Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 44

Od rána jsem měla v hlavě jenom Midorimu. Přemýšlela jsem, jak mu šel trénink s Takaem. Dnes mají opravdový trénink a jak jsem zatím poznala Fujiwaru, byla jsem si naprosto jistá, že bude chtít s Midorimou okamžitě poměřit síly. Zadumaně jsem se vydala do školy. Jen co jsme se všichni na křižovatce sešli a já letmo políbila Midorimu, jsem se ho na to nervózně zeptala a stiskla mu jemně ruku, kterou jsem mu po cestě držela. Midorima stočil ke mně pohled a upravil si brýle. „Samozřejmě, že je ruka v pořádku. O tom bych ti nelhal." Výrazně se mi ulevilo. I tak jsem ale mrkla na Takaa, který pochopil, že chci i jeho názor. „Shin-chan opravdu hraje, jako kdyby žádný úraz neměl, ... ehm... Eva-chan. První tři hody se sice otřely o obruč, ale pak ani jednou neminul." Vypustila jsem z úst dlouho zadržovaný dech. „To jsem moc ráda." Moment. Eva-chan? Sice jsem si připadala s tímhle oslovením jako malá holka, ale pořád lepší než Eva-senpai.

Vešla jsem do naší třídy a o lavici se mi neopíral nikdo jiný než Fujiwara. Povzdechla jsem si a přistoupila k němu. „Ránko, Watanabe." Pozdravil mě a mrkl na mě. Holky ve třídě zavřeštěly a já zakoulela očima. „Jo, ránko, Fujiwaro." Odpověděla jsem bez zájmu monotónně. Sedla jsem si na svou židli a zvedla k němu zrak. „Potřebuješ něco?" Fujiwara pozvedl jeden koutek a nahnul se ke mně. „Slyšel jsem, že tvůj miláček už se vyléčil a dneska bude trénovat s námi. Už bylo na čase." Široce jsem se na něj usmála a naklonila se k němu ještě blíž. „Taky už se nemůžu dočkat, až ti to na hřišti pořádně natře, Fujiwaro. Můžeš se snažit, jak moc chceš, ale na člověka ze Zázračné generace a obzvlášť na Shintara, nikdy nedosáhneš." Úsměv mu zmizel. Zaklonil hlavu na stranu, pozvedl ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Zazvonilo na hodinu. „To se teprve uvidí." Řekl smrtelně vážně a zvedl se. Byla jsem tím dotykem tak zaskočená, že jsem nestačila ani zareagovat. A nebyla jsem sama. Několik holek se dívalo naším směrem, oči vykulené a ústa pootevřená. Bože, jen se z toho nezblázněte, řekla jsem si pro sebe.

O krátkou přestávku jsem zaběhla za Yuyou, který se zase vykecával s klukama a o oběd jako vždy za Midorimou a Takaem. Jen, co jsem si k nim sedla, tak oba zmlkli. Zmateně jsem se na ně podívala. „Copak? Něco přede mnou tajíte?" Zeptala jsem se jich pobaveně. Ani jeden z nich se ale neusmál. „To bych se spíš měl zeptat já tebe, ne?" Odpověděl mi Midorima otázkou. Teď jsem byla zmatená ještě víc. Váhavě jsem se pousmála. „Co tím myslíš? Nic před tebou netajím." Midorima se na mě podíval očima tvrdýma jako kámen. „V tom případě o tom popřemýšlej a až ti to dojde, tak přijď." Pootevřela jsem ústa. „Já už tady jsem a nevím, o čem mluvíš. Mluv na rovinu." Midorima zaťal ruku na stole v pěst. „Mluvím o tvém dostaveníčku na střeše a o tom, že sdílíš deštník s někým jiným a ne se mnou. Mluvím o tobě a Fujiwarovi. O tom, že se tě dotýká a tobě to evidentně vůbec nevadí." Zírala jsem na něj neschopná slova. Odkašlala jsem si. „Neříkej hlouposti. Na žádném dostaveníčku jsem nebyla. Nevěděla jsem, že ten, kdo mě v knihovně pohladil po tváři, byl Fujiwara, protože jsem měla zavřené oči. Čekala jsem totiž na tebe, až skočíš s tréninkem, ale ty jsi odešel a ani jsi mi nenapsal. A sdílení deštníku s někým jiným než přítelem vadí jenom Vám Japoncům, i když absolutně nechápu, z jakého důvodu. Pro mě to nic neznamená. Co bych ale chtěla vědět, je to, kdo ti tyhle věci nakecal!" Zvedala jsem postupně hlas. „Ale mě to vadí! Nemáš se co procházet v takové blízkosti s někým jiným! A to, od koho to mám, snad není důležitý!" Prudce jsem vstala od stolu a plácla do něj rukama. „To si piš, že je to důležitý! Ale víš ty co? Ani se ptát nemusím, protože vím moc dobře, kdo ti tyhle kecy vtloukl do hlavy." Naštvaně jsem se otočila a vyrazila ke skupině holek v rohu. Nezastavovala jsem. „Evo!" Prošla jsem hlouček studentek, jednu konkrétní popadla za košili a narazila ji prudce na zeď. Předsedkyně třídy na mě šokovaně vytřeštila oči a hekla. „Přestaň se mezi nás cpát nebo toho budeš brzy litovat!" zakřičela jsem na ní a zabíjela ji pohledem. „Evo!" Kluci přiběhli a odtrhli mě od ní dřív, než jsem jí stačila něco udělat. Midorima si mě otočil prudce k sobě. „Co to vyvádíš? Okamžitě se jí omluv!" Ironicky jsem se pousmála. „Nemám se za co omlouvat! Je to coura, co mi dělá do přítele a nalhává mu věci, které nejsou pravdivé. Tak za co bych se sakra měla omlouvat!?" Křičela jsem na něj. Začínala jsem mít slzy na krajíčku. „Ale víš ty co? Když mi nejsi ani schopný věřit, tak je mezi námi asi něco špatně." Po tváři mi stekla slza a já se otočila na podpatku a vyběhla z jejich třídy. Midorimovo volání jsem ignorovala. Nevím proč, ale automaticky jsem zaletěla ke schodům směrem nahoru na střechu. Dveře se rozlétly a já se nadechla studenějšího vzduchu. Chvíli jsem tam stála jako socha. Vyšel ze mě neplánovaný vzlyk. A další. Slza mi potichu stekla po tváři. Ne, nebudu plakat, nebudu plakat. Stála jsem uprostřed střechy a snažila se ovládnout. Uslyšela jsem bouchnutí dveří a rychle se otočila a čekala, že tam bude stát Midorima. Stál tam Fujiwara. Přešel ke mně a já ustoupila. „Co tu chceš?! Vypadni!" Vykřikla jsem na něj lámaným hlasem. „Viděl jsem tě běžet. Promiň... Mrzí mě to." Natáhl ke mně ruku a popadl mě za rameno. Vytrhla jsem se mu. „Nech mě být!" Silně mě objal. „To je v pořádku. Jen plač. Dostaň to ze sebe." „Nech mě na pokoji." Hlas se mi zlomil. Chvilku jsem vzdorovala, ale moje vzlyky byly pořád hlasitější a hlasitější. Nakonec jsem doslova bulela jako malé dítě, abych ze sebe veškerou tu frustraci dostala. Chytila jsem se Fujiwary kolem pasu a silně stiskla jeho sako. „To nic. Bude to v pohodě." Uklidňoval mě a já mu snad i poprvé uvěřila.