Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 37

„To si piš, že není." Rozcvička skončila. Kapitánka přešla k přehrávači a pustila ty samé skladby, co vždycky. Tentokrát ale zamířila rovnou ke mně. Takže mě čekají zase soukromé lekce. Přistoupila jsem ke své tyči. „Tak nezapomeň, Evo. Hezky na špičky." Narovnala jsem se, chytila se tyče svoupravačkou a udělala základní tři kroky. Raz, dva, tři, pirueta...

Trénink skončil a my s Yukiko vyrazily společně domů. „Kapitánka říkala, že ti to jde moc dobře. Tímhle tempem bys s námi mohla brzy vystupovat." Zvedla jsem obočí. „Tím si nejsem úplně jistá. Základy už docela dávám, ale co vy vytváříte během sestav..." Yukiko mě plácla do zad. „Všechno přijde, neboj." Podívala se před sebe a zamávala kamsi do dálky. Podívala jsem se tím směrem a zahlédla Yuyu. Yukiko se k němu rozeběhla a obkročmo na něj skočila. Yuya si ji přidržel za zadek a usmál se na ní. Začali se líbat a už si mě dál nevšímali. Vykročila jsem domů a mohla se těšit maximálně na svoji postel. Midorima v ní nebyl. Celou neděli jsem se šrotila jako šílená. Tento týden jsou závěrečné zkoušky. Už teď jsem měla nervy v kýblu. Co potom budu dělat následující rok na přijímačkách???? Učila jsem se skoro do dvou do rána a pak nemohla dlouho usnout. Prostě paráda.

Pondělí. Hnus. Testy. Ještě větší hnus. Sotva jsem se umyla a oblékla. Nesnídala jsem. Žaludek jsem měla jako na vodě. Pokusila jsem se trochu zakrýt ty kruhy pod očima, ale moc se mi to nedařilo. Ruce se mi klepaly a brzy mi došla trpělivost. Nanesla jsem si řasenku, zázrakem, a prohrábla kosmetickou taštičku. Trochu jsem se pousmála. Proč si maličko nezarebelit? Vytáhla jsem rtěnku, kterou jsem používala velmi zřídka a nanesla ji na rty. Asi dvakrát jsem se musela zkontrolovat a trochu prstem setřít přetáhnutí. Vstala jsem od stolku a vyrazila. Yuyy jsem si všimla už z dálky. Když mě zahlédl, překvapeně zvedl obočí. „Teda... ten odstín je... něco." Mumlal neurčitě. Pousmála jsem se na něj. „Mám špatný den, tak jsem si ho musela trochu zlepšit." „Hm, takže ses rozhodla pro rtěnku alá zakousnutý králík?" Přikývla jsem. „Přesně tak. A protože vím, že mi sekne." „To rozhodně." Dál jsme se bavili o dnešních testech, dokud jsme nenarazili na Midorimu a Takaa. „Dobré ráno,Eva-senpai." Pozdravil mě jako první Takao a hlasitě zívl. Asi toho taky moc nenaspal, jako já. Jeho oči přistály na mých rtech. Trochu zčervenal, ale nic neřekl. Midorima si mě ale přísně měřil s rukama založenýma na hrudi. „Dobré ráno." Pozdravila jsem ho tedy první já. Nic. Zvedl ruku a ukázal mi na obličej. „Co má znamenat tohle?" Pokrčila jsem nezaujatě rameny. „Tomu se říká rtěnka. Ženy to používají, aby se cítily krásné a sebejisté a daly vyniknout svým rtům. Tak co myslíš?" Přistoupila jsem až k němu a zahleděla se mu do očí. „Vynikly?" Zvedla jsem provokativně bradu. Midorima si upravil brýle a odkašlal si. „Až moc. Chci, aby sis to sundala."„NE!" „Evo..." „NE! Budu ji na sobě mít, ať se ti to líbí nebo ne. Chci být hezká a provokativní!" „To už dávno jsi!" Otočila jsem se směrem ke škole, aby neviděl mou spokojenost a vykročila. Na střední škole není zvykem, aby se školačky malovaly, natož použily něco vyzývavějšího. Proto si mě každý hned všiml. Nasadila jsem zářivý a sebejistý úsměv. Ten mi ale zmizel hned při prvním zazvonění na hodinu. Asi budu zvracet. Do třídy vešel náš třídní, rychle ji prolétl, jestli nezahlédne prázdnou lavici, na chvilku se zastavil u mě a já se na něj ironicky usmála, takovým tím způsobem „Zkus si něco říct a uvidíš." Přikročil ke katedře, položil na ni štos papírů a otočil se k tabuli. „Takže, dneska Vás čekají testy z matematiky, angličtiny a po přestávce z japonštiny. Časy vám napíšu sem na tabuli." Sebral křídu na tabuli a vypsal nám časy. „Tak. Připravte si věci. Začínáme." Shit. Asi budu blinkat.

