Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 48

V neděli brzy odpoledne jsem se stavila v práci. Věděla jsem, že bude mít směnu Yukiko a potřebovala jsem si s někým promluvit o tom, co se včera stalo. Zatímco stála za pultem, jsem si udělala do hrníčku kávu, přitáhla jsem si k ní za pult židli a sedla si na ní obkročmo. Ale nějak jsem nevěděla, jak začít. Možná jsem měla napsat Maye email. Napsat to je mnohem jednodušší než o tom s někým mluvit. Stále jsem nad tím dumala, když na mě Yukiko vyhrkla. „Tak dělej, co se děje? Skoro vidím, jak se ti v hlavě otáčí kolečka." Hlasitě jsem si povzdechla. „Já nevím, jak mám začít." Přiznala jsem se nakonec. Yukiko na mě pozvedla obočí, zatímco markovala zákazníka. „Něco s Midorimou?" Trochu smutně jsem se pousmála. „Jasně. S kým jiným?" Yukiko vložila koupené knihy zákazníkovi do tašky a otočila se na mě, jednu ruku opřenou o pult. „Rozdali jste si to, ale stálo to za nic?" Samozřejmě, že ji jako první napadne tohle. „Ehm, ne, nerozdali." Opřela jsem si o židli ruce a složila na ně hlavu, abych se nedívala dopředu na Yukiko, ale do strany do obchodu. „Včera jsem viděla Shintara, jak se nechal políbit od jiné holky." Zamumlala jsem, ale věděla jsem, že mi Yukiko rozuměla. Nastalo trapné ticho, kdy ani jedna z nás nevěděla, co říct. Přerušila ho nakonec Yukiko. „Co jsi udělala, když jsi to uviděla? Doufám, že jsi nezdrhla se staženým ocasem?!" „Ne, dala jsem jí facku." Yukiko souhlasně přikývla. „To je moje holka. A co pak? Usmiřovací sex, ale stál za nic?" Zabručela jsem. „Ne! ... To je vlastně všechno." Yukiko mě zmateně pozorovala. „Aha." Zvedla jsem hlavu a otočila se na ní. „Aha? Právě se ti svěřuju s tím, že můj kluk, který na mě měl čekat včera večer před studiem se vykecával na ulici s cizí holkou a nechal se od ní políbit a jediná tvoje reakce je aha?!" Yukiko se ironicky pousmála. „Zlato, promiň. Ale byla to jen pusa! Co bys dělala, kdyby si to spolu rozdávali ve tvé posteli?" Čelist mi spadla na podlahu a šokem jsem oněměla. „I to se stává, například mně. Řeknu ti, nebyl to pěkný pohled! Ale jestli to opravdu byla jen pusa, tak se skoro nic nestalo. Třeba byl Midorima tak vyvedený z míry, že prostě nestačil zareagovat. Nevím teda, jak dlouho tam s tou holkou byli. To musíš vědět ty." Zaklapla jsem pusu a přemýšlela. „Pár sekund. Byla to... ehm... nevinná pusa." V duchu jsem se vrátila k tomu momentu. Midorima asi opravdu nebyl schopný zareagovat. Nejspíš to vůbec nečekal a pak jsem k nim přiběhla já. Prohrábla jsem si zuřivě vlasy. „Sakra! Co jsem to udělala?" „Copak? Dala si facku i jemu?" Začervenala jsem se. „Ne... nedala jsem mu facku... já... jsem ho odtáhla do uličky a..." Stále jsem se před Yukiko styděla. Dělalo mi hrozný problém to ze sebe dostat. „Bože, abych se dočkala ještě dneska." Povzdechla si. „A?" Pobídla mě. „A... u... udělala jsem mu to pusou." Sevřela jsem k sobě pevně rty, abych už z nich nic nevypustila a sklopila pohled na podlahu. Tváře mi hořely a myslela jsem, že se na místě propadnu. Takováto jsem ve skutečnosti byla. Styděla jsem se mluvit nahlas o