Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 20

Na obrázku Akashi, jak jistě víte ;-)

Po všem tom koulování a stavění sněhuláka jsme byli všichni dost utahaní. Jen, co jsme se s Midorimou vyškrábali na nohy a opucovali se od sněhu, rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas vyrazit domů do tepla. Kluci se s námi rozloučili a my s Midorimou jsme vykročili k nám domů. Šla jsem vedle něho najednou trochu nejistě. Pořád jsem po něm házela okem. „Co se děje?" Zeptal se mě. Samozřejmě, že si všiml, že něco není úplně v pořádku. Podrbala jsem se na hlavě a přemýšlela. „Já jen... přemýšlím, jestli to, co jsi předtím řekl, nebylo z chvilkového pominutí mysli a jestli si to za 5 minut nerozmyslíš. Tak nějak tomu ještě neumím uvěřit." Midorima se prudce zastavil a otočil se na mě. „Evo. U mě žádné chvilkové pominutí mysli neprobíhá. Co jsem řekl, stále platí, pokud ty neřekneš jinak, i když asi i pak. Chci s tebou být, to je vše." Díval se, jestli mě odpověď uspokojila a čekal na mou reakci. Usmála jsem se na něj. S odpovědí jsem byla víc než spokojená. „Dobře. Já s tebou chci taky být." Midorima se pousmál. „Ani nevíš, jak moc!" Dodala jsem česky. Midorima povytáhl tázavě obočí. „To nic. Pojďme rychle domů, ať jsme co nejdříve v teple!" Chytla jsem ho za rukáv a vyrazili jsme. Doma jsem nám uvařila teplý čaj a upekla ty nejjednodušší sušenky na světě, ale i tak jsme byli víc ne spokojení. Seděli jsme vedle sebe na pohovce a povídali jsme si. Chtěla jsem o Midorimovi vědět víc. Vyprávěl mi o basketu a o všech spoluhráčích z nižší střední. O zápasu Shutoku se Seirinem a Rakuzanem. „Když už spolu mluvíme o Rakuzanu, tak moje kamarádka Maya na něj po novém roce nastupuje. Už odjela do Kyota. Vsadím se, že s tou svojí prořízlou pusou bude mít jen samé problémy. Měla by nastoupit do prváku. Možná, že se s Akashim potká." Midorima na mě vytřeštil oči. „Můžeš jen doufat, aby se to nestalo. Akashi je nemilosrdný vůči těm, kteří nejednají podle jeho přání a rozkazů. Udělal by jí ve škole peklo." Zhrozila jsem se. Mayo, prosím, buď tam opatrná! Něco ve mně ale hryzalo. Tušila jsem, že se blíží nějaká katastrofa! Asi Maye budu muset posílat šťastné předměty na každý den! Bože, už mluvím jak Midorima. „Neboj se. Určitě to s ní nebude tak hrozné." Chtěl mě utěšit Midorima. „To si jen myslíš. Maya je neřízená střela. Jednou ji Akashi naštve a schytá od ní ránu!" Teď se zhrozil zase on. Plácl se do čela a pousmál se. „Vy dvě jste teda čísla. To jsou všechny Češky takhle od rány?" Položila jsem hrníček na stůl. Zakřenila jsem se na něj a přesunula se mu obkročmo na klín. Miluju ten jeho překvapený obličej. Tohle bys s 16letou Japonkou jen tak nezažil, hochu! „Už svého rozhodnutí začínáš litovat?" Zeptala jsem se vyzývavě a položila mu obě ruce na tváře. Palci jsem mu po nich přejela. „Ne. Já nikdy nelituji svých činů." „Hehe, teď mluvíš jako pravý muž! Líbí se mi, jak na svůj věk mluvíš dospěle." Sehnula jsem se k němu a políbila ho na čelo. „A mně se na tobě nelíbí, jak se ke mně někdy chováš, jako k malému dítěti." Sundala jsem mu pomalu brýle a položila je na stůl. Rukama jsem mu přes spánky vjela do vlasů a trochu mu nadzvedla hlavu. Jeho oči se vpíjely do mých. „Promiň. Pořád myslím na to, že je ti teprve 16. Už se k tobě jako