Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 50

Pátek. Dnes měla z Kyota dorazit Maya. Věděla jsem, že má na víkend plány se svým přítelem, ale slíbily jsme si, že se uvidíme aspoň večer a zajdeme spolu na drink. To, co Maye během její poslední návštěvy předpověděl Midorima, se stalo skutečností. Akashi ji nakonec opravdu získal. Věděla jsem, že spolu zatím nechodí dlouho, ale problémů měli pravděpodobně stejně tolik jako my s Midorimou. V lásce to evidentně nemá jednoduché nikdo. Ani jsem nevěděla, jak se do Tokia dostane, ale nepředpokládala jsem, že by jezdil Akashi vlakem. Z Midorimova vyprávění jsem usoudila, že je z bohaté rodiny a má rád své pohodlí.

Jelikož byl ale stále všední den, musela jsem se samozřejmě učit ve škole. Ani po ní jsem neměla padla. Zítra už byl festival, takže jsme dodělávali poslední drobnosti, co se týče kulis a kostýmů a připravovali jeviště v malé tělocvičně. Texty už jsme uměli téměř dokonale. Midorima měl dnes trénink. Před jeho začátkem se za mnou stavil, když už jsme byli ve vedlejších tělocvičnách. Všimla jsem si ho hned ve dveřích. Podvědomě jsem vždycky vycítila, když byl poblíž. Vykročila jsem k němu, protože se evidentně neměl k tomu setkat se s lidmi z mé třídy, obzvlášť s Fujiwarou.

„Nečekala jsem, že se přijdeš podívat." Rýpla jsem si do něj trošku a pousmála se na něj. Přitáhla jsem si ho k sobě a rychle ho políbila než by se stačit sám odtáhnout. Neměl rád obecenstvo.

„Nepřišel jsem se na vás podívat. Do začátku tréninku mám ještě pár minut." Odvětil bezvýrazně a upravil si brýle na nose.

„Hai, hai. Rozumím." Prostě mě chtěl vidět, ale nechtěl to přiznat. Ale to by nebyl Midorima, aby čas od času nehrál suchara. Prostě můj tsundere přítel. Přesně takového jsem ho milovala. Sice jsme spolu oficiálně chodili nějaké čtyři měsíce, ale i tak jsem ho znala lépe než kdokoliv jiný. Jeho maska bez emocí na mě nepůsobila. Konečně jsem byla schopná vidět skrz ni. Prohlédla jsem si ho od hlavy až po paty.

„Sluší ti to." Zhodnotila jsem. Midorima si prohlédl zmateně své oblečení.

„Mám na sobě jen tričko a kraťasy." V tom se ale mýlil. Měl na sobě tmavě fialové tričko, které mu pěkně obepínalo svaly na hrudi a bílé kraťasy, které mu končily nad koleny. Prohlížela jsem si jeho svalnaté paže a nohy. Každý okamžik, kdy jsem ho neviděla v té černé uniformě, byl pro mě svátek, natož takhle málo oblečeného. Už jsem se nemohla dočkat léta, kdy ho takhle budu vídat dennodenně. Položila jsem mu ruku na hruď a nos mu zabořila do trička a nasála jeho vůni.

„Ehm... Evo?"

„Hm?"

„Co to děláš? Děje se něco?"

„Ne, nic se neděje. Jen mě takhle chvilku nech." Midorima mi obtočil jednu ruku kolem pasu a druhou mě pohladil po vlasech.

„Shintaro, chci tě vidět v tom fraku." Zašeptala jsem a snažila se tak využít naší šťastné chvilky. Midorima si povzdechl.

„Ne. Už se o tom nebavme, dobře?" Nespokojeně jsem mu zavrčela do trička.

„Fajn. V tom případě si tě v něm budu představovat." Zavřela jsem oči.

„Černé kalhoty, ve kterých máš dokonalý zadek. Tak ráda tě po něm hladím." Sjela jsem mu jednou rukou názorně na to jeho prvotřídní pozadí.

„Sněhobílá košile se stojáčkem, dokonale vyžehlená a zapnutá na všechny knoflíčky, abych si mohla představovat, jak ti je rozepínám jeden po druhém." Šeptala jsem.

„Evo, neprovokuj." Řekl potichu. Trochu jsem se pousmála.

„Černá kravata, abych si tě za ní mohla přitáhnout k sobě."

Midorima mě chytil za culík a zatáhl, takže jsem zvedla bradu a podívala se na něj. Sklonil se a políbil mě. Jednou, ale dlouze. Chvilku hypnotizoval moje rty.

