Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 11

Když jsem dopoledne (nebo v poledne?) otevřela oči, třeštila mě tak hlava, že jsem si myslela, že se pozvracím. Rozhlédla jsem se kolem sebe... Kde to sakra jsem? Něčí ruka mě objímala kolem pasu, prsty pod mým tričkem se dotýkaly mého bříška. Moment, to není moje tričko! Trochu jsem se pootočila, abych viděla, kdo to je a v duchu se modlila, aby to nebyl Makoto. Jeho pokoj jsem ale znala moc dobře. Zahlédla jsem zelené vlasy... OMG!... Spala jsem s Midorimou? Čelist mi pomalu propadla skrz postel až na podlahu. Zkus si vzpomenout, zkus si vzpomenout... Maya... tequila... Mayin tanec, který vypadá jako epileptický záchvat... tequila... můj tanec, který vypadá podobně jako Mayin tanec... další tequila... cesta domů... telefon... To jsem volala Midorimovi? Přimhouřila jsem oči a přemýšlela dál. Hlava mě zabolela ještě víc. Midorima s obnaženou hrudí a já jen ve spodním prádle v jeho posteli! Sakraaaaaa! Ucítila jsem na břiše tlak. Midorima posunul svou ruku a přisunul si mě blíž k sobě. Cítila jsem jeho dech na krku. Hlavu měl zabořenou v mých vlasech. No, co se stalo, stalo se... Zavřela jsem zase oči. Asi jsem byla ještě trochu nevyspalá. Brzy jsem znovu usnula.

Když jsem se vzbudila, tentokrát opravdu naposledy, byla jsem v posteli sama. Cítila jsem se najednou tak sama a neúplná, až mě zarazilo, že o tom tak přemýšlím. Chvilku jsem v posteli ještě ležela a prohlížela si znova pokoj. Na kluka moc uklizený. Tedy až na moje oblečení poházené kolem postele. Polkla jsem. Posadila jsem se a nadzvedla deku. Podívala jsem se pod ní. Kalhotky přítomny, podprsenka taky. Tady něco nesedí. Slezla jsem z postele a popadla svou malou kabelku. V telefonu jsem měla SMS od Mayi, ať jí dám vědět hned, jak dorazím domů. Rychle jsem jí odepsala, že jsem u Midorimi a nevím úplně, co se stalo, ale že jí ještě co nejdřív písnu nebo zavolám. Vrátila jsem telefon do kabelky. Nenapadlo mě nic jiného než si jít lehnout zpátky do postele. „Dobré odpoledne." Ozval se za mnou Midorimův hlas. Leknutím jsem povyskočila. Otočila jsem se k němu. „A... ahoj." Vykoktala jsem ze sebe. Hned jsem si uvědomila, že před ním stojím jen v tričku a kalhotkách a rozběhla jsem se zpátky k posteli. Když jsem konečně byla ukrytá pod dekou, vyhrkla jsem ze sebe: „Nedívej se!" a zrudla jsem jako rak. Jen pomyšlení, že jsme spolu spali, mi vhánělo ruměnec do tváří a cítila jsem se před ním nejistěji. Midorima stál stále u dveří, oči i přes mé přání stále upíral na mě. Upravil si brýle. „Včera jsi mi ukázala mnohem víc než tohle." Řekl monotónním hlasem. Holy shiiiiit. Tak se to přece stalo. Moc spokojeně ale nevypadá, takže jsem byla asi k ničemu! Zvedla jsem pravou ruku, abych ho zarazila před zhodnocením naší první společné noci. „Stop! Víc, prosím, už neříkej! Nechci o včerejšku mluvit." Midorima na to nijak nereagoval. Stále stál na stejném místě a sledoval mě. Pak se zničehonic otočil: „Pojď se nasnídat." A vyrazil ke dveřím, kterými následně vyšel ven na chodbu. Dělá si ze mě srandu? Myslí si, že se mu tu budu promenádovat po baráku? Chvíli jsem se dívala směrem ke dveřím, jestli se Midorima nevrátí, ale moc to tak nevypadalo. Vylezla jsem z postele a natáhla si