomohl mi kabát stáhnout. „Dobře. Skočím si jen do koupelny a hned jsem zpátky. Budu spát na futonu, ty spi na posteli." S tím vytáhl futon ze skříně a odešel do koupelny, která byla součástí pokoje. Cítila jsem se nepohodlně. Stáhla jsem si rifle a vypotila přitom asi 5 kilo. Následovalo moje tričko. „Co to děláš?" Zeptal se mě Midorima od dveří, když se vrátil z koupelny, na sobě pouze tmavé pyžamové kalhoty, nevím přesně jaké barvy. Polkla jsem. „Co bych asi dělala! Svlékám se! My Češi nespíme v oblečení." Řekla jsem ironicky. Midorima zůstal stát u dveří do koupelny, které byly přímo naproti jeho posteli. Měl na mě pěkný výhled, jenže já na něj taky. O, můj bože, on má vážně na břiše buchty! Jeho tělo bylo samý sval. Jasně, že jo. Vždyť je přece basketbalista. Stejně jsem ale čekala něco trochu... průměrnějšího. „Evo! Přestaň na mě tak zírat!" Zavřela jsem pusu. On má co říkat! Celou dobu, co si ho prohlížím, tak tam stojí a zkoumá mě stejně jako já jeho! Vlastně jsem se před ním právě promenádovala ve spodním prádle! No dobře, venku byla ještě docela tma, ale i tak jsem viděla moc dobře, když na světle jsem byla spíš já. Už neměl ani brýle. Zachvěla jsem se. Nevím, jestli vzrušením nebo zimou. Zkusila jsem to hodit na to druhé. „Půjčíš mi prosím nějaké triko?" Poprosila jsem ho. „Triko?"opakoval po mě překvapeně. „Moc trička nenosím. Mám tu pár, co nosím na trénink." Přešel ke skříni a začal se v ní přehrabovat. „To bohatě stačí." řekla jsem. Naopak jsem měla lepší pocit, když jsem věděla, že je Midorima nosí tak často a já si ho teď budu moct obléknout. I kdyby mi dal triko nebo košili, co měl na sobě dnes, tak bych s díky přijala. Nakonec vytáhl bílé jednoduché tričko s krátkými rukávy a podal mi ho. Přetáhla jsem si ho přes své černé! spodní prádlo. Dobře, to jsem moc nevychytala. Midorima se přesunul k futonu u dveří koupelny. Vyskočila jsem z postele. „Já... ehm... potřebuju na záchod." Řekla jsem rychle. Midorima se ke mně okamžitě otočil. „Je ti zle?" Začala jsem přešlapovat z jedné nohy na druhou. „Ne, jen potřebuju... no... čůrat." Prošla jsem rychle kolem něj a vlezla do koupelny. Noha mi na dlaždičkách trochu uklouzla, ale přichytila jsem se umyvadla, takže jsem neskončila na zemi s pohmožděným zadkem. Rychle jsem se vyčůrala a umyla si ruce. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Jedním slovem katastrofa. Linky jsem měla rozmazané, rtěnku už nikde, vlasy rozcuchané. Klasika. Vodou a toaletními ubrousky jsem si smyla malování a opláchla si aspoň obličej. Našla jsem pastu na zuby, tak jsem si ji aspoň dala trochu na prst a vyčistila si aspoň nějak slušně zuby. Popadla jsem první hřeben, na který jsem narazila a poupravila si vlasy. Mno, nic moc, řeknu vám. Takové práce mě to stálo... Na poličce nad umyvadlem ležely Midorimovy brýle. Vzala jsem je do ruky a nasadila si je. Vlastně byly dost podobné těm mým. Božeeee, zapomněla jsem na čočky! Málem jsem pod tou vrstvou dioptrií oslepla. Sundala jsem si brýle a vyšla ven. Midorima se opíral o komodu a asi čekal, až vylezu ven. „Nemáš prosím tě roztok na čočky?" zeptala jsem se ho. „Nemám. Nosím jen brýle. Všechno v pořádku?" „Jo, díky." Vlezla jsem zpátky do koupelny a 10 minut vytahovala čočky, které jsem spláchla do umyvadla. Když jsem se vrátila do pokoje, Midorima si akorát upravoval futon. Měl na něm malý polštář a tenkou deku. „Nebude ti zima?" Prohlížela jsem si tenkou látku a jeho obnaženou hruď. „Ne, jdi spát!" Poslal mě do postele a přitom hypnotizoval moje odhalené nohy. Tričko mi bylo akorát do půlky stehen. Zajímalo by mě, co to s kluky dělá, vidět holku ve svém oblečení ve své vlastní posteli. Zavrtala jsem se do dek a položila hlavu na polštář. „Můžu zhasnout?" zeptala jsem se raději Midorimi. Někteří lidi mají problém s tmou a spí s rozsvícenými světly. „Hm." Zhasla jsem lampičku na stolku. Zírala jsem na tmu kolem sebe. Jak jsem se sem sakra dostala? Jsem v Midorimově pokoji a spím v Midorimově tričku v Midorimově posteli. A navíc v domě spí Midorimovi rodiče a sestra! Co když je ráno potkám? Jak to vysvětlíme? Zabručela jsem do polštáře. Až když jsem přivykla tmě, jsem si všimla jednoho okna nad komodou, kde se před chvílí Midorima opíral. Do pokoje prosvítalo měsíční světlo. Do toho světla jsem zírala, dokud na mě nepadla únava a já nezavřela oči. Moc dlouho jsem ale nespala. Vzbudily mě vzlyky, které se mi draly ven z hrdla. Vzlyky, které přestoupily ze snu do reality. „Evo... Evo..." zašeptal někdo. Přes slzy jsem neviděla. A jo,... byla jsem vlastně u něj, to on mě teď drží v náručí. Už jsem v bezpečí... Oni už mi nic neudělají. Stočila jsem se do klubíčka a hlavu opřela o Midorimovu hruď. Cítila jsem jeho ruce ve vlasech. Hladil mě po nich a chlácholil mě jako malé dítě. Přejel mi prsty po tvářích, aby setřel moje slzy. To bylo poprvé, co jsem ucítila skutečný dotek jeho prstů. Neměl je totiž obvázané.