Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 2

Zkusila jsem v sobě nahromadit co nejvíc odvahy.

„To ti to minule nestačilo? Jasně jsem ti řekla, že už s tebou nechci nic mít!" Smetla jsem jeho ruku za svého ramene.

Makoto se ironicky usmál. Jeho úsměv ale v mžiku zmizel a vystřídal ho ten přísný a rozkazovačný výraz, který jsem rozhodně u něj neviděla poprvé. Opět jsem se zachvěla.

„Evo, ty nerozhoduješ o tom, kdy bude nebo nebude konec. A s tou tvojí kamarádkou si to později taky vyřídím." Makoto se ke mně přiblížil na krok a sjel mě pohledem od shora dolů. „Ach Evo, Evo" Zavzdychal. „Už jsem ti někdy řekl, jak se mi líbíš v těch upnutých černých riflích? Co kdybych je z tebe hned strhl. Ostatně by to nebylo poprvé." Zašeptal. Pak se mi opět podíval do očí.

„Makoto! Nebudu to pořád opa..." Makoto do mě silně strčil, až jsem narazila do zdi. Vyrazil ze mě přidušený vzdech. Makoto mi vklínil svou nohu mezi ty moje a pravou rukou mě chytil pod bradou. Rukama jsem zatlačila proti jeho hrudi, ale ani se nehnul. Nesahej na mě! ...Nesahej na mě! ... Tentokrát už se nenechám! Začala jsem v sobě panikařit.

„Ta tvoje nevymáchaná pusa." Palcem mi hrubě přejel přes spodní ret a nadzvedl mi hlavu.

„Přestaň!" Zakřičela jsem. Makoto se ale na mě těmi svými rty přisál. Jazykem se mi snažil dobýt do pusy. Jeho polibek byl hrubý a nenasytný. Nic už nepřipomínalo jeho něžné laskání ze začátku našeho vztahu. Přivřela jsem oči, pootevřela jsem ústa, chytila jimi jeho spodní ret a stiskla zuby. Makoto odskočil.

„Aaauuu!"Vyjekl. „Tys mě kousla!" Vykřikl šokovaně. Ze rtu mu začal stékat potůček krve. Tak ti to sluší, ty zmetku! Odfrkla jsem si.

„Buď rád, že jsem ti neukousla jazyk, ty hajzle! Řekla jsem ti, že je mezi námi konec! Tak už to pochop!"

Makoto ale asi nic pochopit nechtěl. Opět vyrazil ke mně. Přitiskla jsem se ještě víc ke zdi.

„Hej! Co se tu děje?" Dolehl k nám další hlas. Já i Makoto jsme se otočili tím směrem. Zahlídla jsem nejprve oranžové dresy.Přicházeli hráči Shutoku. Mířili do šaten a asi viděli víc,než bych sama chtěla. Vpředu stál Miyaji Kiyoshi s těmi třeťáky. Za nimi jsem zahlídla tmavovláska a zelenovlasého. Všichni se dívali ze mě na Makota a zase zpátky a nakonec skončil jejich pohled na Makotovi a jeho krvavém rtu. Zelenovlasý se prodral skrz své spoluhráče dopředu.

„Hanamiyo!"oslovil mého ex a z očí mu sršely blesky, stejně tak jako všem ostatním.

Po tom, jakou špinavou hru Makoto předváděl na basketbalových zápasech, jsem se ani nedivila, že ho ostatní tak nenávidí. Mně jen trvalo trochu déle, než jsem si uvědomila, jaký ve skutečnosti je. Ze začátku byl milý a pozorný a já byla osamělá a naivní. Pak se kě mně začal chovat hrubě, nemluvě o tom, co následovalo dál.Když jsem konečně viděla, jak ohavně se chová i na zápasech,nechtěla jsem s ní mít už nic společného. Hned po zápase jsem nabrala veškerou svou dlouho sbíranou odvahu a šla si s ním promluvit. Maya šla jako moje psychická a fyzická podpora se mnou,ale skončilo to modřinou na mém obličeji a odtažením Mayi pryč, aby Makota nezabila. Naštěstí už mi modřina stačila zmizet.Právě jsem si všimla, že Makoto má na nose nějaký šrám.

