Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 24

Krev mi začala vřít v žilách. Zhluboka jsem se nadechla,abych se uklidnila. „Dobře. Tak tvé sestry?" Čekala jsem kladnou odpověď. „Ne. Je Uchidy Nanase. Naší předsedkyně třídy." Bouchla jsem zlostí do stolu, až sebou Takao a Yuya cukli. „Evo..." Začal Midorima. „Ne! Nic mi nevysvětluj! "Přerušila jsem ho. Ta holka si nedá pokoj! Midorima se na mě znepokojeně podíval. Myslel si, že je moje zlost mířena na něj.„Promiň... Měl jsem raději zůstat bez šťastného předmětu,ale to bys moji omluvu nejspíš nepřijala." Oplatila jsem mu pohled. „Kdy ti to dala?" Midorima chvilku přemýšlel. „Chvilku potom, co jsme se viděli u schodů, a tys se mnou nechtěla mluvit.Byl jsem... zoufalý." „Aha. Takže ti hrdinka přispěchala hned na pomoc." Otočila jsem se na Takaa. „Kazunari!" Takao sebou trhnul. „Hai?!" Vypadal trochu vyděšeně. „Stalo se mezi nimi něco? Zkoušela na něho ta holka něco?" Takao těkal ode mě na Midorimu a zpátky. „Ne. Viděla, že Shin-chan není ve své kůži a zeptala se ho, co se děje. Tak jsem jí vysvětlil, že nemá svůj předmět štěstí. Tak se zeptala, co to je a pak nám to přinesla. Shin-chan s ní skoro nemluvil. Jen jí poděkoval." Souhlasně jsem kývala hlavou. „Dobře. To je uspokojující odpověď."Pousmála jsem se. Všem se evidentně ulevilo, že jsem neztropila žádnou scénu. Pochutnávala jsem si dál na dezertu. Podívala jsem se závistivě po koktejlu a našpulila pusu. „Kazunaaariii."Zakňourala jsem a Takao nadzvedl obočí. „Dej mi ochutnat!Prosííííím." Žadonila jsem. Měla jsem na ten banánový milkshake hroznou chuť. Takao se podíval na poloprázdný pohár a posunul ho ke mně. Chtěla jsem si chytit brčko. Midorima ale pohár odstrčil zpátky k Takaovi. „Ať tě to ani nenapadne Takao."Takao zčervenal. Chvíli jsem se zmateně dívala z jednoho na druhého a pak mi to došlo. Japonci ale nadělají s těmi nepřímými polibky. Zachichotala jsem se a otočila jsem se na Midorimu. „Shintaro... někdy jsi hrozně roztomilý." Midorima si rozpačitě poupravil brýle. „Mlč." Takao a Yuya prskali smíchy. Šla kolem servírka. Poprosila jsem jí ještě o jedno brčko. Když ho přinesla a já ho strčila Takaovi do koktejlu,mrkla jsem po Midorimovi. „Spokojený?" Zeptala jsem se koketně.„Hm." Ochutnala jsem. „Bože můj. To je dobrota! Banánový je rozhodně nejlepší milkshake ze všech!" Chválila jsem kavárnu.Ještě jsme si chvilku povídali. Nakonec jsme se před kavárnou s klukama rozloučili a Midorima mě doprovodil ruku v ruce domů. Takhle jsem byla maximálně spokojená. Před domem jsme zastavili. „Jak jsi na tom s tou Japonštinou? Je to lepší?"Přikývla jsem. „Učím se znaky každý den, ale je to náročný.Jestli chci ale studovat na univerzitě, budu se jich muset naučit ještě mnohem víc." Midorima chvilku mlčel. „Už víš, co bys chtěla studovat?" Zeptal se nakonec. „Vím. Chci studovat přírodní vědy. Mám ráda biologii a chemii nějak přežiju."Usmála jsem se na něj a objala ho kolem pasu. Hlavu jsem si opřela o jeho hruď. Jeho ruce mě hřály na zádech. „Mohli bychom tu stát celou noc?" Naivní dotaz. „Do rána bychom zmrzli."Odpověděl smrtelně vážně Midorima. Zakřenila jsem se mu do kabátu. „Evo?" „Ano?" Podívala jsem se na něj. „Co kdybychom spolu o víkendu někam zašli? Sami?" Midorima mě zval na rande. Yes. „Rozhodně. A tentokrát nechám bodyguardy doma.Slibuji." A zvedla jsem ukazováček a prostředníček ve znamení skládání slibu. Midorima se pousmál. „Už bys měla jít. Začíná být zima." Měl pravdu. Sluníčko už dávno prohrálo svůj boj s mraky. Přikývla jsem. Chytila jsem Midorimův kabát za límeček a přitáhla si ho k sobě. Jemně jsem ho políbila. „Pa, Shintaro." Otočila jsem se a zamířila dovnitř.

