Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 16

Jeho polibek, byť jen letmý, na mě působil po tom, co jsem si uvědomila, že ho mám ráda, mnohem víc. Rozechvěl mě jako strunu. Srdce mi bilo jako splašené. Byla jsem moc šťastná, že ho vidím. Moje přání se splnilo. Mohla jsem s ním mluvit a navíc mě i políbil... Sám od sebe. Midorima se narovnal a čekal na můj návrh. „Takže... Je tu poblíž jedna moc dobrá restaurace, kam chodívám s kamarádkou. Mohli bychom jít tam." Navrhla jsem mu nejistě. Uvědomila jsem si, že ani nevím, co má rád za jídlo. „Dobře." Souhlasil Midorima. Zvedla jsem ruku a prstem ukázala na jednu z ulic. „Je to tímhle směrem." Vykročila jsem. Ani jsem na něho nečekala. Byla jsem z ničeho nic nejistá v každém slově, které vypustím z pusy. Co když řeknu nějakou blbost? Nebo narazím do lampy? Šlápnu do psího ho...? Potřásla jsem hlavou. Nemá smysl přemýšlet nad něčím, co se může stát každému kdykoli a kdekoli. Co mě nejvíc trápilo, bylo ale to, že vlastně vůbec nevím, co mezi námi je. Já ho mám ráda, on si na mě zase rokuje nárok. Chodíme spolu? Ne, nechodíme. To bychom si snad jasně řekli ne? Jenže co když Midorima přemýšlí úplně jinak? Zažili jsme toho spolu docela dost, možná i víc než stejně starý pár, který by se scházel už dva měsíce. Div jsme spolu nespali! Bože, co si o mně asi myslí?! Je pravda, že v Japonsku zažívají v 17 letech Japonci teprve svoje první polibky a já už skoro před půl rokem ztratila svůj věneček a zážitek to opravdu nebyl moc příjemný. Nejsem ale žádná lehká holka! Před Makotem jsem o žádného kluka ani pohledem nezavadila. Chodili jsme spolu přes půl roku a nebýt Makotova naléhání, vydržela bych to bez sexu i déle. Jestlipak Midorima už někoho měl? Nebo je panic? Přece jen je mu teprve 16. No dobře, věkově, ale fyzicky na svůj věk rozhodně nevypadá! Mno, zatím mi rozhodně nepřišlo, že by byl nezkušený. Aaaaaaaaaa. Podrbala jsem se zuřivě ve vlasech. „Evo!" Midorima mě prudce stáhl k sobě. Jo, takže bych opravdu narazila do lampy! „Vůbec se nedíváš na cestu. Nad čím přemýšlíš?" Zastavil mě a čekal, co řeknu. „Nad tebou." Odpověděla jsem česky, aby mi nerozuměl. Ale když jsem to vyslovila, takhle zřetelně a nahlas, cítila jsem se dost trapně. Midorima čekal na japonskou verzi mé odpovědi. „Nad ničím." Zbabělče! Zanadávala jsem si. Ohlédla jsem se kolem, abych se na něj nemusela dívat a zahlédla jsem ceduli restaurace. Tváře jsem měla červené od mrazu, takže by žádnou změnu asi stejně nezaznamenal. „Pojď, už jsme skoro tam." Automaticky jsem ho chytila za ruku a vlekla ho za sebou. Ucítila jsem, jak mě palcem jemně přejel po hřbetu ruky. I z toho malého doteku mi naskočila husí kůže. Seber se, Evo, už jsi toho zažila mnohem víc! Vešli jsme spolu do restaurace a já vybrala stůl úplně v rohu u okna. Ráda se dívám ven na kolemjdoucí, obzvlášť v zimě, když se všichni klepou, od úst se jim kouří, třou si ruce, aby se trochu zahřáli, a já si sedím v teple v restauraci jen ve svetříku. Posadila jsem se do kouta, abych zároveň viděla na uličku a lidi, co vejdou do restaurace. Midorima se posadil naproti mně. Svlékli jsme si kabáty a nechali je ležet vedle sebe. „Asi jsem