Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 62 - LAST GAME

Měli jsme před sebou dlouhé letní prázdniny! No dobře, ne tak dlouhé jako Češi, ale měsíc se taky počítá. Ve škole nám jako naschvál zadali učitelé hromady úkolů, abychom se celé prázdniny jen neváleli, s tím, že očekávají jejich odevzdání hned první den ve škole. Vrhla jsem se na ně hned první týden prázdnin, ať mám vše co nejrychleji z krku. Se Shintarem jsem se viděla každý den. Dnešní letní den byl ale výjimkou. Z Ameriky měla přijet skupina výjimečně dobrých basketbalistů - středoškoláků na přátelský zápas a Shintaro se šel na něj podívat s Takaem a klukama do školy. Neměla jsem zrovna moc co dělat, takže jsem si ho nakonec doma v obýváku pustila taky. Zápas se odehrával na jednom ze stadiónů v Tokiu. Z týmu Strky, který nás reprezentoval, jsem poznala pouze Kiyoshiho, staršího bratra Miyajiho Yuyi. Prvních pár sekund hráli naši obstojně. Zápas se ale ve vteřině obrátil v jejich absolutní ponížení. Nejen, že prohráli o 80 bodů, ale Americký tým Jabberwock si nebral žádné servítky a otevřeně urazil všechny japonské hráče tohoto sportu. Zírala jsem do televize a vůbec nevnímala mamku, která na mě mezitím mluvila. Prohlížela jsem si ty americké hulváty, kteří neměli špetku úcty a sportovního ducha a pevně sevřela polštář, který jsem měla položený na svém klíně.

„Svině." Zašeptala jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel. Nějaký trenér předstoupil před americký tým a vyzval je na odvetný zápas, se kterým po krátké debatě souhlasili. Ale kdo s nimi bude hrát? Netrvalo dlouho a v hlavince se mi rozsvítilo. Sakra...

Odpoledne se u nás měl zastavit Shintaro. Jakmile jsem uslyšela zvonek, běžela jsem otevřít. Zděsila jsem se jeho výrazu. Z očí mu div nesršely blesky, tepna na krku mu zběsile pulsovala a ruce měl zaťaté v pěst. Automaticky se zul. Vzala jsem ho za ruku a mlčky ho dotáhla až k sobě do pokoje. Na mamku jsem jenom houkla, že budeme nahoře u mě. Zavřela jsem za námi dveře pokoje, přistoupila k Shintarovi a pohladila ho po tváři.

„Viděla jsem ten zápas. Bylo to..." Začala jsem, ale zasekla se.

„Ponižující. Pro nás všechny." Dodal za mě Shintaro a konečně se mi podíval přímo do očí. Povzdechla jsem si.

„Jo. Bylo to ponižující. A proto bys jim to měl pořádně nandat!" Povzbudila jsem ho. Shintaro překvapeně pozvedl obočí.

„Jak víš, že budu hrát?" Zeptal se mě a já se musela pousmát.

„A kdo jiný byl tam měl hrát, zlato? Nikdo není tak dobrý střelec jako ty." Pochválila jsem ho. Zajela jsem mu rukama pod tričko a přetáhla mu ho přes hlavu.

„Evo, nemám na to náladu." Řekl trochu nejistě.

„Neboj, Shintaro, brzy ji dostaneš." Zašeptala jsem o otřela se rty o jeho hrudní kost. Shintaro si mě vysadil, já mu obmotala nohy kolem pasu a přešel se mnou k posteli...

Generace zázraků trénovala každý den na utkání s Jabberwockem. Dokonce i Takao se dostal mezi náhradníky. Z hráčů jsem znala většinu. Věčně se hádající Kagamiho a Aomineho, Mayina přítele Akashiho, vždy milého Kuroka a Shintara. Seznámila jsem se s Kisem Ryotou, který zářil jako sluníčko a všem se neustále snažil zlepšovat náladu a s Murasakibarou Atsushim, se kterým jsem se nebavila snad o ničem jiném než o jídle. S oběma jsem si ale padla hned do noty, i když s Atsushim jsem se neustále hádala o tom, která příchuť brambůrek je nejlepší a podobně. Jakmile došlo na podobnou konverzaci, kde se naše názory neshodovali, začal mi vyhrožovat, že mě rozdrtí na prach. Když se mě ale nesnažil zabít, byl to milý kluk. Pak tu byli ještě dva náhradníci, vysoký blonďák jménem Wakamatsu Kosuke a Hyuga Junpei, kterého jsem si všimla hned, co vkročil do místnosti. Evidentně mám úchylku na kluky s brýlemi. Sjela jsem ho pohledem od shora dolů a zamlaskala. Vedle mě na lavičce se ozvalo hlasité zachechtání. Otočila jsem se na svou společnici.