Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 3

„Otsubo Taisuke, kapitán týmu." Odpověděl mi první třeťák s černými vlasy, které mu trochu trčely vzhůru. Byl z nich asi nejvyšší, hora svalů a šlach, ale měl milý úsměv. Jeho stisk byl pevný a silný. Trochu poodstoupil stranou. Ruku už mi nabízel druhý tmavovlasý třeťák: „Jsem Kimura Shinsuke." Vypadal jako kliďas, kterého jen tak něco nerozhodí. Na hřišti jsem si ho ale upřímně moc nevšimla. Přistoupil ke mně Miyaji Kiyoshi.

„Ty jsi určitě Miyaji Kiyoshi. Chodím s Yuyem do třídy. Bratr o tobě dost často mluví." Potřásla jsem si s ním rukou a podívala se mu do očí, úplně stejných jako má i jeho mladší bratr. „To si dokážu představit!" zatvářil se kysele a naštvaně zároveň. Musela jsem se usmát. Ti dva jsou opravdu bratři, jak se patří. Poslední potřesení mě čekalo s menším tmavovláskem. No dobře, říkám sice s menším, ale i tak mohl být skoro o 10 cm vyšší než já. Možná, že kdybych si vzala vyšší podpatky, tak budeme tak stejně vysoký. „Ahoj. Já jsem Takao Kazunari." Prohrábl si rukou vlasy, které se mu rozestoupili po obou stranách podle pěšinky. Měl příjemné šedomodré oči a pořád se usmíval. Ten kluk musí svou náladou zaručeně nakazit všechny kolem sebe. Už teď jsem věděla, že pokud budu mít možnost se s ním znovu vidět, tak si budeme rozumět. S ním to možná ani jinak nešlo. Pak se zarazil.„Ty chodíš do druháku na Shutoku? Tak tedy, moc mě těší, Watanabe-senpai." A sklonil hlavu a začal zírat na své tenisky.„Watanabe-senpai si odpusť. Říkej mi Evo. Na tohle příjmení jsem si stejně ještě nezvykla, Kazunari."

Myslela jsem, že zelenáčkovi vypadnou oči z důlků. Vlastně všem. Suchaři. Hrají spolu takovou dobu a stále si říkají příjmením. My Češi tohle prostě nikdy nepochopíme. Jednou se navzájem představíme a automaticky si tykáme. Takao ale nevypadal, že by mu to vadilo.Celý se rozzářil a odpověděl: „Dobře, Eva-senpai."Protočila jsem panenky a dál oslovení nekomentovala. Zelenáček se stále opíral o protější zeď, ruce zkřížené na hrudi a pozoroval mě. Chtěla jsem vytrousit nějakou poznámku, ale v zadní kapse mi zavibroval mobil. Chodbou se rozezněla melodie z anime Nisemonogatari – Bird of Death. Aaaaaa.... Maya... úplně jsem na ní zapomněla. To je tak, když potkáte úplně náhodou 5 kluků, a i Vaše věrná kamarádka musí jít stranou! Ne, jen si dělám legraci. Přijala jsem urychleně hovor. „Mayo,... promiň... já vím... něco se stalo... pak ti vše řeknu... nečekej na mě. Ahoj" proběhl hovor v češtině. Kluci se zase snažili něco pochytit, ale marně.

„Všechno v pohodě?" zeptal se mě Miyaji Kiyoshi. „Jo! To byla moje kamarádka, se kterou jsem tu byla. Určitě by se Vám líbila. Ten šrám, co měl Makoto na nose... Ani bych se nedivila, kdyby mu ho zlomila právě Maya." Zasmála jsem se a telefon strčila zpátky do kapsy. Bylo mi jasné, že na kluky Maya okamžitě zapůsobila, na některých tvářích jsem zahlídla zlomyslný úšklebek, jak si určitě představovali prasknutí nosové přepážky mého ex a jeho obličej zkřivený bolestí a umazaný od krve. Jen zelenáček na mě pořád civěl a ani nedutal.

„Nechceš se jít na chvilku schovat k nám? Nikdy nevíš, kdy by se Hanamiya mohl vrátit." navrhl Otsubo Taisuke a všichni se k němuotočili. „Děkuju ti, Otsubo-senpai."poděkovala jsem zdvořile po japonském způsobu. „Ale nebudu vám překážet?"