Nastala přestávka a já rychle odběhla za klukama do prváku. Takao nikde nebyl. Sedla jsem si k Midorimovi na lavici, takže měl krásný výhled na má stehna, ale co už. Stejně spolu chodíme. Navíc co jsem začala cvičit, se cítím mnohem sebejistěji. Svaly se mi zpevnily a možná jsem i trochu zhubla. Váhu ale raději zpod postele nevytahuju. „Ahoj." Pozdravila jsem ho a kousla se do rtu. Nevěděla jsem, jestli se mnou bude mluvit. „Ahoj." Řekl jenom a sotva se na mě podíval. „Shintaro! Tohle mi nedělej. Nesnáším, když si naštvaný a nemluvíš se mnou." Posunula jsem se na lavici doprostřed a uvěznila tak jeho židli, na které seděl, mezi mýma nohama. „Přestaň. Nejsem tu sám." Ruce měl opět zkřížené na prsou a probodával mě pohledem. „Tak pojď ke mně blíž, ať mě trochu zakryješ." Zašeptala jsem potichu, nechala jsem odpadnout jednu přezůvku a nohou jsem se otřela o jeho stehno. Svaly na krku se mu napjaly a silně stiskl čelisti. „Evo." Varoval mě. Povzdechla jsem si a vrátila nohu zpět. „Čeká mě japonština a jsem nervózní. Potřebuju se odreagovat, aspoň maličko. Bojím se, že to pokazím. Vůbec si nevěřím." Konečně jeho pohled trochu změkl. „Učila ses pilně. To zvládneš." „Já ti taky věřím, Eva-senpai." Prošel kolem mě najednou Takao. „Kazunari!Říkala jsem si, kde jsi." Takao zazíval. „Na záchodě." „Aha. Jak ti dopadly první dva testy?" Takao se zaškaredil. „No... snad to bude dobrý." Podrbal se na hlavě a usmál se. Tak trochu se mi zdálo, že se snaží přesvědčit spíš sám sebe než mě. „A mě se nezeptáš?" Zeptal se mě Midorima. Otočila jsem se k němu. „Tebe nemusím. Vím, že jsi dost inteligentní na to, abys měl minimálně 90%." „Samozřejmě." Souhlasil s tím Midorima. Oči mi zatěkaly k předsedkyni třídy. Mohla jsem si myslet, že nás pozoruje jako ostříž. „Tak jo, kluci. Budu muset jít." Sklouzla jsem po straně z lavice.Midorima mě chytil za ruku. „Počkej chvilku." Překvapeně jsem se dívala, jak něco loví ve svém penálu. Nakonec vytáhl obyčejnou tužku. „Když si nebudeš vědět rady, která odpověď je správná, zkus si hodit tužkou." „Hodit tužkou?" Opakovala jsem po něm a nevšímala si Takaova nadávání, že jemu Midorima tu tužku nikdy nepůjčí, a že je to jeho poklad. Na konci tužky byla vyrytá čísla a písmena. Midorima přikývl. Usmála jsem se na něj a převzala tu jeho cennost. Sklonila jsem se a políbila ho na tvář. Ups. Midorima vytřeštil oči. „Evo!"„Promiň! Já nerada!" Zakřičela jsem a běžela pryč z jejich třídy. Neunikl mi ale Takaův smích. „Shin-chan, tohle jen tak nesmeješ!Chachacha..." „Mlč, Takao! Kde mám kapesník..." Toho nadělá ten můj suchárek. S vylepšenou náladou jsem se vrátila do třídy. Sedla jsem si do lavice a připravila si Midorimovu tužku.