Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 41

Úterý. Dneska mají kluci trénink. Midorima asi bude muset sedět na lavičce. Bála jsem se, co to s ním udělá. Že si nebude moct ani sáhnout na míč. U schodů jsme se rozloučili a vyrazili ke svým třídám. O dveře té naší se opíral Fujiwara. Ani jsem ho nepozdravila a snažila se prodrat kolem něj. Zvedl jednu nohu a opřel si ji o rám dveří naproti, takže mi zablokoval cestu. Povzdechla jsem si. „Dobré ránko, Watanabe-san." Pozdravil mě a počastoval mě úsměvem hodného klučíka. Rukávy uniformy měl vyhrnuté. Všimla jsem si několika jednoduchých pletených náramků. No jasně, jak jinak. „Máš vůbec nějaké místo, které si nemusíš vylepšovat klenoty?" Zeptala jsem se útočně a překřížila ruce na prsou. Chtěla jsem si sednout do své lavice a přežít celý den, aspoň do oběda než uvidím Midorimu a on mě tady zdržuje. Úsměv na tváři mu zmizel. Trochu se naklonil ke mně blíž. „Mám. Chtěla bys je vidět?" Podívala jsem se mu do očí. „Ne, nechtěla." Odstoupila jsem od něho a šla chodbou dál dozadu, kde byly druhé dveře do třídy. Odsunula jsem je a sedla si na své místo. Nechápu, že mě to nenapadlo hned. Fujiwara byl u dveří v obležení holek, na které házel nevinné úsměvy a poznámky. Holky z něj byly u vytržení. Vytáhla jsem si své věci a lehla si na lavici, dokud nezačala hodina. Vlasy jsem měla už druhý den rozpuštěné, abych zakryla co nejvíc svůj pošramocený obličej, ale i tak se na mě sem tam někdo podíval. Pořád jsem cítila něčí pohledy, ale nezajímalo mě to. Moje image rebelky a lehké holky asi jen tak nevymizí. A neměla jsem tu Yuyu, abych si s ním mohla pokecat a postěžovat si mu. Včerejšek jsem se pokusila napravit hned o první přestávku. Yuya si povídal s několika klukama, ale když mě uviděl u dveří, zamával mi, abych šla za ním. Navzájem jsme si postěžovali na některé spolužáky a předměty, dokud neskončila přestávka. „Jdeš dneska s náma na trénink?" Zeptal se mě. Přikývla jsem. „Je to první trénink od té doby, co se Shintaro zranil. Chci tam být s ním." Yuya si povzdechl. „Jo. To je dobrý nápad. Uvidíme, jak se s tím popere." Během oběda jsem se o tréninku před Midorimou a Takaem ani nezmínila. Midorima nevypadal, že by si se svým zraněním lámal hlavu. Až teď mě napadlo, že si Midorima vlastně ani nemůže dělat poznámky. „Shintaro, co zápisky z hodin? Bude ti je dělat Kazunari?" Zeptala jsem se mezi sousty. Midorima zakroutil hlavou. „Takao strašně čmárá." Takao se hned ohradil, že to po sobě přečte moc dobře. „Tak kde je seženeš?" Midorima na chvilku zaváhal. „Půjčí mi je Uchida-san." Zase ta holka! Musím uznat, že každé situace dokáže využít naplno. Midorima si všiml, jak se mračím. „Evo, jsou to jen zápisky." „Jo, a příště ti klidně půjčí své kalhotky, protože je budeš mít v horoskopu jako šťastný předmět." Utrousila jsem, spíš sama pro sebe. Midorima se zakuckal. Takao svého kamaráda bouchnul do zad. Midorima třísknul hůlkami na stůl, vstal a odešel ze třídy, obličej jako vytesaný z kamene. „Neboj, Eva-senpai,... teda Evo. Shin-chan si to ve skutečnosti určitě užívá." Mluvil na mě Takao. „Myslíš, Kazunari? Já bych totiž ani neřekla." Spíš naopak.

