Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 25

Midorima se netvářil nijak nadšeně, ale nakonec souhlasil.Natáhli jsme se vedle sebe na postel, což mě trochu znervózňovalo,a po asi půlhodině dohadování si něco pustili. Když skončilfilm, poprosila jsem ho, jestli by mě nevyzkoušel z pár kandžiznaků. Midorima si mě podezřele změřil, sedl si k nízkémustolku uprostřed pokoje a učili jsme se, dokud nedorazili naši.Mamka byla samozřejmě nadšená, že Midorimu zase vidí. Sotva násnechala o samotě. Kolem sedmé večer odložil Midorima pero nastůl. "Už bych měl jít. Mám ještě něco na práci."Vzhlédla jsem od papírů. "Dobře." Trochu mě zamrzelten chladný tón, jakým ty věty pronesl. Zdál se mi trochurozčílený. Vstal od stolu a sebral si svetr, který v průběhudne odložil. Také jsem vstala. Midorima zvedl jednu ruku vzastavujícím gestu. "Nemusíš mě vyprovázet." Otočilse ke dveřím a vykročil. Stála jsem na místě jako socha. A copusa? Chtěla jsem říct. Nakonec se těšně u dveří zastavil,otočil se zpátky a přikročil ke mně. Rychle mě políbil na ústaa odešel. Ani jsem nestačila polibek prohloubit a byl pryč. Sedlajsem si zklamaně zpátky ke stolu, opřela se o lokty a do dlanísvěsila hlavu. Dneska to moc nevyšlo. Asi už ho to se mnou nebaví,přemýšlela jsem.

Neděle ale nijak nezměnila naše zvyklosti. Opět jsme se všichniráno potkali na křižovatce a o obědové přestávce jsem šlapoobědvat do třídy prváků. Předsedkyni třídy jsem obzvlášťprobodávala pohledem. Při úklidu chodby po vyučování mizazvonil telefon. Volala mi mamka, což se moc často nestávalo,natož v čase, kdy jí muselo být jasné, že jsem ve škole.Okamžitě jsem to zvedla. "Ahoj, mami." Uslyšela jsempopotahování a zděsila jsem se. "Mami, co se děje?"Mamka plakala do telefonu. "Evi... taťka měl infarkt. Jsme vnemocnici. Je na sále..." V tu chvíli jsem absolutně přestaladýchat. "Hned jsem tam. Počkej na mě u vchodu." Vymámilajsem z ní ještě rychle informaci, ve které nemocnici taťka je avyběhla jsem ze školy. Všechny věci jsem si nechala ve třídě.Naskočila jsem do autobusu a po cestě rychle vyťukávala SMSkuYuyovi. Když jsem zaklapla telefon, psychicky jsem se zhroutila.Seděla jsem zkroucená na křesle a usedavě plakala. Prosím,prosím, ať to přežije!

Vběhla jsem do hlavní haly nemocnice. Spatřila jsem mamku, jakpláče na jedné z židlí. Jen, co mě uviděla, rozběhla se kemně a vrhla se mi do náruče. Brácha tu ještě nebyl. Byla jsemsi ale jistá, že každou chvíli taky dorazí. Což se stalo asi 2minuty po mně. Byl celý upocený a taky v teplákovce na tělocvik.Sedli jsme si na lavičku a čekali, až skončí operace. A poprvév životě se modlili.

