Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 68 - NEOPOUŠTĚJ MĚ, PROSÍM!

Ten poslední společný den jsme strávili celý u mě doma. Neměla jsem už sílu ani náladu vymýšlet nějaký speciální program. Chtěla jsem si užít Shintarovu společnost. Jenom jeho společnost, a nikoho jiného. Ani jsem nečekala, že přijde hned ráno. Ještě jsem ležela v posteli a převalovala se ze strany na stranu. Celou noc jsem skoro ani oči nezamhouřila. Nejspíš jsem měla i kruhy pod očima. Navíc jsem ráno měla žaludek jako na vodě. Shintaro došel k rozložené pohovce, na které jsem ležela a sedl si na kraj. Natáhl ruku a pohladil mě po vlasech.

„Dobré ráno." Pozdravil mě a já si přitáhla deku víc k obličeji.

„Dobré ráno." Řekla jsem nakonec. Shintaro poznal, že nejsem v moc dobré náladě, ale kdo by taky byl... Zvedl nohy, lehl si vedle mě na bok a přitáhl si mě k sobě do náruče. Objala jsem ho jednou rukou kolem hrudníku a přimáčkla se k němu. Tady u něj mi bylo nejlépe.

„Chyběl jsi mi." Přiznala jsem a trochu se zastyděla. Zněla jsem jako malé děcko, kterému rodiče sebrali na den hračku. Neviděla jsem ho jeden den a byla jsem z toho zničená. Co budu dělat, až ho neuvidím několik let? Nebo co když ho už nikdy neuvidím?

„Ty mě taky." Odpověděl Shintaro a políbil mě na čelo. Potřebovala jsem víc. Potřebovala jsem cítit jeho ruce, jeho rty. Vědět, že tu se mnou ještě je. Zvedla jsem hlavu a políbila ho rozechvěle na rty. Vklouzla jsem jazykem mezi ně a dlouze ho líbala. Rukou jsem mu zajela pod košili a pohladila ho po holé kůži. Shintaro poznal, že nechci zůstat jen u líbání. Nikdy jsem nechtěla zůstat jen u líbání. Překulil se nade mě a přetáhl si košili přes hlavu.

„Jsi si jistá?" Zeptal se měne jistým hlasem. Souhlasně jsem přikývla.

„Ano, jsem."...

Leželi jsme v posteli a čekali na donáškovou službu.Dnes se mi opravdu nechtělo vařit, navíc jsem v lednici stejně nic moc neměla. Objednali jsme si pizzu. Kurýr zazvonil a Shintaro seběhl dolů na parkoviště a zaplatil. Jen jsem si párkrát kousla a dala ji stranou.

„Už si nedáš?" Zeptal se mě ustaraně Shintaro.

„Nemám hlad. Dám si potom." Ujistila jsem ho. Ve skutečnosti jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Pohovku jsme nechali rozloženou. Znovu jsme se na ní natáhli a leželi zapletení v objetí celý den. Hlavu jsem zabořila Shintarovi do košile a nasávala jeho vůni. Držela jsem se zuby nehty, abych nebrečela. Nechtěla jsem ho rozrušovat. Nechtěla jsem mu to ještě víc komplikovat. To já jsem chtěla, aby do Ameriky jel. Ale to odpoledne utíkalo tak strašně rychle. Tak strašně moc jsem nechtěla, aby odcházel, ale věděla jsem, že musí. Doma na něho čekala rodina a ta by měla mít přednost. To jsem chápala. Shintaro stál na chodbě, ale ani se nehnul. Dívali jsme se jeden na druhého, ale nic jsme si neřekli. Mlčeli jsme nekonečně dlouho. Pak ke mně přistoupil a opřel si své čelo o mé. Drželi jsme se za ruce a tiskli si je navzájem. Pak vzal mé tváře do dlaní a políbil mě na čelo. Beze slova se otočil a odešel. Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně zády. Až teď jsem silně stiskla víčka k sobě a nechala slzy volně téct. Nohy jsem měla jako z rosolu. Nic jsem za celý den nesnědla a skoro jsem nespala. Posadila jsem se na chodbě na zem a plakala dál.

Ani tuhle noc jsem nemohla usnout. Byla jsem slabá. K ránu mi bylo tak zle, že jsem zvracela, ale vlastně ani nebylo co. Dávila jsem jen žaludeční šťávy a pak už vůbec nic. Byla jsem bílá jako stěna. Jestli mě takhle Shintaro uvidí, tak se zděsí. Vyčistila jsem si zuby, nanesla jsem si make-up a namalovala se výrazněji než obvykle. Seděla jsem v obýváku na pohovce a němě zírala do země. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a odpočítávala minuty. Zazvonil zvonek. Překvapeně jsem sebou cukla. Vyskočila jsem na nohy a běžela ke dveřím. Otevřela jsem je a tam stál Aomine. Tvářil se smutně a rozpačitě zároveň.