Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 40

Zbytek svého volna jsem strávila doma. Svoji tvář jsem nechtěla nikde moc vystavovat. Nastal první den mého posledního ročníku na střední škole. Naše klasická čtveřice se potkala po cestě. Šla jsem s Midorimou ruku v ruce, oba dva zranění. Jsme to my výstavní páreček. Yuyovi se šrám na tváři trochu zahojil, nad čímž kupodivu kňoural, protože prý po rvačce vypadá podle Yukiko sexy. Raději jsem to ani nekomentovala, jen jsem zakoulela očima. V hlavní hale byla hromada studentů. Všichni zkoumali tabule, kdo do jaké třídy letos jde. Midorima s Takaem zůstali spolu. Našla jsem své jméno ve třídě B. Miyaji nikde. Koukla jsem na Yuyu. Mračil se. "My spolu nejsme ve třídě? A kdo mi bude půjčovat zápisky?" "Jsem ráda, že jsem pro tebe byla aspoň trochu užitečná." Taky mě to docela štvalo. Byl to můj jediný kamarád ze třídy. Midorima vypadal snad ještě naštvaněji než my. "Tohle se mi nelíbí." Podívala jsem se jeho směrem. "Neříkej! A to ani nepřicházíš o svého kámoše ve třídě." Bylo mi jasné, že byl Yuya jeho informátor a Midorima tak věděl o všem, co se kolem mě šustne. Jedinou výhodou přestupu do dalšího ročníku bylo, že jsme všichni byli na stejném patře. I s prvákama, teda vlastně teď už druhákama, i když na jiných stranách od schodů. Vyšli jsme společně nahoru. "Zatím pa." Rozloučila jsem se s Midorimou, který mi ještě jemně stiskl ruku, než mi ji pustil a odešel do své třídy po pravé straně chodby. Yuya měl třídu hned naproti schodům a já se musela táhnout až na konec chodby vlevo. Pípnul mi telefon v kapse. Sáhla jsem do ní a nahmatala něco hranatého. Vytáhla jsem to z kapsy a prohlédla si, co to je. Krabička cigaret. Úplně jsem na ni zapomněla. Nevím, proč jsem je pořád nevyhodila. Asi jsem měla pocit, že když mi bude zle a prostě si zapálím, tak se všechny starosti vytratí. Aspoň na tu chvíli, kdy budu myslet jen na to, jak je to odporné. Někdo do mě strčil a krabička mi vypadla z ruky. Sakra!  Dotyčný se ani neobtěžoval omluvit. Otočila jsem se za sebe. "Co kdyby ses omluvil, ty pitomče!" Ani se neohlédl a šel dál. Co je to dneska za děcka? "Koukám, že nejsem jediný rebel na škole, co si schovává cigarety." Ozval se hlas z druhé strany. Otočila jsem se zpátky směrem ke své třídě. Na zemi dřepěl kluk s mou krabičkou v ruce. Hned jsem si ho pozorně prohlédla. Byl prostě vzhledově jinačí než všichni ostatní. Vlasy měl nabarvené na tmavě červeno. Vrchní polovinu vlasů měl uvázanou do culíku, ostatní mu splývaly ke krku. Delší ofinu měl hozenou na jednu stranu. Uniformu měl zapnutou do poloviny prsou, košili taky, takže jsem zahlédla řetízek na krku. "To bude asi omyl. Jsou sice moje, ale já nekouřím. Takže si můžeš post jediného rebela na škole nechat." Dotyčný si odfrkl. "Jasně." Zvedl se na nohy a překvapil mě svou výškou. Mohla být skoro nastejno jako Midorimova. Zvedl ke mně ruku s krabičkou. Zahlédla jsem prsten na ukazováčku. Ten kluk asi s klenoty netroškaří. Vzala jsem si ji a vrátila ji do kapsy. "Víš, že jsou náušnice a podobně věci