k malému dítěti chovat nebudu. Slibuji." Znovu jsem se k němu sklonila a políbila ho jemně na ústa. Odtáhla jsem se a políbila ho znovu. Věděla jsem, že mi jedna pusa nebude stačit. Byl neodolatelný. Sladký. Potřetí jsem ho políbila a odtrhla se od něj. Midorima mi položil ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž. „Evo. Já vím, že jsi starší, ale jen o rok a několik měsíců, takže se kvůli mému věku nijak neomezuj. Já už mám taky své potřeby." Tentokrát to byl on, kdo si mě k sobě přitáhl a políbil. V ústech jsem ucítila jeho jazyk. Náš polibek se prohloubil. Zatahala jsem Midorimu lehce za vlasy. Když už jsem nemohla popadnout dech, přerušila jsem polibek a nabrala co nejvíc vzduchu. „Dobře." Zavzdychala jsem. „Myslím, že mi ty své potřeby dáváš jasně najevo!" Usmála jsem se na něj a on na mě. Obtočila jsem ruce kolem jeho ramen a objala ho. Přitiskla jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. „Naši pozítří přijedou. Zítra je náš poslední společný den. Večer budeš muset jít." Řekla jsem trochu smutně. Midorima přikývl. „Dobře. Je něco, co bys chtěla dělat?" Zapřemýšlela jsem. „Nechci žádný speciální program. Chci se s tebou válet v posteli a dívat se na filmy." „Sice to není má oblíbená činnost, ale myslím, že se asi budu muset obětovat." Podíval se na mě a já zuřivě pokývala hlavou na souhlas. Vztah je přece vždycky o kompromisech. Já budu poslouchat řeči o basketu a Midorima se se mnou bude dívat na filmy, časem ho možná přemluvím i na nějaké anime. Slezla jsem z něho a přešla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku. „Máš hlad?" Zeptala jsem se ho. „Trochu." Prohrabala jsem lednici a vytáhla pár věcí. „V tom případě udělám Omurice, co ty na to?" Otočila jsem se na něj. „Nevím, jestli si mě slyšela, ale říkal jsem, že mám hlad jen trochu. Nemusíš vařit velkou večeři." Omluvně jsem se usmála. „Promiň. Pojem mít trochu hlad moc neznám, takže vždycky vařím ve velkém. Pořádně se najím a pak to celý den dojídám!... Hm... Takže nám udělám jen omeletu a je to vyřešené." Vrhla jsem se na to a brzy jsme usedli ke stolu. Byla jsem už docela unavená. Během jídla jsme toho moc nenamluvili. Promnula jsem si zátylek. „Jsi unavená?" Zeptal se mě ohleduplně Midorima. Přikývla jsem. Zvedl se ze židle a stoupl si za mě. Ucítila jsem jeho prsty na mých ramenou, jak mě začal masírovat. „Bože můj." Zavzdychala jsem slastně. „Neměla sis dneska dělat všechnu tu práci s vařením a návštěvou." Pokáral mě. „Chtěla jsem to udělat. Dlouho jsem kluky neviděla a chyběli mi. A chtěla jsem jim samozřejmě ukázat, že v kuchyni nejsem vůbec marná." Odporovala jsem. Midorima se ke mně shýbl. „Jim nemáš co dokazovat a mně už jsi to dávno dokázala." Zašeptal mi do ucha a políbil mě na jedno rameno. Naskočila mi husí kůže. Dál mě masíroval na ramenou, pak přešel ke krku. Měla jsem zavřené oči a začala jsem trochu klimbat. „Evo. Měli bychom si jít lehnout." Řekl po nějaké době a pohladil mě po vlasech. „Hm." Vstala jsem od stolu. „Jen se rychle vysprchuji a pak padnu do postele." Ujistila jsem ho. Sprcha byla opravdu rekordně rychlá. Pěkně jsem to odflákla, ale už jsem měla před sebou obraz své teploučké postýlky, takže mi to bylo fuk. Midorima se vysprchoval po mně. Když byl hotový, zašel za mnou do pokoje. Opřel se o rám dveří