„Jdeme se jen umýt a pak se jdeme podívat na zbytek zápasu Seirinu a Rakuzanu. Můžeš tu zatím zůstat. "odpověděl Otsuba. „Anebo můžeš jít s námi!"dodal rychle Takao a vstoupili jsme do jejich šatny. Byla jsem trochu v rozpacích, takhle jim vtrhnout do jejich útočiště. Na lavičkách a na zemi ležely sportovní tašky a oblečení. Pěknej bordel! Kluci se úklidem opravdu nikdy neobtěžují. Zelenáček zamířil k jedné ze skříněk a otevřel ji. Jeho ten nepořádek asi nebude. Sakra, co mám teď dělat? Zoufala jsem si. Mám na ně počkat venku na chodbě? Ale co když se Makoto vrátí? Ne, že bych nechtěla sledovat, jak se kluci přede mnou zbavují jednoho kousku oblečení za druhým, ale v Japonsku to berou trochu jinak. Mohla bych být za pořádnou couru. Kluci si asi všimli, jak se rozhlížím, kam bych se vrtla. „Sedni si zatím sem. Převlékneme se s klukama ve sprše a pak půjdeme."uklidnil mě Miyaji a ukázal na lavičku u dveří. Dřepla jsem si na lavičku a opřela se o zeď. Kluci zapluli do sprch a já si šatnu mohla aspoň pořádně prohlédnout. Po celém obvodu byly postaveny skříňky, jedna vedle druhé.Uprostřed místnosti bylo několik lavic. Na jedné z lavic jsem něco zahlédla. Co to sakra je? Rozhlédla jsem se, jestli se nikdo nechystá vrátit a šla k lavici s předmětem. Byla to nějaká keramická soška. Dvě ryby naproti sobě. No jasně, znamení horoskopu. Jak jsem se nad soškou shýbla, vypadl mi řetízek zpod svetru. Prstem jsem přejela po přívěšku. Bundu jsem měla rozepnutou. Začalo být pěkné horko. Od sprch do šatny doléhala vášnivá debata a pára už si razila cestu i ke mně.Kluci se smáli a evidentně si tu společnou sprchu moc užívali. No jo, vždyť oni vlastně vyhráli! Musím jim rozhodně ještě poblahopřát!

„Co to děláš?"ozvalo se za mnou chladně. Vyjekla jsem a narazila do jedné ze skříněk. „Sakra, to jsem se lekla!"zaklela jsem v češtině. Srdce mi bilo jako splašené. Podívala jsem se na toho, kdo mě tak vylekal. „Shintaro!"vyjelo ze mě, prohrábla jsem si rukou rozpuštěné vlasy a zhluboka vydechla... Upppsss. Asi jsem udělala něco špatně. Zelenovlásek vypadal, že se mě chystá zabít. Rukou třískl do skřínky vedle mé hlavy a opřel se o ni. Přiblížil svůj obličej k mému. „Pro tebe Midorima. Nejsem žádný tvůj kamarád a ani nikdy nebudu, tak si to zapamatuj." Jeho oči byly tvrdé jako smaragdy. Teď jsem jejich barvu viděla dokonale. Neměl na sobě brýle. Bílou košili měl zapnutou až ke krku a na nohách černé kalhoty. Vlasy měl ještě trochu mokré. Z některých pramínků mu odkapávala voda. Kolem krku měl přes ramena přehozený bílý ručník. Pan dokonalý! Pomyslela jsem si sarkasticky a polkla. Upřímně, ten jeho hlas mi ale fakt dával zabrat! „O- omlouvám se. Všimla jsem si té keramické sošky a chtěla jsem se podívat, co to je. "

„Rodiče tě neučili, že nemáš sahat na cizí věci?"zeptal se mě jako učitel na základní škole. Zhluboka dýchej, zhluboka dýchej, jinak mu jednu vrazíš! Přikázala jsem si. V tu chvíli si všiml mého přívěsku na řetízku. Nebo že by se mi díval na prsa?! Prasák! Pořád byl tak blízko! Nemohla jsem se uklidnit. Zvedl levou ruku a já jsem zpozorněla. Prsty se mě dotkl svetru a nadzvedl přívěsek připomínající písmeno H. To má ty prsty obvázaný? V duchu jsem nad tím dumala a dál mlčela.Čekala jsem, co moudrého z něj vypadne. Prý, nesahej na cizí věci! Ale že sahá na ty moje, to mu nevadí!

„Ty jsi ve znamení ryb?"zeptal se mě najednou a vpíjel se do mě těmi svými smaragdy. Byla jsem překvapená, že někdo vůbec pozná znak ryb, natož pak kluk. Docházela mi s ním ale trpělivost.Nejdřív mě zprudí jako malou holku a teď si chce povídat o znameních? Popadla jsem z obou stran ten jeho ručník a přitáhla si ho ještě blíž. Naše nosy byly kousek od sebe.„Copak? Chceš se se mnou přece jen najednou kamarádit, Midorimo?"