na škole zakázané?" Zeptala jsem se ho. Dotyčný se na mě pousmál. Napřáhl ke mně ruku a dotkl se mého ucha. "A co máš v tom případě v uších ty? Nemluvě mimochodem o jedné náušnici navíc..." Odsunula jsem okamžitě jeho ruku stranou. "Nesahej na mě. Kupodivu mi to učitelé zatím tolerují. Jak sis jistě všiml, nejsem Japonka." "To jsem si bezpochyby všiml. Tvoje zlatá hřívá se nedá přehlédnout. A tvoje tvář taky ne..." Naklonil se ke mně blíž. "Ráda se při tom pereš?" Čelist mi málem spadla do spodního patra. "Ne, ale jestli v tomhle rozhovoru hodláš pokračovat, budu se prát s tebou." Ten kluk mě děsně vytáčel. Úplně ve mně probudil moji divokou stranu osobnosti. Chtěla jsem mu dát pěstí do toho jeho pěkného nosánku. Očividně jsem ho pobavila, protože se hlasitě zasmál. "Možná...""Sorry." Přerušila jsem ho. "Na debily nemám čas." Prošla jsem kolem něj a zaplula do své třídy. Co to propána bylo za studenta? Ta jeho drzost!  Zatřepala jsem hlavou. Nemám v úmyslu se zaobírat první den školy nějakým namyšleným blbečkem. Koukla jsem na tabuli. Tak kde sedím? Cože? Ne u okna? Oh shit. To se ani nebudu moct sem tam kouknout ven. Otočila jsem se a zamířila do levé řady, do předposlední lavice u zadních dveří. Paráda. Hodina začala. Nikdo nějakou dobu ale nešel. Nakonec dovnitř vtrhl s omluvou náš učitel. Super, úchylácký učitel mi zůstal. Za učitelem vešla do třídy další postava. No to snad ne. "Ehm." Odkašlal si náš třídní. "Třído, rád bych vám představil našeho nového studenta. Jste všichni ve třetím ročníku a už se znáte, rád bych, abyste tady nového kolegu vzali mezi sebe a postarali se o něj." No to ani omylem. Holky jako na povel začaly vzdychat a kluci se mračit. "Buď tak hodný a řekni třídě o sobě něco, Fujiwara-kun." Pobídl ho učitel. Dotyčný nasadil sladký nevinný úsměv. Zvedl ruku a zamával nám. "Ahojky. Jmenuji se Fujiwara Keiji. Mám rád sport a četbu. Nebráním se novým kamarádům ani přítelkyním." Hodil po holkách očkem a třídou se ozvalo zamilované pištění. Plácla jsem se do tváří. Tohle je snad noční můra. "Prosím, postarejte se o mě." S tím se uklonil a znovu se narovnal. S úsměvem projel studenty po celé třídě, dokud mu úsměv nezamrzl na tváři, když si všiml mě. Jo, nápodobně, kámo. Nejen, že jediný rebel na škole je se mnou ve třídě, ale skončil v lavici přímo za mnou. Někdo mě zachraňte. Červenovlasý ďábel se poslušně posadil na svou židli a hned v první nestřežené chvíli mi kopl do židle. Rozzlobeně jsem se na něj otočila a propíchla ho pohledem. Hned jsem se otočila. Následoval další kopanec. Otočila jsem se. "Co chceš?!Neotravuj!" Sykla jsem na něj. "Ale no tak, zlatovlásko, strávíme spolu celý rok za sebou. Co se udobřit, hm?" Zašeptal. "Ani náhodou. Sežeň si na udobřování někoho jinýho." Keiji vyprskl smíchy. Učitel se otočil naším směrem. "Watanabe-san, jsem rád, že si s novým studentem rozumíte. Určitě mu ráda ukážete celou školu, teď se, prosím,ale věnujte hodině, ano? Děkuji, spoléhám se na vás." Ten blbec se za mnou potichu dusil smíchy. Můžu mu vrazit kružítko do ruky? Asi ne.