Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 7

Midorima nadzvedl jedno obočí. „Ne." ... ... ... Dobře, tak to bychom měli. Starý čumák je zase zpátky. Vzdala jsem to s ním. „No dobře. Moment." vrátila jsem se do zázemí a vzala ze stolečku packu, kterou jsem tam předtím nechala. „Tady." Položila jsem ji Midorimovi do dlaně. „Šťastnou cestu." Popřála jsem mu a zazírala do monitoru na pultu, aby to vypadalo, že dělám něco opravdu hodně důležitého. „Díky." S tím se Midorima otočil na podpatku a zamířil ke dveřím. Otevřel dveře a zůstal v nich stát. Dovnitř se prohnal studený vítr. Takhle tam stál několik sekund. Na co čeká? Že by pořád pršelo?  Uchechtla jsem se. Vyrazila jsem za ním zkontrolovat situaci. Už jsem byla skoro za ním, když se otočil zpět ke mně a zavřel za sebou okamžitě dveře. „Co kdybych tě přece jen doprovodil domů? " Něco mi na té změně názoru nesedělo. Co jsem po očku zahlédla, tak opravdu venku přestávalo pršet. „Jsi si jistý? Nechci tě tu držet proti tvé vůli." Midorima se mi podíval do očí. "V pořádku. Stejně nemám nic důležitého v plánu."

"Dobře. Klidně si sedni vzadu na pohovku. Nejpohodlnější je u poslední uličky napravo. Kdybys hledal něco konkrétního, stačí se zeptat." Chtěla jsem ho seznámit s rozmístěním věcí a literatury v knihkupectví. "Vím, kde co je. Chodím sem docela často." Odpověděl hned a přešel se mnou k pokladnímu pultu. Zalezla jsem za něj. "Vážně? Pracuji tu už minimálně půl roku a ještě jsem tě tu neviděla." Midorima se na mě podíval. "Chodím sem hned po škole, když nemám tréninky. Dnes jsem udělal výjimku. Ehm." Odkašlal si. Tak proto. Já jsem většinou chodila na brigádu až o víkendu. Někdy soboty, někdy neděle. Když jsem potřebovala peníze navíc, třeba na dárek pro Mayu k narozeninám, tak jsem šla oba dny. "A co většinou čteš? Horoskopy?" Usmála jsem se na něj ironicky. "Taky." Odpověděl naprosto vážně a upravil si brýle. Zase má zavázané prsty. "Fajn, tak se na nějaký horoskop podíváme! Co jsi za znamení?" Midorima trochu přešlápl. "Rak." Upřímně vůbec netuším, kdy lidé mají narozeniny, když jsou v tomhle znamení. Horoskopy mě doteď vůbec nezajímaly. Přešla jsem do esoteriky ve druhé uličce a zastavila se u regálu s horoskopy, partnerskými horoskopy a dalšími blbinami. Vybrala jsem jednu z nich. "Tak se na tebe podíváme, Midorimo!" Řekla jsem mu ironicky a nadzvedla jeden koutek. Midorima se opřel ramenem o vedlejší regál a čekal s pohledem upřeným na mě. Otočila jsem se směrem k němu. Odkašlala jsem si. "Takže. Co se týče charakteristiky znamení raka, nejoblíbenějším živlem je voda, barva zelená a bílá." Zastavila jsem se a podívala se na něj. Tak tohle dost sedí. Dokonce má i zelené vlasy! Větší důkaz asi ani být nemůže! Pokračovala jsem ve čtení. "Kameny pro toto znamení jsou smaragd, zelený jaspis, jadeit a malachit. Muži ve znamení Raka jsou citliví a vnímaví. Mají spíš konzervativní povahu, nejsou příliš naklonění změnám a dobrodružství. Milují vážnou hudbu, umění a kulturu. Nestrpí, když někdo ubližuje slabším a rozhořčuje je nespravedlnost. Partnerce by snesl modré z nebe a fyzická blízkost je pro něj velmi důležitá." Polkla jsem na prázdno a zavřela knihu. Midorima mlčel, na obličeji téměř vítězný úsměv. "No dobře. Tak tohle jsem nečekala. Některé věci na tebe sedí víc než dost. Ale počkej teď!" Popadla jsem partnerský horoskop a začala listovat. Asi mu došlo, co hledám. Úsměv mu rázem zmizel. "Počkej. Tohle není tře..." Nenechala jsem ho domluvit. "Setkání Raka a Ryby se dá popsat jako velký třesk. Hned ze začátku je mezi nimi zvláštní napětí a většinou se zpět k životu proberou až po náruživém se... " Zadrhla jsem se a mrkla v rychlosti po Midorimovi. Pořád se opíral ramenem o regál, ruce zkřížené na hrudi a snažil se dívat do země. Obličej měl červený, div i vlasy mu nezměnily odstín na tmavě rudou místo zelené. Jednou rukou si opřel loket té druhé a tou druhou se dotkl čela a zastínil si oči. Srdce mi bušilo jako splašené, bylo mi hrozné horko. I já jsem určitě byla rudá jako ten rak stojící přede mnou! V rychlosti jsem zaklapla knihu, vrátila ji do regálu a pohnula se z místa k němu. "Ra... raději půjdu obsluhovat zá... zákazníky." Zakoktala jsem a prošla jsem kolem něj. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. Byla jsem nervózní a potily se mi dlaně. Otřela jsem si je o kalhoty. Do zavíračky jsem se věnovala už jen práci. Po odchodu posledního zákazníka jsem přehodila ceduli na dveřích na "Zavřeno" a jala se počítat pokladnu. Midorima se od čtení horoskopu neukázal. Asi se vzadu do něčeho začetl. Poté, co jsem spočítala pokladnu, jsem si v zázemí vzala své věci, sundala visačku a vypnula počítač. Zhasla jsem všechna světla kromě těch nouzových, takže byla docela tma. "Midorimo?" Houkla jsem tišeji než jsem původně chtěla. Vykročila jsem dozadu. Midorima stále nikde. Došla jsem k poslední uličce. Chodit skoro po tmě v knihkupectví plné děsivých uliček není zrovna příjemné. Vlevo nic. Koukla jsem napravo. Pousmála jsem se. Udělala jsem pár dalších kroků. Midorima seděl na pohovce, pravou ruku opřenou o opěrku na boku pohovky. Vypadal, že spí. Oči měl zavřené a klidně oddechoval. Stoupla jsem si před něj, ruce v bok, nohy rozkročené a užívala si tuhle výjimečnou podívanou. Byl k zulíbání. A mně zcela napospas! Stála jsem před ním možná několik minut. Vůbec sebou nehnul. Co mu provedu?  Prolétlo mi zlomyslně hlavou. Hodit mu knihu na hlavu. Ne, to ne. Cvrnknout mu do nosu. Taky ne. Sehnula jsem se k němu. Hlavu jsem měla na úrovni jeho ramen. Moje oči zabloudily k jeho rtům. Měla bych? ... ... Ne, asi ne... Opřela jsem si ruce po obou stranách nad jeho rameny. To jsem dělat neměla. V tu chvíli otevřel Midorima oči. Chvíli vypadal překvapeně. Pak výraz překvapení zmizel. Jeho oči div v té tmě nesvítily. Jako kdyby smaragdy mohly hořet. Dlouho jsme se navzájem propalovali pohledem. Nikdo nic dlouho neřekl. Opět jsem měla srdce až v krku. Polilo mě horko. Nehnula jsem se ani o píď. Jemně jsem pootevřela ústa. Midorima se ke mně naklonil blíž.