Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 45

Sakra, to přece není možný. Určitě jsem moc opilá a vidím ho jenom proto, že mi strašně chybí. Blbost. Vlastně mi vůbec nechybí! Ani mi ten blbec nevěří! Proč by mi měl chybět? Vedla jsem monolog sama se sebou, zatímco jsme se s holkama postavily, zamávaly, některé z nás poslaly vzduchem pár pusinek. Jen, co jsme zalezly do zákulisí, holky se na mě sesypaly a zalily mě chválou a děkovaly za záchranu. Nemotorně jsem se pousmála. Byla jsem nervózní. Zamířily jsme do šatny a já popadla Yukiko za ruku. „Yukiko. Viděla jsem před podiem Midorimu! Co budu dělat?" Yukiko na mě nevěřícně vytřeštila oči. „To je blbost. Kde by se tu vzal?" Zasmála se, ale okamžitě přestala. „Ten pitomec! Určitě mu zavolal, že tady jsi. To si s Yuyou ještě vyřídím!" Nadávala Yukiko. Jo, tak to jsme dvě. Hlasitě jsem zakňourala. Byla jsem na něj pořád naštvaná a nechtěla jsem s ním mluvit. Co teď, sakra? „Nevíš, jestli je tu někde zadní východ?" Zeptala jsem se jí. Yukiko chvilku přemýšlela. Určitě tu něco takového bude. „Hmm... zeptáme se holek." V šatně jsem na sebe hodila šaty a boty na podpatku, v kterých jsem přišla. Nadávala jsem si do hňupky, že jsem si nevzala džíny a tenisky, ale schválně jsem se chtěla vyfiknout, abych na sobě nedala znát frustraci z hádky s Midorimou. Dobře mi tak. Lehký černý kabátek jsem si nechala rozepnutý. Holky mi popsaly cestu k východu. Yukiko mi slíbila, že se pokusí Midorimu co nejvíc zdržet. Nechala jsem si paruku na sobě, ať mě nikdo další nepozná. Rozloučila jsem se s nimi a prošla chodbou, která vedla buď do taneční haly nebo k východu. Prošla jsem prvními dveřmi, sešla několik schodů, protože jsme vystupovaly zase ve vrchním patře a zahlédla další dveře. Zbývalo mi akorát pár schodů. Dveře se otevřely a naproti mně se objevila známá tvář. Byla jsem tak šokovaná, že jsem špatně našlápla na schod a přepadla jsem dopředu. Vyjekla jsem a očekávala tvrdý náraz. Ucítila jsem silné mužské paže, které mě objaly kolem ramen. „Ale, ale. Co mi to tu padá za ptáčka do náruče." Zašeptal mi Fujiwarův sladký hlas do ucha. Snažila jsem se získat půdu pod nohama a narovnala jsem se. Prsty mě chytil za bradu a zaklonil mi hlavu, aby na mě viděl. Chvilku jsme na sebe zírali. Já byla překvapená, že ho tu vidím. Málem jsem na něj promluvila, ať na mě nesahá, ale došlo mi, že by mě mohl poznat po hlasu. On mě provrtával pohledem, šibalský úsměv na rtech. Čím víc si mě ale prohlížel, tím se mimika jeho obličeje měnila. Úsměv mu zmizel a nasadil vážný výraz. Prstem mi přejel po rudém rtu. O ou. Nejvyšší čas zdrhat. Vytrhla jsem se mu a vylétla ven dveřmi a pak ulicí, jako by mi za patami hořelo.

Celou neděli jsem byla zalezlá doma a ignorovala telefonáty od Midorimy. Pořád jsem nebyla připravená s ním mluvit.