a sledoval, jak se uvelebuji pod dekou. „Nechám ti zase pootevřené dveře... Tak... Dobrou noc." S tím se otočil na chodbu. „Midorimo!" Oslovila jsem ho. Hned se otočil. „Už mi tak nemusíš říkat. Říkej mi křestním. Přece jen jsi moje přítelkyně." Polkla jsem. Najednou bylo hrozně těžké vyslovit jeho křestní jméno. Zvedla jsem ruku a ukazováčkem mu naznačila, že má jít ke mně. „Pojď sem. Ke mně." Midorima si založil ruce na hrudi. „Nemluv na mě jako na psa!" A odmítal se podrobit. „Prosím." Dodala jsem. Jinak bych se asi nedočkala. Midorima vykročil ke mně a sedl si na okraj postele. Hlavně nekoktej holka! Chytila jsem ho za tílko a přitáhla k sobě. Políbila jsem ho na ústa, možná trochu déle než bylo potřeba. Pomalu jsem se od něj odtrhla a zašeptala: „Dobrou noc,... Shintaro." Midorima trochu zčervenal. „Do... Dobrou noc." Vstal a odešel do bratrova pokoje. Schovala jsem se pod deku a vypískla jsem. Och bože, řekla jsem mu jménem a ani jsem se nezakoktala! Bylo mi vedro. Vylezla jsem zpod deky a poplácala se po tvářích. Nechovej se jako malá puberťačka! Ostatní oslovuješ křestním už dávno! Okřikla jsem se, ale stejně jsem věděla, že u Midorimy je to jiné. Za chvilku jsem usnula.

Moc dlouho jsem ale nespala. Potřebovala jsem na záchod. Asi 15 minut jsem se převalovala v posteli a snažila se přesvědčit tělo o tom, že to do rána vydrží. Ne, nevydrží, bylo mi za chvilku jasné. Sklouzla jsem pomalu z postele a přešla ke dveřím. Jemně jsem je otevřela a vyšla na chodbu, oči jsem si přitom žmoulala a snažila se trochu zaostřit. Měla jsem si vzít brýle. Vyčůrala jsem se, umyla si ruce a vrátila se zpátky nahoru. U dveří do svého pokoje jsem si až teď všimla nějakého stínu. Strašně jsem se lekla. Tohle už nebude sen! Přišourala jsem se blíž, oči a uši nastražené na maximum. Uslyšela jsem pravidelné oddechování. Dřepla jsem si k té spící postavě. Byl to Midorima. Napůl se opíral o zeď, nohy měl natažené před sebou a byl zčásti přikrytý dekou. To tu opravdu takhle spí před mým pokojem? A jak dlouho? A po kolikáté? Vztáhla jsem k němu ruku a pohladila ho lehce po tváři, aby to sotva cítil. Spal tak klidně a nevinně. Přiblížila jsem svůj obličej k jeho, ústa jsme měli jen kousek od sebe. „Shintaro." Oslovila jsem ho potichu, aby se nelekl. Nic. Ruku jsem stále držela na jeho tváři. „Shintaro." Zopakovala jsem trochu jasněji. „Hm." Zamručel. Oči měl pořád zavřené. „Proč spíš na chodbě?" Šeptala jsem na něj. „Hlídám tě." Řekl skoro ze spaní. Srdce mě zabolelo. Nechodili jsme spolu ani jeden den a Midorima už má kvůli mně tolik starostí. Bál se, abych neměla další noční můru, a kdyby ano, byl by tu hned pro mě. „Pojď. Půjdeme ke mně do postele jo? Tam mě taky můžeš hlídat." Mluvila jsem na něj a chytila ho pod paží. Na chvilku otevřel oči a trochu mi pomohl. Asi byl taky hodně unavený. Jestli tady spal takhle každou noc, tak musel být celý rozlámaný a nevyspalý. Vytáhla jsem ho na nohy a položila si jeho ruku kolem svých ramen. Došourali jsme se spolu k posteli. Midorima si pomalu vlezl pod deku a posunul se dál. Následovala jsem jeho příkladu. Otočil se ke mně a před sebe položil ruku. Na chvilku zase otevřel oči a pak usnul jako špalek. Dost dlouho jsem si ho prohlížela. Pak mě taky začal přemáhat spánek. Chytila jsem se jeho ruky a usnula.