Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

EPILOG

Dřepla jsem si ke kosterním pozůstatkům, kvůli kterým jsem byla zavolána na tohle bohem opuštěné místo.

„Tak co myslíš?" Zeptal se mě můj společník.

„Určitě se jedná o ženu, kolem 30 – 45let, běloška, smrtící úder byl proveden tupým předmětem, palicí nebo možná kladivem, do temenní části hlavy. Podrobnosti budu vědět, až ji budu mít v laboratoři na stole." Vysvětlovala jsem a těkala očima od jedné kosti ke druhé, jestli sem něco důležitého nepřehlédla.

„Bože, Evo, nechápu, jak můžeš být tak chladná? Je mi špatně, jen se na to podívám." Kňoural dva metry za mnou Aomine v tmavé uniformě a držel si před sebou ruku, aby nemusel vidět víc než by potřeboval.

„Pro mě je to jen jeden z mnoha případů,Daiki. Nesmíš si to prostě brát moc k tělu. Kriminálka už je na cestě?" Zeptala jsem se ho. Aomine si zkontroloval hodinky.

„Měla by. Volal jsem jim hned po tobě, ale ty máš laboratoř podstatně blíž než oni centrálu."

„Jak jsi se o tom vůbec dozvěděl?"Chtěla jsem vědět.

„Nějaký místní pán zrovna venčil psa a ten se mu utrhl z vodítka. A nenašel si k očuchávání nic jiného než tyhle zbytky. Zavolal k nám na stanici a já jsem byl akorát volný, takže jsem si vytáhl krátkou sirku."

„Chudáčku."Politovala jsem ho a Aomine se zakřenil.

„Mimochodem jdete večer?" Otočila jsem se na něj a čekala na odpověď.

„Samozřejmě, že jdeme! Musím vrátit Kagamimu tu porážku z minula. Doufám, že je vám jasný, že to byla náhoda! Náhoda!" Nedal se Aomine.

„Jasně, jasně. No, tentokrát by měl akorát přiletět i Ryota, takže byste mohli být komplet. To se moc často nestává."

„Hmmm..."Zamumlal Aomine a promnul si bradu.

„Porazím je všechny!"

----------------------------------------------------------------------

Ohledání pozůstatků nalezených dnes dopoledne nebylo v laboratoři naštěstí nijak komplikované. Sepsala jsem zprávu a vytvořila pro jistotu 3D model obličeje podle lebky pro lepší identifikaci a poslala vše na kriminálku. Zadek už mě bolel od dlouhého posedávání. Protáhla jsem si ruce do výšky a prokřupala si ramena. Mrkla jsem na hodinky. Dnes jsem byla hotová trochu dřív. Nejvyšší čas vyzvednout děti. Nasedla jsem do svého auta před antropologickým institutem a dojela domů. Zastavila jsem na parkovišti vedle druhého auta, prošla naší zahrádkou, na které jsem těžce dřela každý víkend a vešla do našeho dvoupatrového domu.

„Jsem doma!" Zavolala jsem do prázdna, zula si boty a vešla do pracovny, protože tam většinou můj manžel pobýval, když nebyl zrovna v práci. Dveře byly odsunuté a on soustředěně zíral do počítače a vůbec nevnímal.

„Ahoj, zlato." Pozdravila jsem ho, došla až k němu a položila mu ruku na rameno.Konečně odtrhl své zelené oči od obrazovky a poupravil si brýle na nose.

„A...vítej doma. Promiň. Zrovna si prohlížím snímky na pondělní operaci."

„Něco komplikovaného?"

„Nic,co bych nezvládl." Řekl sebevědomě Shintaro. Odsunul se trochu od stolu, obtočil mi ruku kolem pasu a stáhl mě k sobě na klín.

„To rozhodně." Souhlasila jsem s ním. Sklonila jsem se k němu a políbila ho na rty.