na sebe svoje džíny. Tričko jsem si nechala Midorimovo. Moje strašně smrdělo kouřem a alkoholem. Nesnáším ten pach. Vlezla jsem narychlo do koupelny a aspoň trochu se upravila. Co když narazím na jeho rodiče? Asi jim bude jasné, že jsem u nich strávila noc, s jejich synem, který je mladší o rok a půl než já. Aaaaach bože. Zhluboka jsem se nadechla. Přišourala jsem se potichu ke dveřím a nenápadně vykoukla ven. V domě bylo naprosté ticho. Žádná televize ani rádio. Vykročila jsem na chodbu a prošla kolem několika dveří. Vůbec jsem netušila, kde co je. Došla jsem k pootevřeným dveřím do obýváku, který byl spojený s jídelnou. Strčila jsem hlavu mezi dveře, abych v přítomnosti nějaké nežádané osoby mohla rychle zareagovat a zdrhnout. Jediná nežádaná osoba v tomhle baráku jsem ale já! Okřikla jsem se. „Jak dlouho tam chceš ještě stát? Buď v klidu, nikdo tu není." Opět jsem sebou trhla. Midorima se opíral o kuchyňský kout a upíjel čaj? Možná. Na stole ležel opečený toustový chléb, máslo a marmeláda a šunka a sýr. Přisedla jsem si ke stolu. „Itadakimasu!" Žaludek jsem měla pořád jako na vodě, takže mi stačil jen chléb namazaný tenkou vrstvou másla. „Chceš něco k pití? Kávu, čaj, džus?" Staral se o mě Midorima. „Raději jen vodu, děkuju." Midorima položil sklenici na stůl. Připadala jsem si trochu trapně. Nevěděla jsem, o čem se s ním mám bavit, aniž bych nějak nezmínila ten včerejšek. Počasí je asi to nejtrapnější téma, co může být... takže... „Kde jsou všichni?" Zeptala jsem se. Midorima si usrkl svého cosi. „Rodiče šli na návštěvu ke známým a sestru vzali sebou. Vrátí se až někdy večer." „Aha." Pípla jsem. Dopila jsem vodu, vstala jsem od stolu a přešla k dřezu. Midorima se opíral o pult nalevo ode mě. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Domyla jsem sklenici a talíř a postavila vše na odkapávač. Utřela jsem si ruce do utěrky. Midorima se natočil ke mně a udělal jeden krok. Zazmatkovala jsem a ustoupila. Midorima se zarazil. „Ehm... děje se něco?" Zašeptala jsem. Udělal další dva kroky a já narazila zády do zdi. Byla jsem hrozně nervózní. Nevím, co se to se mnou dělo. Cítila jsem, jak mi uvnitř těla hoří. Midorima stále nic neříkal. Snažila jsem se na něj nedívat. Dívala jsem se stranou a sem tam po něm pošilhávala. „Podívej se na mě, Evo." Nařídil mi. Pravou ruku si opřel o zeď vedle mé hlavy, takže jsem už neměla, na co koukat. Otočila jsem se na něj. Měl na sobě tmavě zelené tričko a šedé tepláky. I kdyby v tom chodil ven, tak bych se za něj absolutně nestyděla. Vypadal moc, moc dobře. Vpíjel se do mě svýma zelenýma očima. Naklonil se ke mně blíž a pootevřel ústa. Nacpala jsem se ještě víc na dlaždičky. Dech se mi zrychlil. Co to dělá? ... Co to dělá?... „Já... já už bych měla jít domů. Naši na mě určitě už čekají." Vykoktala jsem ze sebe. Midorima se zastavil těsně před polibkem. Zavřel ústa a oddálil trochu obličej, aby se mi podíval do očí. Vyklouzla jsem kolem něj a nechala ho stát v kuchyni pořád opřeného o zeď. Vběhla jsem do pokoje, vzala si boty, kabát a kabelku. Prošla jsem chodbou a zastavila se u dveří do obýváku. Opíral se o ně. „Nepotřebuješ doprovodit domů?" Zeptal se mě, ale znělo to trochu chladně. „Ne. Děkuju. Za všechno." A vyšla jsem ven z jeho domu.