Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 66 - NÁŠ POSLEDNÍ MĚSÍC I.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kde se Shintarem strávit dvoutýdenní dovolenou. Na mysl mi vyvstala hromada míst, ale musela jsem brát v potaz naše finanční prostředky a taky vzdálenost od Japonska. Ze všech vybraných destinací nakonec vyhrála Okinawa, souostroví jižně od Japonska, lemované korálovými ostrovy a krásnými plážemi s bílým pískem. Podle letáčků mi Okinawa ani nepřipadala jako součást Japonska. Mísily se tu různé kultury, což je zjevné jednak podle jejich jídelníčku a jednak podle architektury.

Seděli jsme v letadle a já odpočítávala minuty, které zbývaly do přistání. Létání nebyla moje silná stránka. Neustále jsem si říkala, že kdybych jela po zemi, stále bych nehodu na silnici nebo lodi mohla přežít, ale když ztroskotá letadlo, není zde absolutně žádná šance na přežití. Let ale ve skutečnosti netrval moc dlouho. Jen mě připadal jako věčnost.

"Aaaaaa... Už tam budeme?" Zasténal za mnou červenovlasý mladík.

"Keiji, ptáš se už počtvrté. Než začneme klesat, tak nám to oznámí letušky." Odpověděla Fujiwarovi Shina. Ano. Cestovali jsme ve čtyřech. Samozřejmě, že jsem se Shintarem chtěla strávit dovolenou o samotě, ale domek, do kterého jsme se zamilovali, byl jen pro nás dva moc drahý. Fujiwara náš rozhovor bohužel u Midorimů zaslechl a přemlouval nás tak dlouho, abychom vzali jeho a Shinu, že jsme nebyli schopní ho odmítnout. Nebo spíš já. Neustále jsem ujišťovala sama sebe v tom, že si kluci nakonec budou rozumět, ale teď už jsem si nebyla tak jistá, protože se stačili pohádat už na letišti kvůli tomu, který typ zavazadel je nejlepší. Co se týče našich, s dovolenou mimo Japonsko jsem je seznámila jako s hotovou věcí. Nic k tomu nenamítali. S čím se ale nedokázali smířit byl odjezd Shintara do USA. Nedokázali si představit, že už nebude součástí našeho všedního života. Milovali ho skoro stejně jako já a přijali ho za vlastního. Sledovala jsem přes okénko azurové moře, které pokračovalo do nekonečna.

"Je nádherný." Popsala jsem Shintarovi, když jsme se přiblížili ostrovu. Shintaro zvedl naše propletené ruce a políbil mě na hřbet. Z reproduktoru k nám dolehl hlas letušky, která nás poprosila, abychom se připoutali a my chvilku poté začali klesat. Ať žije dovolená!

Přistáli jsme v Naze, největším městě na ostrově, odkud jsme následně pronajatým autem dojeli do cíle naší cesty. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na automatické řazení, ale nebyla to taková katastrofa. Čekal na nás krásný jednopatrový domek s velkou verandou, kde bylo posezení a hlavně s krásným výhledem na pláž. Vytáhli jsme z auta všechna zavazadla a došli ke vchodu, kde na nás již čekala majitelka. Potřásli jsme si rukama, domluvili podmínky placení a pravidla pronájmu a domek byl náš. Jakmile majitelka odjela, rozprchli jsme se do všech místností. Domek se skládal z kuchyně, která byla dlouhým barovým pultem spojená s obývacím prostorem, 2 ložnic a 2 koupelen. Ke každé ložnici náležela jedna. Mě nejvíce ale zajímala veranda, na kterou se chodilo z obýváku. Otevřela jsem posuvné dveře a vyšla ven, kde jsem se opřela o dřevěné zábradlí. Nabrala jsem dech a ucítila slanou pachuť moře. Za mnou se ozvaly tiché kroky. Kolem ramen mě zezadu objaly silné paže a ve vlasech jsem ucítila polibek. Opřela jsem se o Shintarovu hruď a zavřela jsem oči.

"Jsi unavená?" Zeptal se mě potichu a kolébal přitom se mnou ze strany na stranu.

"Hm, ale neboj. Brzy se probudím."

"Běž si klidně odpočinout." Nedal se.

"Ne. Chci být s tebou." Reagovala jsem okamžitě. Shintaro si povzdechl a pustil mě. Pak mě ale chytil pod zadkem a zády a zvedl mě do náruče. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a překvapeně k němu vzhlédla.