V noci jsem se nebudila žádnou noční můrou. Naopak. Zdálose mi o zelenovlasém fešákovi, který mi ve snu šeptal, jak moc mě miluje.

Ve čtvrtek a v pátek jsme se jako obvykle všichni sešli na křižovatce na cestě do školy. Tak trochu se z toho stal ranní rituál. Bylo moc příjemné vidět Midorimu hned ráno mimo školu a povídat si s Takaem. Pokud jsem měla čas, šla jsem za nimi i o obědové přestávce. V pátek jsem ale měla špatnou náladu už od rána. Měla jsem své dny a trpěla jsem bolestmi. Od té doby, co jsem přestala brát antikoncepci, jsem vždycky, když jsem to dostala, prožívala muka. Moc jsem toho po cestě do školy nenamluvila. „Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Midorima, když viděl, že nejsem ve své kůži. Snažila jsem se trochu pousmát. „Jo. V pořádku." Jen tak tak jsem se došourala do lavice. Yuya na mě čas od času mrknul. Já se na něj ale pořád jen mračila, takže se raději na nic neptal. Hodiny jsem proležela na lavici. O obědové přestávce jsem se vydala dolů za klukama. Krabičku se sushi jsem křečovitě držela v ruce. Midorima si mě znepokojeně prohlížel. Zase jsem se na něj pokusila usmát. „Eva-senpai, dneska nevypadáš moc dobře." „Díky Kazunari, dokážeš dámě polichotit." Řekla jsem ironicky. Otevřela jsem krabičku a pustila se do jídla.Vložila jsem si do úst první sousto. Natáhla jsem se po dalším kousku. Hůlky mi vypadly z ruky a já se oběma rukama chytila břicha. Nastala nejhorší vlna bolesti. Vydral se ze mě přidušený vzdech. „Evo? Co je s tebou?" Zeptal se vážně Midorima a sehnul se ke mně. Rukou mě pohladil po zádech. „No... jak to říct... prostě... holčičí problémy." Bylo mi trochu trapně to ze sebe takhle vyklopit, ale předstírat, že jsem v pohodě už stejně nemělo cenu. „Měla bys jít na ošetřovnu."Chytila jsem ho za rukáv a silně ho sevřela. Chtěla jsem zaprotestovat, ale nemohla jsem ze sebe skoro nic vyloudit, jak jsem se soustředila na svoje břicho. Se sevřenými rty jsem řekla:„Hm." Trochu jsem se nadzvedla ze židle. Víc jsem udělat nestihla. Midorimovy paže mě objaly kolem pasu a pod zadkem a já se v mžiku ocitla ve vzduchu. Automaticky jsem ho objala kolem krku.Se mnou v náručí vykročil ven ze třídy. „Mám jít s vámi?" Zeptal se ustaraně Takao. „Zůstaň tady a omluv mě u učitele." Odpověděl mu Midorima. „Shintaro, zvládla bych to i sama." Řekla jsem potichu mezitím, co jsme procházeli školou. Všichni kolemjdoucí studenti na nás zírali. Přilepila jsem obličej Midorimovi víc ke krku, aby na mě nikdo neviděl.Bylo mi trochu trapně. „Nezvládla. A teď už mlč. Neunavuj se."Mimoděk jsem ho políbila lehce na krk. Midorima sebou cukl. Když jsme dorazili na ošetřovnu, položil mě pomalu na jedno z lůžek.Schoulila jsem se do klubíčka a objala si břicho. Dostala jsem prášky proti bolesti. Lékařka chtěla Midorimu poslat pryč, ale ten tak dlouho protestoval, že se mnou zůstane, že to nakonec vzdala. Zatáhla kolem postele závěs a nechala nás o samotě, jestli se to dá tak vůbec nazvat. „Můžu pro tebe ještě něco udělat?" Zeptal se mě potichu. Přikývla jsem. „Pojď ke mně. Aspoň na chvilku." Nezaváhal. Obešel postel a lehl si za mě.Přitulila jsem se k němu a on mě zezadu objal a políbil mě do vlasů. Nevím, jak dlouho jsme takhle spolu leželi. Usnula jsem a prášky mi na bolest nakonec zabraly. Když jsem se vzbudila, už jsem na posteli ležela sama. Lékařka mi řekla, že Midorima odešel asi hodinu poté, co jsem nejspíš vytuhla. Zvedla jsem se z postele, poděkovala a vydala se do třídy. Akorát končila hodina, tak jsem aspoň nemusela nic vysvětlovat. Hned, co jsem se objevila ve dveřích, mě zbystřil Yuya a vyskočil na nohy. „Jsi v pohodě? Byl tu Midorima a omluvil tě na hodině. Že ti nebylo dobře..." Pousmála jsem se jeho starosti. „Už je mi mnohem líp. Děkuju." Když skončila škola, rozhodla jsem se jít rovnou domů a odpočinout si. Na trénink kluků jsem nešla.

