Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 26

Když jsem přehodila o 20 minut později ceduli na dveřích na„OTEVŘENO," ucho mě stále pálilo a pulzovalo jako ďas.Nakonec jsem se odhodlala jen na další dírku na náušnici. Svým způsobem jsem ale byla spokojená a Yukiko taky. V uchu se mi blyštil další bílý kamínek. Celá sobota utekla dost rychle.Vlastně se mi zdálo, že propast mezi mnou a mou dnešní společnicí trochu zmizela, nebo se aspoň trochu zmenšila. Sasuke si prohlédl ještě pár knih a pak šel domů dospat svůj deficit.Při jeho odchodu jsem mu děkovala a proklínala zároveň. Během dne mi přišla zpráva od Midorimy. Domluvili jsme se, že mi přijde naproti, abychom se viděli aspoň chvilku. Neměla jsem na něj celý týden čas. Hrozně moc mi chyběl. Žádný zákazník mě ten den naštěstí nenaštval, takže jsem měla dobrou náladu. Navečer vstoupil do knihkupectví Midorima. Stačil mi jeden pohled na něj a okamžitě jsem zatoužila ho vzít do zázemí a trochu se s ním pomuchlovat. Navenek jsem se snažila působit klidně. Midorima na sobě taky nedal nic znát. Až jsem si začala myslet, že jsem mu možná ani nechyběla. „Ahoj." Usmála jsem se na něj. Jen mi oplatil pozdrav a mlčel. „Tak já vyrážím, Yukiko. Ať ti to tu uteče." Zamávala jsem jí. Zvedla jednu ruku. „Jasný. Čus."S Midorimou v patách jsem vyšla na ulici. Šli jsme na chodníku vedle sebe, ale ani mě nechytil za ruku. Byla jsem z toho dost nesvá. „Utíkalo ti to v práci?" Zeptal se mě nakonec. Přikývla jsem a povyprávěla mu něco málo o celém dni.Ranní propichování jsem vynechala. Že by si toho ani nevšiml?Přece jen kluci většinou nejsou tak vnímavý. Celou cestu jsme si sotva povídali. Dorazili jsme k nám před dům. To už jsem byla napnutá jako struna. Jemně jsem si odkašlala. „Ehm...Shintaro... děje se něco?" Midorima si mě chvilku prohlížel a mlčel. Stáli jsme na chodníku naproti sobě. Za celou dobu ani jeden polibek, ani jeden jediný dotek. Něco se určitě muselo stát ne?! „To řekni ty mně." Zmateně jsem na něj zírala. „Cože?Já... ti asi úplně nerozumím." Opravdu jsem nechápala.Midorima přešlápl na místě. Možná měl pocit, že tu se mnouztrácí čas? „Mám pocit, že nechceš, abych se tě dotýkal.Když jsem byl u vás, utekla jsi do koupelny a pak se vyhýbala jakémukoliv kontaktu. V týdnu jsme se skoro vůbec neviděli..."Chtěl pokračovat, ale já mu rychle přitiskla ukazováček na ústa. Překvapeně se na mě podíval. „Tak zaprvé, Shintaro, jsem měla své dny a bolelo mě ještě břicho, za druhé jsem stejně věděla, že to dál nezvládnu. Neviděli jsme se, protože mám taťku v nemocnici, nic jiného v tom není. Už není v ohrožení života, takže za ním každý den jezdit nemusím.... A navíc... Ani netušíš, jak moc toužím, aby ses mě dotýkal. Já jen... Nevím, po tom, co se stalo, co všechno jsem schopná zvládnout a bojím se toho..." Midorima zavřel oči. Čekala jsem na jeho reakci, na nějakou odpověď. Vzal moji ruku do své a přitiskl mi svá ústa na mou dlaň. Spadl mi kámen ze srdce a při tom vlhkém a příliš příjemném doteku jsem nahlas zavzdychala. Jen, co Midorima ten zvuk uslyšel, si mě přitáhl prudce k sobě. Rychle jsem popadla dech. Rukou se dotkl mé tváře a přisál se na má ústa. Takhle jsme se naposledy líbali ve třídě před tou jeho předsedkyní třídy. Jak je to dlouho?Týden, možná dva? Jen co jsme ten vášnivý polibek přerušili, abychom se nadechli, pokračovali jsme v něm dál. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Naše jazyky se navzájem proplétaly a třely se o sebe. Omotala jsem Midorimovi ruce kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž k sobě. Midorima mě následně přimáčkl na vchodové dveře. Ucítila jsem jeho ruce na stehnech a následně na svém zadečku. Zmáčkl mi půlky a vyšvihl mě ve vteřině do vzduchu. Obtočila jsem mu automaticky nohy kolem pasu. Odtrhl se od mých nateklých úst a posunul se mi ke krku. Ucítila jsem na své holé kůži jeho vzdechy a laskání. Z ničeho nic se ale otevřely vchodové dveře a my ztratili rovnováhu. Padli jsme šokovaní a rozvášnění na podlahu. Midorima zaklel. Nejspíš se pěkně třísknul do kolena, jak se pád snažil zachránit. Taky jsem mu zalehla ruku. „Zdravím vespolek!" Zvedli jsme s Midorimou aspoň hlavy. Brácha se na nás zubil jako blbeček.„No nazdar!" Odpověděla jsem zpod Midorimy. „Zdeňku."Pozdravil ho Midorima a kývl na něho. Brácha se opřel o dveře.„Víte, postávat v takové zimě je nebezpečný. Možná byste se chtěli zahřát nahoře v pokoji." Uchechtl se.Mávla jsem rukou a praštila ho do holeně. „Pitomče!" Brácha vyjekl a chytl se za nohu. Mezitím, co odskákal do obýváku, jsme se s Midorimou pomalu zvedli ze země. „Jsi v pořádku?Nebouchla ses někde?" Ptal se Midorima. Zavrtěla jsem hlavou, že ne a usmála se na něho. Tentokrát mi úsměv vrátil. Pohladil mě po vlasech a opřel si své čelo o mé. „Tak já půjdu. Uvidíme se v pondělí, ano?" „Ano, v pondělí." Naposledy jsme se políbili jako dva zamilovaní skřivánci a rozloučili se. Když jsem se po svléknutí došourala do obýváku, brácha seděl v křesle a křenil se na mě. Popadla jsem polštář, on taky.Polštářovou bitvu jsem vyhrála. Nemohla jsem usnout. Vytáhla jsem si proto jako vždy mp3 a pustila si písničky. Opět jsem byla mrtvá do 10 minut.