Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 32

Pondělí a úterý proběhlo bez problémů. Ráno jsme se zase všichni sešli před školou, o přestávku jsem obědvala s klukama v jejich třídě. Yuyu jsem si začala dobírat kvůli jeho vkusu na starší holky. Díky tomu si dobíral on mě, že jsem zase na mladší. V úterý odpoledne jsem chtěla jít na trénink, konečně se podívat na kluky, jak spolu hrají. Na celý jejich trénink! Opět jsem dorazila s Yuyou. Úkosem jsem se na něj podívala. „Doufám, že máš dneska kalhoty v pořádku! Tentokrát ti na pomoc nepřiběhnu!" Varovala jsem ho. Yuya se zamračil. „O tom už jsme přece mluvili." Pak se ale hned pousmál. „Slibuju, že tentokrát raději počkám, až Midorima dorazí a pak tě požádám o pomoc." Pošťuchoval mě. Strčila jsem do něj a on se šel převléknout. Sedla jsem si na lavičku. Za chvilku přišlo pár kluků a Midorima s Takaem, kteří nejprve zamířili ke mně. „Tak jsi přece jen přišla, Eva-senpai." Promluvil na mě první Takao. „Na obědě jsem to slíbila. A tentokrát se žádné faux pas se zipem od kalhot nekoná." Podívala jsem se jasně na Midorimu, který si hned posunul brýle. „Samozřejmě. Tak to má být." Odpověděl mi. Zarachotil ve školní brašně a vytáhl sošku Buddhy, kterou položil vedle mě na lavici. Pozvedla jsem na něj obočí. „Mám se ptát?" Midorima zakroutil hlavou. „Myslím, že už bys měla vědět, co to je." Pousmála jsem se na něj a zopakovala tu samou větu, jakou řekl před chvílí. „Samozřejmě. Tak to má být."Midorima se do mě zavrtal pohledem. Nebýt toho, že jsme v tělocvičně, tak by mě nejspíš políbil, ale na divadélko před ostatními on moc není. Už jsem si na to zvykla. O to víc jsem se pak na jeho doteky těšila. Kluci vykročili k šatně a za chvilku už z nich lil pot. Yuya jim opravdu dával neskutečně zabrat. Dlouhý běh, sedy lehy, pak zase běhy ze strany na stranu a pak se konečně rozdělili do několika skupin a hráli proti sobě. Midorima byl v bílém tričku a tmavých kraťasech neskutečně sexy. Hlavně, když si pak tím tričkem otřel čelo a odhalil pár břišních svalů. Div jsem si nemusela utřít slinu. S Takaem byli neskutečně sladění. Nikdo nebyl tak dobrý jako oni tři s Yuyou. Tentokrát jsem se na jejich pohyby a strategii plně soustředila, ne jako na zápase, kde jsem byla s Mayou a sotva jsme hru vnímaly. Midorima ani jednou neminul. Kolikrát hodil na koš, míč ještě ani nebyl v něm a on už se otočil, s absolutní jistotou, že tím košem propadne. Když klukům skončil trénink, vrhli se na úklid a pak zamířili do šaten. „Shintaro!" Zavolala jsem na Midorimu a ukázala mu ukazováčkem, ať jde ke mně. Trochu se na mě zamračil, ale přišel. Neměl rád, když jsem mu rozkazovala. To jsme měli podobné. „Co se děje?" Zeptal se mě a položil si ručník kolem krku, úplně stejně jako tenkrát, když mě kluci ze Shutaku schovali po zápase ve své šatně. Chytila jsem ho za ručník z obou stran a přitáhla si ho k sobě. Políbila jsem ho a hned polibek prohloubila. Dala jsem do toho veškerou svou vášeň, kterou jsem v sobě držela od začátku tréninku.Midorima mi vzdychl do úst. Nakonec jsem polibek přerušila. Midorima