V sobotu jsem původně měla jít s Midorimou na rande. Nakonec jsem mu ale napsala omluvnou zprávu, že se domluvíme na jindy a celý den proležela v posteli. Mamka mi nosila bylinkový čaj. Nechtěla jsem do sebe zbytečně prát prášky. V neděli bolest trochu opadla, ale pořád jsem neměla náladu jít ven. Mou samotu v pokoji odpoledne přerušilo zaklepání na dveře. Zvedla jsem oči od rozečtené knížky a odložila ji na stolek. "Ano?"Pozvala jsem dotyčného dovnitř. Za dveřmi se objevili vysoký fešák se zelenými vlasy. "Ahoj." Pozdravil mě Midorima. Byla jsem tak překvapená, že jsem ho skoro ani nepozdravila "A...ahoj." Zakoktala jsem nakonec. Pořád stál u dveří a asi přemýšlel, jestli může dál. Vypadal skvěle, ostatně jako vždy. Měl tmavé kalhoty, šedou proužkovanou košili a černý svetr s pár knoflíky vepředu. Rukávy měl na předloktích trochu vyhrnuté. Vše doplňovaly černé hodinky. Polkla jsem. Nejprve bych mu postupně rozepnula jeden knoflíček po druhém, pak bych...Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila těch hříšných myšlenek. "Pojď klidně dál." Ujistila jsem ho. Ležela jsem pořád v posteli, tak ke mě přistoupil a sedl si na její okraj. "Přišel jsem se podívat, jak ti je." Podíval se na mě svýma smaragdovýma očima. Nenápadně jsem si uhladila vlasy. "No, už trochu líp. Příště bys mi ale mohl dát vědět trochu předem, že se chystáš na přepadovku." Řekla jsem trochu nejistě. Midorima se zamračil. "Nechceš, abych tu byl?" Ne! Vysvětli mu to! "Ne, to ne. Jen,... bych se na to aspoň trochu upravila..." Zavrtěla jsem se na posteli a trochu víc se přikryla. Vlasy jsem měla rozcuchané, pyžamo stále na sobě. Prostě děs. Konečně se pousmál. Naklonil se až ke mně. "Takhle jsi neskutečně rozkošná." A políbil mě jemně na ústa. Polilo mě horko. "Nedělej si ze mě srandu!" Pokárala jsem ho, když polibek přerušil. Pousmál se ještě víc. "Ty víš, že já si nikdy nedělám srandu."Je pravda, že už mě viděl i zabalenou od hlavy až k patě v mnohem horším pyžamu. Hned tu první noc, co u nás spal. "Hm."Přitakala jsem jen. "Jak si se dostal vlastně dovnitř?""Otevřel mi tvůj brácha. Nikdo jiný prý není doma."Až teď mi došlo, že mamka celý týden přemlouvala taťku na nějaký muzikál. Asi nakonec šli spolu. "Taky říkal, že zachvilku půjde i on pryč." Pokračoval dál a upravil si brýle.Nakonec mi rukou odhrnul vlasy dozadu a políbil mě na krk. Cukla jsem sebou. Midorima se posunul trochu výš a sevřel v zubech můj ušní lalůček. "Bože, tohle mi nedělej!" Řekla jsem česky. "Ať už říkáš cokoli, zní to hrozně sexy."Zašeptal mi do ucha. "Shintaro, ty mě trápíš."Pronesla jsem tentokrát japonsky, aby rozuměl. Posunul se od ucha k mým ústům a začal mě vášnivě líbat. "Chyběla jsi mi."Zašeptal mi mezi polibky. Položila jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě. Ucítila jsem jeho ruku na své holé kůži na zádech. Hned jsem si uvědomila, že jsem se ani včera nesprchovala a zděsila jsem se. Jemně jsem Midorimu od sebe odstrčila. "Počkej, Shintaro... Já, musím si odskočit do koupelny." Nečekala jsem na jeho reakci a skoro jsem vyběhla z pokoje. Zkusila jsem si dát studenou sprchu, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Nejhorší je takové pokušení, které nemůžete využít naplno. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a jako nová vyrazila nahoru zpátky do pokoje. Vlasy jsem měla mokré, ale voňavé a celá jsem se vydrhla. Břicho mě ale pořád zlobilo. Na chvilku jsem se zastavila u dveří a přemýšlela, jak se vykroutit z toho, abychom pokračovali, kde jsme skončili. Problém byl v tom,že jsem po Midorimovi toužila až moc. Ale za prvé jsem to zrovna měla a zadruhé jsem si byla skoro jistá, že bych stejně další metu nezvládla. A tu situaci chci oddálit co možná nejvíc. Otevřela jsem dveře do pokoje. Midorima seděl na posteli a čekal na mě. Nevinně jsem se na něj usmála a zeptala se ho: "Nepustíme si nějaký film?"