V pondělí ráno se mi absolutně nechtělo do školy. Odchod jsem neustále oddalovala. Možná se Midorima se mnou dnes rozejde. Asi bych se mu už ani nedivila. Hádek máme poslední dobou víc než dost. Nakonec jsem přece jen vyšla z domu přesně tak, abych stihla první hodinu. Nikoho známého jsem po cestě nepotkala. Všichni už jsou pravděpodobně ve škole. Do třídy jsem dorazila těsně se zvoněním. Ve dveřích jsem se trochu zasekla, když jsem si všimla Fujiwary a jeho zkoumavého pohledu, který na mě od své lavice vrhal. Rychle jsem se ale oklepala a sedla si na své místo. Do obědové přestávky se nic závratného nestalo. Přemýšlela jsem, jestli nemám zajít za klukama jako obvykle. Vyhrála ale zbabělost a deprese, popadla jsem pár věcí a šla na střechu. Od rána jsem měla nervy v kýblu. Potřebovala jsem se uklidnit. Počasí venku ale bylo stejně ponuré jako moje nálada. Popadla jsem krabičku cigaret a zapálila si. Opřela jsem se o stěnu vedle dveří vedoucích zpátky do chodby. Popotáhla jsem ten hnus a rozkašlala se. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči, jako vždy. A jako vždy mě někdo vyrušil. Dveře se otevřely. Určitě zase Fujiwara, náš rebel. Pomalu jsem otevřela oči a otočila se do leva ke dveřím. Shit. Midorima si mě naštvaně prohlížel, jednou rukou stále držel hranu dveří. Mlčela jsem a čekala. "Volal jsem ti celý víkend. Proč mi nezvedáš telefon?!" Vyjel na mě chladně, ale nekřičel. Sebrala jsem odvahu mu odpovědět. "Nechtěla jsem s tebou mluvit." Páni. Nemůžu uvěřit, že jsem mu tohle řekla. Midorima pustil dveře a přistoupil ke mně. Až teď si všiml cigarety v mé ruce. "Odkdy kouříš?" "Nekouřím." Odpověděla jsem hned. "Teda, ne tak jak si myslíš. Je to moje třetí nebo čtvrtá cigareta. Většinou si je zapálím a dvakrát si potáhnu." Dodala jsem ještě bez jakýchkoli emocí. Vztek z jeho tváře zmizel a nahradila ho lítost. "Evo. Moc mě mrzí, co se stalo." Sklopila jsem pohled. "Jo. To by teda mělo. Jsem tvoje přítelkyně. Měl by si mi aspoň trochu věřit!" Zvýšila jsem trochu hlas. "Jenže ty jsi uvěřil tý couře, co mi tě chce ukrást!" "Nemluv nesmysly!" Nesouhlasil se mnou Midorima. "To nejsou žádný nesmysly. Myslíš, že nevidím, jak se na tebe dívá?!" Midorimovi zaplály oči. "Je mi sakra ukradený, jak se na mě dívá kterákoli holka. Co mi ale není ukradený je to, jak trávíš čas s Fujiwarou!" "V tom případě si asi nemáme co vyčítat." Řekla jsem a popotáhla z cigarety. "Zahoď to." Přikázal mi okamžitě Midorima... "Ne." Vypustila jsem na Midorimu tabákový kouř, který jsem držela těch pár sekund v sobě. Nadzvedla jsem na něj obočí. To už pro něj evidentně byla poslední kapka. Jedním krokem byl u mě. Dlaně mi položil na tváře, zaklonil mi hlavu a sevřel mi svými ústy vrchní ret. Hned mě políbil znovu a já ucítila jeho sametový jazyk. Zasténala jsem. Na moment se odtrhl. "Nesnáším chuť tabáku." Zašeptal. "Nelži. Vím, že tě vzrušuje." Řekla jsem stejně potichu a přitáhla si ho zpátky k sobě v hladovém polibku. Midorima mě přimáčkl ještě víc na zeď a nadzvedl mě za zadeček. Pustila jsem cigaretu a chytila se ho kolem krku. Nohama jsem mu sevřela boky. Dál mě líbal a jeho ruka mi přejela mezitím po stehně a zpátky na zadek. Celá jsem se pod jeho doteky chvěla. Líbali jsme se a sotva popadali dech. Otevřely se dveře a my se oba polekaně otočili.