Asi za hodinu a půl vyšlo ze sálu několik lidí a k nám zamířiladoktorka. "Vy jste rodina pana Watanabeho?" Zděšeně jsmepřikývli a čekali na ortel. "Pan Watanabe měl infarktmyokardu. Sraženina mu ucpala cévu a srdce nebylo dostatečněprokrvováno. Bohužel maličká část jeho srdce je odumřelá,sraženinu se nám s kolegou podařilo vyjmout. Zatím je mimoohrožení života, ale prvních 24 hodin je hodně důležitých amusí zůstat v úplném klidu." Mamka si utřela kapesníčkemoči. "Můžeme se za ním jít podívat?" Doktorka setrochu pousmála. "Právě spí. Pokud ho nebudete nijak rušit,tak na chvilku za ním můžete." Poděkovali jsme doktorce avydali si za taťkou do pokoje. Všem se nám trochu ulevilo, alevěděli jsme, že ještě nemáme úplně vyhráno. V pokoji leželještě jeden pán. Potichu jsme pozdravili a sedli si kolem postele.Mamka se znovu tiše rozplakala a brácha ji objal kolem ramen. Zkapačky pomalu odkapával fyziologický roztok. Taťka dýchal těžcea přerývaně. Všichni jsme sledovali jeho obvázanou hruď apřístroj, který znázorňoval jeho tep. Seděli jsme u něj,dokud nepřišla sestřička a neřekla nám, ať si jdeme odpočinoutdomů. Jen, co jsme dorazili domů, mamka začala přemýšlet, covšechno bude taťka v nemocnici potřebovat a začala mu balitpyžamo, spodní prádlo, kosmetiku a tak dále. Bylo mezi osmou adevátou večer. Mamka nám řekla, že za taťkou pojede zpátky,ale že my s bráchou bychom měli zůstat doma a vyspat se. Ránojdeme normálně do školy. Ne úplně ochotně jsme souhlasili,vykoupali se a sedli si s bráchou spolu k jídelnímu stolu. Uvařilajsem sobě kafe a bráchovi čaj. Kafe mu nikdy nechutnalo. Dlouhojsme mlčeli, myšlenkami oba úplně jinde. "Jak dlouho myslíš,že taťka v nemocnici bude?" Zeptala jsem se ho nakonec. Bráchavypustil z úst dlouho držený vzdech a podrbal se nervózně pohlavě. "To netuším. Možná měsíc? Když se rychle zotaví?""Hm... Byl poslední dobou hodně ve stresu. Z práce chodilunavený. Navíc se pořád něčím cpal." Brácha nejistěpřitakal. "No jo. Špatná životospráva s člověkem dokážeudělat věci. Zítra po škole za ním hned pojedu." Souhlasilajsem, že půjdu s ním. Moc jsem se tu noc nevyspala. Jsem si jistá,že brácha i mamka toho taky moc nenaspali.

Ráno se kluci zděsili mým zjevem. Kruhy pod očima, červené oči.Midorima mě po cestě chytil za ruku a stiskl jako projev podpory.Všechno jsem jim povyprávěla a poděkovala Yuyovi, že se postaralo mé věci. O obědové pouze jsem si šla do kantýny pro něcodobrého, takže na kluky jsem neměla čas. Po škole jsem hnedběžela do nemocnice. Takhle vlastně uběhl celý týden. Jakýkolivolný čas jsme všichni trávili u taťky v pokoji. Pořád jsme sebáli, že se něco pokazí. Midorimu jsem tedy viděla jen ráno asotva o přestávku.