se tě nejdříve měla zeptat, co máš rád. Promiň... Je něco, co nejíš?" Zeptala jsem se ho rychle, než přijde obsluha. Midorima se pousmál. „Nesnáším Natto kvůli tomu zápachu, jinak sním všechno. " Chvilku jsem přemýšlela, co to vlastně je. Jojo, nějaké ty kvašené sojové boby. Představila jsem si tu typickou lepkavou nechutnost, kterou si Japonci tak často dávají k snídani a zakřenila se. Midorima se usmál ještě víc. „Jo, přesně! A je něco, co nejíš pro změnu ty? " Musela jsem docela dlouho přemýšlet. Napadalo mě pár českých jídel, na japonská jsem si pořád ještě dost zvykala. „Většina jídel ti asi moc neřekne. Třeba nemám ráda hrachovou kaši a guláš... taky ryby moc nemusím, což je tady v Japonsku docela problém. Je ale zajímavý, že syrový losos mi nevadí. Ale tepelně upraveného ho nesním." Midorima se opřel loktem o stůl a podepřel si hlavu. Přemýšlela jsem dál. „Mívala jsem ráda svíčkovou omáčku. To je nejznámější česká omáčka z kořenové zeleniny, která se propasíruje přes sítko, a pak tam přidáš smetanu. Je výborná, určitě by ti chutnala. Dáváme si k nim houskové knedlíky, které krájíme na oválky. Používáme na to příbory. Ne jednou jsem viděla ale Japonce, jak se to snaží jíst hůlkami." Rozesmála jsem se. Midorima stále mlčel a poslouchal. Začínala jsem být z jeho pohledu trochu nervózní. „Nejvíc mám ráda jednoduchá jídla, jako bramboráky, francouzské brambory, i když s Francií nemají nic společného,... maminčino rizoto, které má ale do toho italského taky hodně daleko. Miluji špenát a houby. Po vašich Shitake a Enoki houbách bych se mohla utlouct!" Přišla obsluha a my si objednali. Za chvilku nám přinesli teplé čaje. Chtěli jsme se zahřát. Podívala jsem se znovu na Midorimu. „Proč nic neříkáš? Nebaví tě si se mnou povídat? Asi jsem moc upovídaná, promiň. Jsem si jistá, že už jen z konverzace s Kazunarim jsi unavený." Upila jsem čaje. Japonské čaje jsou opravdu moc hořké, ale určitě si na ně časem zvyknu. Midorima se zase opíral o loket. „Baví mě tě poslouchat. Nejsem typ člověka, který by mluvil o zbytečných hloupostech. A z Takaa mě až bolívá hlava. Ty ale nejsi Takao. Chci o tobě vědět víc." Složila jsem ruce do klína a zadívala se ven z okna. No tak, dodej si trochu odvahy ne?! Odkašlala jsem si. „A proč chceš o mně vědět víc?" Ha, tentokrát to nebylo ani česky, ale japonsky! Čekala jsem rozrušeně na odpověď. Ticho přerušila servírka, která nám přinesla objednané jídlo a já se pustila do knedlíčků. Zvedla jsem oči k Midorimovi. Za celou dobu nehnul ani brvou. Jeho asi nic moc nerozruší. Že by mi nechtěl říct pravdu? Třeba jen se mnou chce zabít nějaký čas. Znovu jsem uhnula pohledem a v tu chvíli jsem sebou rázně cukla. Chytla jsem se levou rukou pevně stolu a zírala ven. Stál tam. Opíral se o lampu na ulici a zíral na mě. „Evo? Slyšela jsi mě?" Ozvalo se tlumeně od Midorimy. Polilo mě horko a orosila jsem se potem. Dotkl se prsty svých úst a poslal mi vzdušný polibek. Ústa zkřivil do odporného úšklebku. V uších mi šumělo a hučelo, zvedla jsem se ze židle, ale nohy jsem měla slabé. Klopýtla jsem. „Evo!" Slyšela jsem z dálky. Hrozné horko. Přestávala jsem vidět. Tma. Cítila jsem, že padám. A pak prázdno.