Nastal čas tréninku. Všichni jsme se potkali u schodů a vyrazili společně do tělocvičny. Midorima mě nechytil za ruku, ani na mě nepromluvil. Jen zarytě mlčel a nevšímal si mě. Asi je pořád naštvaný. Tentokrát byl trénink ve velké tělocvičně, kde se čas od času konali zápasy mezi školami. Byl to první trénink a přišlo pár nových uchazečů. Sedla jsem si do hlediště na nejbližší lavici a ruce si opřela o zábradlí přede mnou. Řekla jsem pár?  Vlastně jich tu bylo docela dost. Možná tak 20-30. Letos byly 4 první ročníky skoro po 40 žácích, takže byla docela dobrá pravděpodobnost, že se mezi nimi najde nějaký nový hráč do hlavního týmu. Nový Midorima... nebo Kagami, nebo Aomine. Stará eskadra se začala na jedné půlce tělocvičny rozcvičovat, zatímco nováčci si pomalu rozebírali rozlišovací dresy. Moment. Midorima se rozcvičuje? Vždyť je raněný, ten blbec! Kluci se dali do běhu po bílé čáře. Nováčci začali hrát proti sobě. Trenér je pozorně sledoval. Vedle něho stál Yuya a ukazoval z jednoho hráče na druhého a nejspíš s ním prodiskutovával možné uchazeče do lepší skupiny. Vrátila jsem se pohledem k Midorimovi. Nováčci mě nezajímali. Rozcvička byla u konce. Midorima naštěstí některé cviky nedělal. Aspoň, že má tolik rozumu. Kluci se seskupili do lajny, každý se svým míčem. Midorima si vzal do ruky míč a oddělil se od nich.Takže s nimi nebude hrát? A jak by taky mohl? Upřeně sledoval míč ve své ruce. Moment, on ho drží v pravačce. Párkrát zadribloval a míč chytil. Tohle zopakoval několikrát. Stále stál na místě. Znovu začal driblovat, tentokrát vykročil z jedné strany hřiště na druhou, pomalu přidal do kroku.Ještě víc, ještě rychleji, nakonec běžel tempem jako při zápase, míč stále pěkně kontroloval ve své blízkosti. To je můj kluk. Midorima se zadíval na koš a přitom stále dribloval. Nevím proč, ale celou dobu, co jsem ho sledovala, jsem byla hrozně nervózní a potily se mi ruce. Midorima nespouštěl oči z koše. Stál přímo na trojkovém oblouku. Chytil míč do ruky, pravačku dal trochu výš. Vyskočil. Míč letěl plynulým tempem ke koši. Dopadl na obroučku koše a odrazil se pryč. Nestrefil se. Všichni kluci na místě ztuhli. Tohle ani jeden z nich nezažil, aby se Midorima netrefil. Kousla jsem se do rtu a čekala, co se stane. K Midorimovi přiběhl Takao a podal mu míč. Něco mu přitom říkal a poplácal ho po zádech. Kluci pokračovali v házení na koš. Midorima si míč chvilku prohlížel, zadribloval a zkusil znovu hodit z toho samého místa. Zase vedle. Doběhl si pro něj a pokračoval ve snaze trefit koš. Z druhé strany hřiště se ozval větší ruch, takže jsem se tam automaticky podívala. Cože? Takový velký rozdíl v bodech mezi dvěma týmy? Prohlédla jsem si vítězný tým. Jeden člověk jasně převyšoval všechny ostatní. Ty červené vlasy se nedaly přehlédnout. Fujiwara Keiji. Takže, když mluvil o tom, že má rád sport, měl na mysli basketbal. Fujiwara přešel k trenérovi a zeptal se, jestli nemůže rovnou hrát se stálými hráči. Ten kluk si teda fandí. Byla jsem od nich zrovna docela kousek, takže jsem je docela jasně slyšela. Yuya s tím souhlasil. Jen počkej, ty ti dají, co pro to. Spolu s Yuyou přešli k Takaovi a ostatním. Fujiwara pohledem zabloudil na chvilku k Midorimovi, ale jinak si ho dál nevšímal. Plně se soustředil na ostatní hráče. Kluci se rozdělili na dva týmy, aby si mohli zkusit cvičný zápas. Dejte mu pořádně do těla kluci. Nemám ráda, když má někdo přehnané ego. Vůbec jsem netušila, jak moc dobrý v basketbale je. Zaregistrovala jsem ho, až když bylo po všem. Byla jsem na něj ale docela zvědavá. Fujiwara byl zrovna v týmu s Takaem, který hrál proti Yuyovi. Přešla jsem na jejich polovinu tělocvičny a sedla si opět co nejblíže. Trenér jim přivezl náhradní konstrukci s košem, aby měl každý tým svůj. Midorima přešel kousek stranou, ale bedlivě je všechny pozoroval. Měl na sobě bílé tričko a zelené kraťasy. Po obličeji mu stékaly kapky potu. Polkla jsem nasucho. Chytil si spodek trička a utřel si jím čelo, čímž se mi naskytl pohled na jeho dokonalé tělo. Dělá mi tohle naschvál?! To si nemůžeš vzít ručník, Shintaro?! Kousek ode mě seděla skupina holek a já neměla vůbec žádnou radost z toho, že se tu můj kluk před nimi obnažuje! Samozřejmě, že ho zaregistrovaly. Pak