„Už musím jít. Stejně s tebou není rozumná řeč." Pustil mě, otočil se a odešel pryč. Přemýšlela jsem, jestli jsem ho dostatečně přesvědčila, že ten frak je výborný nápad. Zlomyslně jsem se pousmála a vrátila se k práci. Střetla jsem se pohledem s Fujiwarou, který stál na podiu a spokojeně mu zamávala. Samozřejmě, že neustále odbíhal do šatny a skladu s nářadím, jen proto, aby mohl zahlédnout trénink ve vedlejší tělocvičně.

„Takže, všichni poslouchejte. Rozdělil jsem vám rozvrh, kdo kdy bude hrát. Kurosaki-kun a Watanabe-san zítra začnou jako první a Fujiwara-kun a Aoba-san budou v neděli mít poslední představení. Každá skupina bude hrát dvakrát za den." Seznamoval nás s programem předseda třídy. Mrkla jsem rychle na Gina. Asi měl stejný výraz beznaděje jako já.

„Ehm... Omlouvám se, že do toho zasahuju, ale nemohla by druhá skupina prosím začínat? Jsem si jistá, že Aoba-san první představení zvládne bez problému a já se aspoň sledováním jejich dokonalého začátku uklidním." Gin zuřivě přikyvoval se mnou. Předseda stočil svůj pohled na druhou Šípkovou Růženku a Fujiwaru.

„Jestli vám to nevadí?" Zeptal se jich. Aoba byla zjevně spokojená mou pochvalou a Fujiwara se na mě posměšně uculil. Samozřejmě, že mě prokoukl. Věděla jsem, že moje nervy to nezvládnou. Už teď jsem se kvůli zítřku klepala.

„Já s tím nemám problém." Usmála se na mě snad poprvé Aoba.

„Jo, nápodobně." Doplnil Fujiwara. Předseda se vrátil pohledem ke mně a Ginovi.

„Takže vy budete mít v neděli poslední vystoupení." Přikývli jsme. Bože, udělala bych skoro cokoliv, jen abych tu hrůzu oddálila. Nikdy jsem nebyla na divadla a přednesy a podobné věci před cizími lidmi stavěná. Vystoupení tenkrát v klubu bylo nečekané a já si musela dát několik panáků, abych to psychicky zvládla. Od té doby jsem nevystupovala. Doufám, že na podzimní kulturní festival třída vymyslí něco mně přijatelnějšího. Zbytek odpoledne jsme zkoušeli už s postavěnými kulisami. Během přestávek jsem si psala s Mayou. Domluvily jsme se, že se zastaví u nás doma, kde se připravíme a pak vyrazíme ven. Můžu vzít kámošku? Psala jsem jí zrovna. No jasně, čím víc lidí, tím líp 😉 Napsala jsem Yukiko. To bude zase noc.

-------------------------------------------------------------------

V osm večer už Maya seděla v tureckém sedě na mé posteli a Yukiko se mi hrabala ve skříni. Dívala jsem se na sebe do zrcadla zavěšeného nad pracovním stolem a přemýšlela, co se sebou.

„A co Kotaro? Jak to zvládá?" Ptala jsem se zrovna Mayi, která se nám svěřovala o svém vztahu s Akashim. Vlastně, vypadala šťastně. Sice si na jeho chování neustále stěžovala, ale červenala se přitom jako pivoňka.

„S Kotarem jsme jenom přátelé. Myslím, že to zvládá... statečně." Volila opatrně ta správná slova.

„Ale stejně holka. Chodí s tím tvým Akashim do stejného klubu a musí se dívat na to, jak jeho bejvalku líbá někdo jinej. Nic příjemnýho. Ale zažila jsem horší věci." Promluvila Yukiko od skříně a dál se převalovala. Maya se položila na postel, sebrala jeden z menších polštářů a tlumeně do něj zaječela.

„Hlavně jí, prosím tě, nevyprávěj o tom, jak si načapala svého bývalého." Varovala jsem Yukiko.

Maya pustila polštář a přesunula se na bok, aby viděla na Yukiko.

„Fakt?" Zeptala se jí.

„Jo. Rozdával si to u mě doma v mé posteli. S mou kamarádkou." Otočila jsem se na Yukiko.

„Tos mi neřekla." Zašeptala jsem potichu.

„Jo. Nic, čím bych se musela chlubit." Odpověděla Yukiko. Jo, to je fakt. Vrátila jsem se k malování.

„Páni! Co to tu máš za poklad?!" Vykřikla Yukiko od skříně až jsem nadskočila. Zmateně jsem hleděla na její postavu. Zahlédla jsem ruku s kusem oblečení.

„Tyhle kalhoty si rozhodně nevezmu!" Vyvedla jsem ji okamžitě z omylu. Yukiko se zamračila a Maya na mě pozvedla obočí.

„Vždyť v nich ani nebudu moct tancovat!" Snažila jsem se vymyslet nějakou dobrou výmluvu.

„Zlato..." Začala Maya.

„A kdo ti řekl, že budeme tancovat? My budeme pít." Dořekla Yukiko.