Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 63 - VÁNOCE

Absolutně jsem nechápala, jak vše mohlo utéct tak rychle. Léto strávené se členy zázračné generace, Fujiwarou, Shinou a Ginem, podzimní kulturní festival, tudíž i obnovené představení Šípkové Růženky, které se tentokrát obešlo bez nechtěných polibků a nemocí, Winter Cup, ve kterém Shutoku skončilo druhé (Rakuzan k mému vzteku nakonec vyhrál, což před Mayou nemůžu ani vyslovit). Ve všem tom shonu jsem neměla čas přemýšlet nad dárkem pro Shintara a Vánoce byly za dveřmi. Zbýval jeden jediný týden. Pro rodinu jsem sice nakoupeno měla, ale to nejdůležitější jsem neustále odkládala. Ve skutečnosti jsem vlastně ani netušila, co by si přál. Brzy to bude rok, co jsme spolu, ale stále jsem o Shintarovi nevěděla všechno. Ale milovala jsem ho, strašně moc. Bylo až k nevíře, jak moje city k němu neustále nabírali na obrátkách. Člověk by si myslel, že budeme mít jeden druhého po roce dost, ale opak byl pravdou. Sem tam jsme se sice chytli, většinou když jsem šla ven s Aominem nebo Ginem anebo když mi Shintaro oznámil, že máme špatný horoskop, ale nedokázali jsme být na toho druhého dlouho naštvaní a většinou jsme se usmířili, velmi příjemně usmířili. Mamka nás konečně přestala rušit, když jsme byli se Shintarem u mě v pokoji, takže u nás i někdy přespával. O víkendy na mě stále čekal poledance a práce. Jak jsem Shintarovi slíbila už dříve, když jsme měly s holkama vystoupení, předem jsem ho na to upozornila a musela jsem se mu předvést v kostýmu. Jedno vystoupení mi absolutně zakázal a i když jsem byla kvůli tomu nasupená, respektovala jsem jeho názor a holkám se omluvila a vše svedla na svého maximálně žárlivého přítele. Ještě několikrát do Tokia přijela Maya, takže jsme vždy vyrazily na drink a probíraly problémy našich druhých poloviček. Rozhodně to s Akashim taky neměla jednoduché.

Jako každý den v posledních dvou týdnech jsem se po škole vydala do města.Doufala jsem, že když budu slepě prohlížet vitrínky obchodů, že mi možná pro Shintara něco padne do oka, ale zatím bohužel neúspěšně. Možná bych se ho měla zeptat, co by chtěl... nene, to by pak nebylo překvapení. Městem jsem bloudila asi hodinu a půl. Opět jsem nic neulovila. Dorazila jsem domů, docela už v depresivní náladě a sedla si s horkou kávou na pohovku. Mamka si sedla vedle mě a pustila si jeden ze svých televizních seriálů.

„Vůbec netuším, co mám koupit Shintarovi k Vánocům." Postěžovala jsem si jí. Mamka usrkla kafe a zadumala se.

„A co by potřeboval?" Zeptala se. Povzdechla jsem si.

„Nevím. Podle mě všechno má. A navíc mu nechci kupovat něco, co potřebuje." Zoufala jsem si.

„Tak mu něco vyrob." Navrhla mamka. Vykulila jsem na ni oči.

„A co? Nejsem v ručních pracích sice tak marná, ale moje schopnosti mají určité hranice a nejsem si jistá, jestli by o něco takového stál." Odpověděla jsem, ale v duchu jsem nad tím začala dumat. Chvilku jsem ještě poseděla s mamkou v obýváku a pak jsem odešla do pokoje. Otevřela jsem si notebook a vrhla se na jednu ze svých nepřečtených shojo mang. Četla jsem a četla, dokud jsem nenarazila na vánoční kapitolku. Usmála jsem se spokojeně od ucha k uchu. Odhodila jsem noťas vedle sebe a bežela za mamkou do kuchyně.

„Mami, potřebuju tvoji pomoc." Zakřičela jsem už od schodů.

„Co se děje?" Lekla se. Doběhla jsem k ní a spokojeně se usmála.

„Už vím, co udělám Shintarovi."

Hned druhý den jsem se stavila v obchodě, abych nakoupila vše, co na dárek potřebuju. Moc toho nebylo. To nejdůležitější je v ručičkách a s tím mi mamka bude muset pomoct. Večer se u nás stavil Shintaro. Mamka vařila fazolovou polévku, takže byl v sedmém nebi, což moje maminka moc dobře věděla. Měla ho prokouknutého skrz naskrz a rozmazlovala ho. Seděli jsme celá rodina u stolu a povídali si. Málokdy se stávalo, že bychom se sešli všichni. Brácha si Shintara neustále kvůli něčemu dobíral, ale můj přítel se jen tak nenechal rozhodit.