Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 64 - PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY NA UNIVERZITU A STĚHOVÁNÍ

Od Vánoc jsem strávila skoro každý den u pracovního stolu a připravovala se na přijímačky na Tokijskou univerzitu. Byla jsem nervózní, ruce se mi pořád potily, žaludek jsem měla sevřený strachy. Vždycky jsem byla hrozný nervák. Shintaro mi pomáhal s japonštinou. S ostatními předměty jako je matematika, angličtina a přírodní vědy jsem problém neměla. Byl pátek 14. ledna. Poslední den, kdy jsem do hlavy mohla naházet co nejvíc informací. Řekla jsem Shintarovi, aby dnes nechodil. Potřebovala jsem se plně soustředit a mít ho vedle sebe by mělo silné nežádoucí účinky. Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Ano?"Zavolala jsem bez toho, abych se ohlédla, kdo vstoupil do pokoje.

„Evi, přinesla jsem ti sendviče a domácí limonádu. Celé odpoledne jsi nic nejedla." Pokárala mě mamka.

„Díky mami.Akorát jsem si říkala, jaký mám hlad." Mamka ke mně přistoupila a pohladila mě po vlasech.

„Máš toho ještě hodně?" Zeptala se mě a já pokrčila rameny.

„Vždycky toho bude víc než ve skutečnosti umím. Snad to ale dobře dopadne."

„Určitě. Jsi chytrá, zvládneš to levou zadní." Pochválila mě mamka,políbila mě do vlasů a odešla. Vzdychla jsem si. Levou zadní?Tak to ani omylem...

Ani netuším, v kolik jsem šla spát. Bylo zaručeně pozdě po půlnoci. Vzbudila jsem se až se zvoněním budíku a nedobrovolně se sklouzla z postele. Sedla jsem si ke stolku a prohlédla se v zrcadle. Řekla jsem si, že se na malování vykašlu. Nanesla jsem si jen balzám na rty a sčesala vlasy do culíku. Naházela jsem do školní brašny jen to nejnutnější. Sešity pro poslední zopakování učiva, penál, peněženku a mobil. Oblékla jsem si džíny a teplý svetr, popadla brašnu a sešla dolů do jídelny. U stolu seděl Shintaro s mamkou a povídali si. Zastavila jsem se v půlce místnosti a skoro si protřela oči, abych se ujistila, že ještě nespím.

„Dobré ráno."Pozdravil mě můj přítel.

„Dobré ráno."

„Evi!" Vylétla mamka ze židle a přistoupila ke mně. Chytila mě za tváře a zkontrolovala případné kruhy pod očima a podobně.

„Jak se cítíš?"Zeptala se mě starostlivě. Pokusila jsem se na ni usmát.

„V pohodě."Odpověděla jsem. Hrozně, byla moje vnitřní odpověď.

„Dáš si snídani?"

„Ne, nedám. Už bych měla jít, abych to stihla." Řekla jsem. Moje vnitřní odpověď byla: Ne, nedám. Bojím se, že bych všechno vyzvracela hned venku za rohem.

„Měla by sis dát aspoň něco malého." Nedala se mamka. Přešla jsem pro jistotu ke košíčku s ovocem a vzala si jablko. Ukázala jsem ho mamce.

„Dám si jablko." A usmála jsem se na ni. Mamka mi dala rychlou pusu a Shintara pohladila po zádech.

„Budu ti držet palce. Shintaro, dohlídni na ni, prosím." Promluvila na každého z nás. Oba jsme souhlasně přikývli a vyšli společně z domu.Otřela jsem si zpocené čelo.

„Jsi v pořádku?"Zeptal se mě Shintaro a chytil mě za ruku.

„Ano, jsem."

„Mně lhát nemusíš."

„Je mi špatně."

„Budeš zvracet?"

„Zatím ne."

„Dobře. Po cestě koupím nějakou vodu." Řekl a já si povzdechla. Aspoň, že dnešní den byl hodně studený. Zima mi většinou pomáhá zapomenout na slabý žaludek. Víc se pak soustředím na to, jak mrznu. Stiskla jsem Shintarovi vděčně ruku.