sexu a věcech s ním spjatých. Ale když jsem byla s Midorimou, chtěla jsem ho vždycky něčím ohromit a šokovat a využívala jsem toho, že už mám nějaké zkušenosti. Chtěla jsem být před ním drzá a chlípná, protože jsem v koutku duše věřila, že se mu to líbí a že ho to vzrušuje, což se mi i několikrát potvrdilo. S ním jsem překonávala samu sebe. „To se mi zdá spíš jako odměna než jako trest... Chutnal dobře?" „Ježiši, Yukiko!!!!!" Yukiko pozvedla obě ruce v gestu, že se vzdává. „No dobře, dobře. Tak proč jsi to udělala?" Opřela jsem si bradu o opěradlo a sevřela ho po stranách oběma rukama. „Nechtěla jsem ho políbit na ústa, protože ho tam políbila ona a dobrým... ehm... orálem... jsem mu chtěla ukázat, že moje rty jsou pro něho ty nejlepší. Když se mazlíme, tak se většinou líbáme a je to hodně intimní, pro nás pro oba. Ani potom, co jsem ho uspokojila, ... jsem ho nepolíbila. Chtěla jsem, ... aby se cítil pošpiněný a cizí." Yukiko vypadala, že přemýšlí. „Hm. Asi už chápu. Moment, nebylo něco takového v Pretty Woman? Myslím, že tam jí nevadilo, když jí ho někdo strčil mezi nohy, ale líbání bylo zakázaný." Zabijte mě někdo. „Nad tím jsem upřímně nepřemýšlela." Yukiko pozdravila dalšího zákazníka a namarkovala mu nákup. „A co bude dál?" Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Vůbec nevím, jak se mám k němu chovat. Mám hrát dál naštvanou? Nebo mám dělat jakoby nic? Ani nevím, nad čím Shintaro teď přemýšlí. Ani jednou mi nevolal, ani mi nenapsal." „Jestli chceš být naštvaná kvůli jedné puse, co budeš dělat, až budete chodit každý do jiné práce, s jinými, tomu druhému absolutně neznámými kolegy a kolegyněmi, kteří o vás budou mít zájem a vy se nebudete mít na očích 24 hodin denně 7 dní v kuse? Věř mi, holka, život ti přinese ještě horší překvapení než tohle, ale dělej, co uznáš sama za vhodné... Být tebou, tak si to s ním co nejdřív rozdám, ať si ho pěkně připoutáš k sobě a..." Zvedla jsem ruku. „Jojo, jasně. Díky, už stačilo." Yukiko zmlkla a usmála se na mě. Pousmála jsem se na ní. „Díky Yukiko. Děkuju, že jsi mě vyslyšela." Spokojeně ke mně přistoupila a dala mi hrdu do zad. „Jasnýýý, od toho jsou kámošky, ne?" Ještě půl hodiny jsem popadala dech.

Dneska bylo opravdu nádherné počasí, přesně jak říkala předpověď. Podle toho taky vypadaly ulice. Skoro na každém kroku jste mohli do někoho narazit, pokud byste nedávali pozor. Sledovala jsem zamilované páry, jak si ruku v ruce užívali procházku po parku a odolávala jsem nutkání popadnout telefon a zavolat Midorimovi. Moje nálada přesto zůstávala téměř na bodu mrazu. Pomalým tempem jsem se došourala k venkovnímu hřišti, na kterém trénoval Aomine. Trochu mě zarazilo, že je sám. Většinou má kolem sebe Kagamiho, se kterým se neustále pošťuchují a hádají. „Ahoj." Pozdravila jsem ho a mávla na něj. Aomine se otočil za mým hlasem. „Čus." Sekundu na to už se zase věnoval míči a koši. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala ho. Hrál úplně jiným způsobem než Midorima. Tak nějak uvolněněji? Ne, to nebylo to správné slovo. Ještě chvíli jsem obdivovala jeho pohyby a um, nakonec jsem se ale natáhla na lavičku, zavřela oči a jen poslouchala zvuk driblování a rychlých kroků. Mohla jsem si aspoň představit, že je tu se mnou Midorima a trénuje, aby dal na tréninku Fujiwarovi na frak. Zvuk driblování zesílil. „Oi, nad čím přemýšlíš?" Otevřela jsem oči a našla Aomineho, jak stojí u lavičky, ale pořád odráží míč od země. „Spíš nad kým." Odpověděla jsem. Na jeho tváři zůstal lhostejný výraz. „Aha. Na to se ptát asi ani nemusím." Smutně jsem se pozvedla koutek úst. „Nemusíš." Aomine pozvedl obočí. „Jsi v pohodě? Zdáš se mi dneska nějaká divná." "A jindy ti divná nepřijdu?" "Ani ne." Trochu jsem se pousmála. "To jsem ráda." Nastalé ticho přerušovaly pouze rány míče odráženého od země. Aomine chytil míč a podrbal se nervózně na hlavě. "Hele, ty víš, že v tomhle nejsem nijak dobrý, ale kdyby ses potřebovala s něčím svěřit... ech, ... Sakra, na tohle fakt nejsem stavěnej." Zvedla jsem se z lavičky a stoupla si vedle něj. Aomine zpozorněl. "Díky, Daiki. Nic se neděje, jen prostě nemám dneska náladu." Vzala jsem mu míč z ruky a párkrát zadriblovala směrem ke koši. "Tak mi zlepši náladu a ukaž mi, v čem je ten váš sport tak úžasný." A zašklebila jsem se na něj. Daiki bolestně zakňoural. "Budeš mě akorát zdržovat. Nemám náladu na nějaké učení." Pokrčila jsem nohy a párkrát zadriblovala. Sevřela jsem míč mezi rukou a bokem a zdviženým ukazováčkem jsem ho pobízela. "Tak si pro ten míč pojď, ty frajere!" Aomine po mě blýsknul úsměvem a dvěma kroky byl u mě.

Domů jsem dorazila až pozdě večer. Zatímco mě celé tělo bolelo, Aomine si stěžoval, že se mnou absolutně ztrácel čas a že jsem hrála jako slimák. Na chodbě mě zastavil brácha, v ruce chleba se šunkou a žvýkal. „Čau, ségra." Zahuhlal. "Čau. Co to máš? Hmm... To vypadá dobře. Dej mi kousnout!" Přikázala jsem mu a zatvářila se smutně. "Niiic. Jdi si namazat!" Zakňourala jsem a vešla do kuchyně, abych si udělala večeři. Měla jsem hlad jako vlk. Brácha si sedl ke stolu a pozoroval mě, což mi samozřejmě neuniklo. "Co je?" Zeptala jsem se ho, protože mi bylo jasné, že za normálních okolností by byl už ve svém pokoji. "Byl tu Shintaro." Nezaváhal ani na vteřinu s odpovědí a kousnul znovu do chleba. Zamrzla jsem s rukou ve vzduchu, jak jsem se snažila vytáhnout talíř z vrchní skřínky. "Ehm. Vážně?" "Jo. Čekal na tebe v pokoji. Docela dlouho, ale pak musel odejít." Nic jsem na to neřekla. Brácha si mě dál prohlížel. "Člověk by řekl, že bys měla být smutná, ale vypadáš spokojeně. To je trochu divný ne? Určitě je to mezi váma v pohodě?" "Vážně vypadám spokojeně?" "Jo." Vlastně jsem byla šťastná. Byl tu Midorima a stál o to si se mnou promluvit. Sakraaaa, proč jsem jen šla do knihkupectví a pak si zahrát na hřiště? Už ale bylo pozdě, abych k němu zašla a psát nebo volat jsem mu nechtěla. Hodila jsem do sebe večeři, strávila půl hodiny ve sprše a šla k sobě do pokoje. Prázdně jsem v posteli zírala na telefon. Opravdu jsem neměla žádný nepřijatý hovor ani žádnou nepřečtenou SMS. Asi to chtěl Midorima taky vyřešit osobně. Nakonec jsem telefon odložila na noční stolek, pustila si mp3 a usnula.