se ale kluci rozestoupili podle pravidel na rozehru. Všechny oči se upřely na ty dva týmy. I nováčci se mohli podívat, takže se hlediště trochu zaplnilo. Pískla píšťalka. Yuya a Fujiwara vyskočili. Fujiwara získal míč. Vážně?! Yuyo, hraj pořádně! Nestačila jsem se rozkoukat a Fujiwara dal první koš. Sakra, on je fakt dost dobrý. Netrvalo dlouho a Yuya se svým týmem vyrovnali. Zápas byl rozhodně dost vyrovnaný. Fujiwara si vedl skvěle, až to bylo děsivý. Midorima z něho nespouštěl pohled. Zajímalo by mě, jestli se opravdu znají. Zatím to tak nevypadalo. Ani předtím, než začal trénink, jsem je neviděla spolu mluvit. Cvičný zápas se blížil ke konci. Z kluků odkapával pot. Evidentně jeli naplno. Vítězství si vybojoval tým Yuyy, ale bylo to opravdu o chlup. Všichni stálí hráči si překvapeně měřili svého nového spolubojovníka. I Takao mi přišel hodně zaražený. Yuya přistoupil k Fujiwarovi a pogratuloval mu k přestupu do nejlepší skupiny. On to vážně dokázal. Moc dobře věděl, že na to má. Neměl přehnané ego, prostě si věřil. Kluci zhluboka oddechovali. Fujiwara se otočil směrem k Midorimovi, který přešel do středu hřiště. Přešel kousek k němu. „Midorima Shintaro." Vyslovil jeho jméno jasně a zřetelně. Midorima k němu vzhlédl. „To, cos tu dnes předvedl, není hodno Generace zázraků ani esa tohoto týmu." Jejich pohledy se propalovaly navzájem. „Přišel jsem tě porazit. Myslím, že je na čase ti tenhle post vzít... Možná, že si toho ale vezmu trochu víc..." Řekl drze Midorimovi. Pak se podíval na mě, otočil se a odešel. Ani jsem netušila, že o mně ví. Midorima stál na místě a sledoval mě. O čem se to sakra bavili?

Trénink jim skončil, ale Midorima zůstával stále na hřišti. Protáhla jsem se skrz zábradlí a došla až k němu. Položila jsem mu jemně ruku na rameno, aby se mě nelekl. „Shintaro. Ty nejdeš domů?" Zeptala jsem se ho. „Budu ještě chvilku trénovat." Odpověděl a sledoval přitom koš. „Dobře." Nakonec se na mě konečně otočil. „Promiň." Zavrtěla jsem chápavě hlavou. „To nic. Půjdu s klukama." Chvilku si mě prohlížel a pak přikývl. Sklonil se ke mně a letmo mě políbil. Pořád jsem se bála, že se na mě zlobí, ale asi ho to už přešlo. Pousmála jsem se na něj a počkala, dokud nepřišli kluci. Vykročili jsme společně s Takaem a Yuyou ke dveřím. „Miyaji." Zavolal na Yuyu Midorima a vykročil k nám. Yuya se otočil a vyšel mu naproti. Chvíli se spolu bavili, pak se rozloučili a my odešli. Takao se opět odtrhl jako první. Na další křižovatce jsem se chystala rozloučit i s Yuyou, který ale na mě promluvil dřív. „Dneska tě doprovodím až domů, když tu nemáš svého Romea." Usmála jsem se na něj. „Víš, že nepotřebuju žádnou chůvu." Řekla jsem pobaveně. „To vím, ale já aspoň budu mít čistý svědomí, že jsem udělal, o co mě kamarád požádal." Chvíli jsem si ho zmateně měřila. Takže Midorima chtěl, aby mě Yuya doprovodil domů? Ale proč? Podle posledních informací od Aomineho otce, který byl policista, čelil Ryuu několika obviněním a nejspíš půjde do nápravného zařízení. Naštěstí už není důvod se ho bát. Že by se bál něčeho jiného? Mno, když ho to uklidní, tak s tím nebudu dělat drahoty. Pokračovali jsme tedy v cestě spolu. „Jak vám to vlastně s Yukiko klape?" Zeptala jsem se, aby řeč nestála. „Hmmm." Přemýšlel Yuya. „Někdy bychom se navzájem nejraději pozabíjeli. Ani jeden totiž nemáme klidnou povahu. Ale většinu času je to víc než dobrý." Zazubil se na mě a já se na něj musela usmát. „To jsem ráda. S Shintarem spolu chodíme víc jak tři měsíce a myslím, že jsme si prošli až zbytečně mnoha těžkými zkouškami. Je to s námi jako na horské dráze. Někdy se až děsím, že si uvědomí, že mu za ty problémy vlastně ani nestojím." Řekla jsem upřímně. Yuya se na mě překvapeně otočil. „Evo. Od té doby, co je Midorima s tebou, se hodně změnil. Víc mluví, sakra, dokonce se i sem tam usměje, když si myslí, že se zrovna nikdo nedívá. Myslím, že je s tebou opravdu šťastný." Hlasitě jsem si povzdechla. „Já nevím. Vždycky něco udělám nebo řeknu blbě a zbytečně se pak pohádáme. Dneska jsem ho taky naštvala, ale nemluvil se mnou, což mě děsí snad ještě víc, než kdyby mi nadával." Yuya se pousmál. „To my s Yukiko to máme stejný, věř mi." Taky jsem se na něj pousmála. Trochu mě rozhovor s ním uklidnil.