Kluci z Shutoku každopádně nyní vypadali, jak kdyby lačněli po další krvi, nejen té na jeho rtu. Ruce sevřené v pěst a záda strnulá. Vypadali jako smečka vlků připravených na lov. Makoto logicky správně usoudil, že v nynější situaci nemůže udělat nic jiného než se sbalit a odejít. V duchu jsem si ale přála,aby se na něho všichni vrhli a rozcupovali ho svými tesáky na cucky. Makoto se na mě naposledy podíval a otočil se k východu.„Žádný strach, akorát jsem na odchodu. Stejně tu pro mě nic zajímavého nebylo." Konečně jsem vydechla úlevou, zavřela oči a opřela se zády o stěnu. Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o zeď.

„Jsi v pořádku?"Nevím, který z nich se mě zeptal. Nohy jsem měla jak z rosolu a pomalu jsem po stěně sklouzla do sedu. Nohy jsem nechala pokrčené a zhluboka jsem dýchala. Otevřela jsem oči. Všichni se nade mnou skláněli a čekali na odpověď. Prohlídla jsem si své zachránce. „Díky. Fakt jste mě zachránili!" Div se mi nezlomil hlas, ale nejsem holka, co se hned rozbrečí.

„Ty chodíš s Hanamiyou?" zeptal se mě zelenovlasý. V tu chvíli mi spadla čelist a začala jsem na něj zírat.

„Schin-chan,nezdá se ti, že to není tvoje věc?" obořil se na něho tmavovlásek, rozpačitě se usmál a podrbal se na zátylku. Vůbec nemohl pochopit, proč jsem byla tak šokovaná. Ten zelenovlásek má úplně stejný hlas jako můj miláček Sebastian z Kuroshitsuji! Naprázdno jsem polkla.

„Chci jen vědět, co za hlupačku si může začít s takovým odpadem jako je Hanamiya." Tak fajn, myslím, že jsem se zamilovala. Aspoň teda do hlasu. Jinak byl zelenovlásek nepříjemný jak kámen v botě.

„Takao,Midorimo, zmlkněte!" obořil se na ně jeden ze třeťáků, asi kapitán podle toho, jaký to na ně mělo účinek.

„V pořádku. Vlastně má tady Sebastian absolutní pravdu. Nechápu, že už jsem to nepoznala dřív. Makoto je úplný magor." Všichni se na mě podívali, jako bych padla z višně. Zelenovlásek si poupravil brýle, narovnal se, dal si ruce v bok a opravil mě: „Jsem Midorima Shintaro. Tvého Sebastiana neznám."

„Panebože, já to řekla nahlas?" zeptala jsem se spíš sama sebe v češtině a kluci se tvářili snad ještě hůř. „Omlouvám se. Jak už jste si určitě stačili všimnout, tak nejsem Japonka a ani po dvou letech v Japonsku jsem se svého jazyka úplně nevzdala. Když musím rychle odpovědět nebo mě něco překvapí, tak to ze mě vylítne, ani nevím jak." Vysvětlovala jsem hned. Nohy už se mi mezitím přestaly třást. Zapřela jsem se do nich a postavila se. Opucovala jsem si zadek od nepořádku ze země a zkontrolovala jsem se, jestli nejsem ještě někde jinde špinavá nebo mi někde něco netrčí. Odkašlala jsem si, narovnala se a nabídla svou pravou ruku na potřesení nejbližšímu z nich.

„Jsem Watanabe Eva. Naše české příjmení bylo dost složité, tak jsme zažádali o japonské. Jelikož jsme překročili hranici Japonska, abychom se zde usadili, Watanabe bylo dost příhodné. U nás bychom tohle jméno označili asi jako Novákovi." A stiskla jsem ruku prvnímu z nich.