„Evo!"... „Evo!"... začínala jsem trochu přicházet k sobě. Všude byl najednou obrovský hluk. Zavzdychala jsem. Objali mně pevné paže. „Díky bohu! Zlato, tohle už mi nikdy nedělej." Uslyšela jsem Midorimův šepot u svého ucha a pousmála jsem se nad jeho oslovením. Otevřela jsem oči. Udeřilo mě světlo ze zářivky, takže jsem je trochu zase přivřela. Seděli jsme na malé pohovce. Já teda spíš ležela. Nějaká slečna k nám přistoupila a nabídla mi sklenici vody. S poděkováním jsem ji vypila celou naráz. Byla to servírka. Pořád jsme byli v restauraci, asi v zázemí. Midorima mluvil s jednou z nich a na něčem se domlouvali. Moc jsem jejich rozhovor nevnímala. Spíš jsem slečnu kontrolovala, jestli po Midorimovi nehází až moc nevinných pohledů a úsměvů. Čůza by mi ho určitě ukradla, kdyby měla příležitost. Byla to moc hezká, drobná tmavovláska. Narovnala jsem se a podívala se na ní ne moc příjemným pohledem. Midorima si všiml mého výrazu, poděkoval pipině a otočil se zpátky ke mně. „Jak ti je? Zničehonic jsi úplně zbledla a pak si omdlela." Zeptal se mě. „Je mi už lépe." No, vlastně mi bylo pořád hrozně. Přemýšlela jsem, jestli nebudu zvracet. Když jsem z něčeho vystresovaná, většinou to odnese i můj žaludek. Taky jsem se klepala jako osika, ale zimou to nebylo. Midorima si ale všiml, že ještě nejsem úplně v pořádku. Oblékl mě do kabátu a pomalu jsme vyrazili k východu. Celou dobu mě jistil kolem pasu, kdybych se asi znovu uráčila k zemi. Na ulici před vchodem jsem se prudce zastavila a rozhlížela se do všech stran. Midorima mě sledoval, ale nic k tomu neřekl. „Doprovodím tě domů." „Hm." Snažila jsem se moc nemluvit. Žaludek jsem opravdu měla jako na vodě. Bála jsem se, že ho nechám celý na ulici. Čím víc jsme se blížili k nám domů, tím jistější jsem měla krok. Po cestě jsem objala kolem pasu Midorimu. Cítila jsem se bezpečněji. Měla jsem ale tendenci neustále těkat po lidech a prázdných ulicích. Nikde jsem HO ale už neviděla. Midorima se zastavil před našimi dveřmi a stáhl pravou ruku, kterou mě objímal. Nenechala jsem ho, aby mě pustil úplně. Svou ruku jsem nechala na jeho zádech a přetočila jsem se čelem k němu. Objala jsem ho úplně a hlavu jsem si opřela o jeho hruď. Rukama jsem pevně stiskla jeho kabát. „Neodcházej, prosím! Nechci být doma sama...Já, nemyslím to tak, že bych tě chtěla svést nebo tak. Prostě u sebe někoho potřebuju." Šeptala jsem mu do kabátu. Ani nevím, jestli mi rozuměl. Jeho paže mě k sobě sevřely blíž. „A co rodiče a bratr?" Zeptal se opatrně. „Jsem tu sama. Maya odjela do Kyota a já se s ní chtěla rozloučit, tak jsem přiletěla dřív. Ostatní přiletí až za pár dní." Vysvětlovala jsem. Midorima byl hodně překvapený. „To tě rodina pustila samotnou na tak dlouhou cestu? A navíc tě nechají úplně samotnou doma. Co kdyby se k Vám někdo vloupal nebo by ti chtěl ublížit?" Zachvěla jsem se. S aspoň trochu jistým hlasem jsem řekla: „Nejsem malá holka. Brzy mi bude 18 a je to jen pár dní. Kdyby se u nás někdo objevil, tak zavolám policii." Midorima si povzdechl. „Pojď dovnitř, ať tu zbytečně nemrzneme. Musím zavolat našim, aby věděli, že tu přespím."

Vlezli jsme do domu a na chodbě si sundali kabáty. Vešla jsem do kuchyně. „Dáš si něco teplého k pití?" Zeptala jsem se Midorimy. „Pití z červených fazolí asi nemáte, že?" Zul se a následoval mě do kuchyně. „Cože? Netušila jsem, že existuje někdo, kdo to doopravdy pije!" Usmála jsem se. „Ne. To opravdu nemáme. Asi ho ale někdy budu muset zkusit." „To bys měla. Nic nemám raději. V tom případě nám udělám čaj. Ty si sedni na pohovku a odpočívej." Přikázal mi. „Dobře." Přešla jsem k pohovce a naváděla Midorimu, kde najít čaj a cukr a jak ho připravit. Bylo to zvláštní, vidět ho v naší kuchyni. Přinesl dva šálky a položil je na stůl. Sedl si vedle mě. Seděla jsem na pohovce bokem, čelem k němu a rukama si objímala nohy. Hlavu jsem si opřela o polštář pohovky a pozorovala ho. Midorima si srkl čaje, zakřenil se a vytáhl ze zadní kapsy kalhot telefon. Zelený, jak jinak. Přiložil si ho k uchu a podíval se na mě. „Ahoj mami, prosím tě, dneska nedorazím domů. Budu teď pár dní spát jinde..." Spadla mi čelist. Zírala jsem na něj a on můj pohled opětoval. „Zítra se stavím pro pár věcí a vše vysvětlím... Měj se a dobrou noc." Zaklapl telefon a dál se na mě klidně díval. „Jak to myslíš, pár dní?"Zeptala jsem se ho na rovinu. Midorima si strčil telefon zpátky do kapsy. „Myslím to tak, že tu s tebou budu a nehnu se od tebe ani na krok. Nenechám tě doma samotnou." Polkla jsem. Sakra. Tak to jsem úplně v háji!!!!