O víkendu jsem měla naplánované směny skoro na celý den.V sobotu jsem přišla do práce ještě před otvíračkou.Tentokrát jsem chytla na oba dva dny Yukiko. Vstoupila jsem doknihkupectví a moje ušní bubínky udeřila hlasitá hudba.Zakřičela jsem nahlas pozdrav a šla se dozadu do zázemípřevléknout. Černovlasá dívka mě ignorovala a vytírala dálpodlahu. Našla jsem si věci na úklid a pustila se do utíráníprachu. Někdy se nám úklid podaří stihnout před otvíračkou,někdy nám to trvá trochu déle. Všimla jsem si, že Yukiko přibylpiercing, tentokrát kupodivu pecička na nose. Vypadalo to doceladobře. Yukiko vycítila můj pohled a otočila se mým směrem. „Cona mě tak koukáš?" Zakřičela na mě, aby přehlušila hudbu.Došla jsem k přehrávacímu systému a trochu hudbu ztlumila.Yukiko trochu zamručela, ale jinak mé počínání nekomentovala.„Jen jsem si prohlížela tvoji novou ozdobu na nose. Vypadá topěkně." Řekla jsem upřímně. Yukiko přestala vytírat apotěšeně se na mě zakřenila. „Taky by sis měla něco dát.Vypadáš jak jeptiška." Zamračila jsem se na ní. „To tedanevypadám! Náhodou se maluju." Dobře, teď jsem zněla jako malédítě. I Yukiko jsem asi tak připadala a začala se mi smát. To mětrochu namíchlo. „Klidně bych si nechala něco udělat. Jen na tonebyl čas a peníze." Vymlouvala jsem se hloupě. Yukiko se opřelao mop a vytáhla telefon ze zadní kapsy. Přiložila si ho k uchu.„Nazdár. Sorry, sorry. Mohl bys přijít s pistolí za mnoudo knih? Díky zlato, čau." Šokem jsem na ní zírala. „Zbláznilases? Chceš, aby sem někdo přišel se zbraní?" Ustoupila jsem okrok a zamířila na ní hadrem v ruce. „Varuju tě! Zavolámpolicii!" Yukiko zvedla jednu ruku. „Nešil. Nic takovýho. Všakbrzy uvidíš." Trochu mě polil pot. Nedokázala jsem sipředstavit, co ta EMO maniačka mohla vymyslet. Úklid jsme stihlypřekvapivě rychle. Pustily jsme se do něj obě s vervou a dootvíračky zbývala ještě půlhodina. Jen, co jsme uklidily mopy adalší věci, zaklepal někdo na dveře do obchodu. Yukiko k nimvyrazila a otevřela příchozímu. Byl to mladý muž s čírem,strany trochu vyholené. Měl černé vlasy s modrými konečkya piercingů snad ještě víc než Yukiko. „Čau šťabajzny."Pozdravil nás neurvale. Zavřela jsem oči a zase otevřela, jestlise mi to celé nezdá. Ale ten chlap tam pořád byl, a koukal na mě.„Dobrý den." Pozdravila jsem ho a dala do toho pozdravu conejvětší důraz k vychovanosti. Yukiko se zachechtala. Chlápek size zad sundal batoh a přistoupil k pultu na pokladně. „Díky,žes přišel tak rychle. Dlužím ti panáka." Pankáč siprohrábl číro, takže mu pramínky trochu spadaly do stran. Docelase k němu ten účes hodil. „To si piš. Ještě jsemnestačil ani vyspat tu včerejší pitku." Sundal si černoukoženou bundu, řetězy mu u kalhot zachrastily. Pod bundou měl jentričko s krátkým rukávem s nějakým potiskem. Jednuruku měl celou potetovanou až k zápěstí. Se zvědavostíjsem si prohlížela obrázek na něm. Bylo jich tam vlastněněkolik, navzájem propojených. Ne, moment, něco mi topřipomínalo. Přistoupila jsem k němu blíž a nahnula sek ruce. Chvilku jsem si ji prohlížela. „To je DantehoInferno?" Zeptala jsem se. Chlap se usmál. „Aaaa, podívejme sena ní, na chytrolínku." Zamračila jsem se na něj, aby viděl,jak mi vadí jeho způsob mluvy. Nakonec mi přitakal na souhlas.Splácl ruce a podíval se na Yukiko. „Tak proč tu jsem?" Yukikozvedla ruku a ukázala směrem ke mně. Zvedla jsem obočí. Tušímnějakou nepravost! „Tady slečinka chce piercing." Čelist mispadla až do sklepa, jestli tu nějaký vůbec existuje. „Tov žádném případě!" Odporovala jsem hned. Zkřížilajsem ruce na prsou. „Ani omylem. O nic jsem se neprosila!" Yukikose pousmála. „Takže to byly jen plané řeči. Mohla jsem tušit,že jsi stejný zbabělec jako všichni ostatní. Vždycky tohovšichni nakecáte, vy vychovaná děťátka, a pak skutek utek."Tvářila se vítězoslavně, což mě pěkně namíchlo. Polklajsem. Kolečka se mi v hlavě točily na plné obrátky.Zakroutila jsem hlavou. Ne. Nad takovýma věcma je někdy lepšínepřemýšlet a rovnou je udělat. Upřímně se mi věci jakopiercingy a tetování líbily, ale v určité míře. Tak pročto jednou nevyzkoušet? Něco malého a nenápadného. Ruce jsem sirozhodně založila v bok. „Dobře. Udělám to." Sasuke,tak se totiž muž jmenoval, jak jsem se později dozvěděla, vytáhlze svého batohu „onu" pistoli a zeptal se mě: „Tak kam tochceš, zlato?"