na mě zíral s otevřenou pusou. „Promiň. Nemohla jsem ti odolat. Takhle upocený a vyčerpaný mě hrozně vzrušuješ." Šeptala jsem mu do ucha. Stále jsem ho držela u sebe za ten ručník. Znovu jsem se k němu přiblížila a přisála se mu ke krku. Ucítila jsem slanou chuť potu. Trochu jsem ho kousla do krku. Když jsem si byla jistá, že jsem si ho označila (čímž jsem se mu taky trochu pomstila za ten jeho minulý cucflek!), jsem ho pustila. „Evo..." Oslovil mě varovně a chytil se za krk. „Měl bys jít. Přece nechceš, aby nás kluci začali pomlouvat." Dělala jsem si z něj srandu. Chvilku se na mě dál díval, jakoby ode mě nechtěl jít, ale nakonec se otočil k šatně. „Počkej tu na mě. Pak si promluvíme." Káral mě jako děcko. Nechala jsem ho tak. Spokojeně jsem se kousla do rtu a sedla si zpět na lavičku, kde jsem čekala, až se mi zklidní tep. Všimla jsem si kluků, co odcházeli a dívali se po mně. Přitom si povídali a smáli se. Když vylezl Yuya, ještě si ručníkem utíral vlasy. „Koukej si je pořádně usušit, jinak nastydneš." Nadávala jsem mu. „Mlč. Nejsi moje máma." Odpověděl. Zase měl tu svojí náladičku. „To máš pravdu. Jsem kamarádka tvoji holky." Týrala jsem ho dál a smála se mu. Nakonec se ke mně přidal a dál si sušil vlasy. Midorima vylezl s Takaem, který na něho určitě čekal. Ti dva neudělají krok jeden bez druhého. Midorima si nemohl nevšimnout mého uličnického výrazu. Dokud jsou tu s námi kluci, tak nic rozebírat nebude. Otisk měl schovaný pod límečkem. Našpulila jsem zklamaně rty. „Můžeme?" Zeptal se Yuya. Přikývli jsme. Zamkli jsme tělocvičnu a Yuya odběhl vrátit klíč do sborovny. Došli jsme všichni na první křižovatku, kde se ráno setkáváme s Takaem a Midorimou.„Doprovodím tě domů." Řekl mi Midorima. Takže se pokárání asi nevyhnu. Trochu mě to pobavilo. Rozloučili jsme se s Takaem a pak i s Yuyou. Jen, co Yuya zalezl za první roh, mě Midorima chytil za ruku a natlačil mě na zeď. „Shin..." Vzal mé tváře do dlaní a vášnivě mě políbil. I v takové zimě mě dokázal rozpálit během vteřiny. Jazykem se otřel o ten můj. Sotva jsem popadala dech. Ucítila jsem jeho ruce na mém zadečku a kolenem se mi tlačil na rozkrok. Když se ode mě konečně odtrhl, stačila jsem jen zasténat jeho jméno, a už mě zase líbal. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a přitiskla se hrudníkem na něj. Kolem prošli nějací lidé a odkašlali si. Midorima ztuhl. Pomalu osvobodil mé naběhlé rty. „Myslím, že jsem ti teď dal jasně najevo, jak tě chci, a že jsem tvůj. Takže si mě příště neznačkuj." Šeptal rozechvěle Midorima. Měl stejný problém mě pustit jako já jeho. „Dobře." Odpověděla jsem a nechala ústa otevřená. Midorima se ke mně znovu sehnul a dlouze mě políbil. Pak zasténal a ustoupil ode mě. „Jednou mi přivedeš infarkt."Postěžoval si a chytil mě za ruku. „Jo, ty mě taky." Vrátila jsem mu česky. Jen se na mě podíval a pokračovali jsme dál po cestě. Ještě doma mi srdce tlouklo jako splašené. Nemohla jsem se uklidnit. Prosím, ať už je mu aspoň 17. To jsem si ale musela ještě poměrně dlouho počkat, až do srpna. Bože, jak to zvládneme do té doby?