Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 4

Tohle asi chlapec nečekal. Třeštil na mě ty svoje krásné zelené oči, až jsem měla chuť je vyloupnout a strčit si je do kádinky s formaldehydem.

„Ryby? Narazila si na dnešní Shin-chanův šťastný předmět?" ozval se od rohu Takao. Pustila jsem ručník a Midorima využil příležitosti a o krok ustoupil. Ručníkem si začal sušit vlasy a zíral do země. „Šťastný předmět?"chytla jsem se poznámky. „Podle dnešního horoskopu má u sebe dneska Shin-chan nosit cokoli se znamením ryb."vysvětloval mi Takao, úsměv od ucha k uchu. Evidentně to dneska fungovalo, protože vyhráli. Ale opravdu dneska ještě lidi věří na horoskopy a podobné esoterické blbosti? Zatímco jsem nad tím přemýšlela, ze sprch se vynořil zbytek týmu. Kluci se obuli a já se nakonec rozhodla jít na zápas s nimi. U dveří jsme potkali Yuya. Řítil se na nás, jako by mu hořelo u zadku. „Kluci, kde jste? Seirin a Rakuzan už dávno hrají!"křičel na ně, udýchaný byl jak po maratonu, a pak si mě všiml. „Evo?! Co tu děláš?" „To je na dlouhé vyprávění."odpověděla jsem a byla jsem ráda, že kluci mlčí. Společně jsme vykročili směr tribuny. Kluci se cpali samozřejmě co nejblíž, aby si protivníky pořádně do dalších zápasů nastudovali. Sedla jsem si vedle Yuya a Takao se ke mně usadil z druhé strany. „Tak už mi řekneš, co se stalo?"zeptal se mě netrpělivě Yuya. Ikdyž jsme se o přestávky často hádali, věděla jsem, že se mu můžu svěřit a taky jsem toho často využila. Přece jen je Maya na jiné škole, i když taky v Tokiu, ale člověk se potřebuje svěřit i někomu, koho má vedle sebe každý den. Nedokázala bych si ale představit, že by tu Maya vůbec nebyla. To by byla moje smrt.

„Makoto se stal."zavzdychala jsem, posunula se na sedadle dopředu a opřela si lokty o kolena. „Už zase?"koukal na mě nevěřícně Yuya. „Jo, už zase. Doufám, že tentokrát snad naposledy. Už od něho chci mít pokoj."dívala jsem se na zápas, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Sáhla jsem si rukou na rty. Setřu ze sebe někdy jeho chuť a dotyky? Rukávem jsem si několikrát znechuceně utřela pusu. Ach bože, do čeho jsem se to jen dostala? Nejen já, ale i Maya. Kvůli mně má určitě nějaký problém ve škole. Ani jsem neměla čas si o tom s ní pořádně promluvit. Až budu doma, tak jí určitě musím hned zavolat. Yuya na to pokýval souhlasně hlavou a díval se dál před sebe na zápas. Byla jsem ráda, že to víc nekomentoval. Všichni do toho vůbec byli strašně zažraní! Komentovali každý pohyb a přihrávku. Každou střelu.

„Komu vůbec fandíme?"zeptala jsem se neurčitě a mrkla na všechny. „Seirinu!"odpověděli jednohlasně. „To Rakuzan tak nesnášíte?"začala jsem se smát. „Ne, že bychom ho nesnášeli."odpověděl jeden. „V semifinále jsme proti nim prohráli."odpověděl druhý. „Vyhráli Winter Cup už několikrát za sebou. Jsou jako stroje. Žádné nadšení z vítězství. S ničím jiným než s výhrou nepočítají. Neví, co je to prohra,"byla další odpověď. „Akashi musí poznat, co je to porážka."To ze sebe nepřítomně vypustil můj Sebastian. Tedy Midorima. Dál jsme sledovali zápas. Bylo to opravdu hodně vyrovnané. Kluci ani nedutali. Nakonec vyhrál Seirin a já musela uznat, že hráli opravdu výborně. Rakuzan mě ale trochu děsil. Hlavně jejich kapitán. Odkašlala jsem si.

„Chtěla jsem vám ještě pogratulovat k vítězství. Jsem ráda, že jsem ten zápas mohla vidět a jsem pyšná na to, že Shutoku má tak skvělý tým jako jste vy." V duchu jsem si říkala, jestli to není moc trapný. Ohlédla jsem se po klucích a všichni na mě zírali, div se mi tu nerozplakali dojetím! Asi to mělo přesně takový účinek, jaký jsem chtěla. Na hřišti se řadil Seirin a Rakuzan a uklonili se čely k sobě, dávaje si tak najevo vzájemnou úctu. Takhle by měl vypadat správný zápas. S tím jsem se zvedla ze své sedačky. „Nejvyšší čas jít domů... Ještě jednou díky za dnešek kluci!" „Nechceš doprovodit domů?"zeptal se mě Yuya. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale musela bych mít fakt velkou smůlu, abych na Makota znovu narazila. „Myslím, že to zvládnu. Díky"S tím jsem jim zamávala a otočila se k odchodu. „A neoslavujte moc dlouho! Víte, že je zítra škola!"Usmála jsem se na ně na všechny naposledy. „Jasně!" „Zítra ve škole Evo."mávali mi.