Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 55

Na neděli jsem se krásně vyspala. Cítila jsem se jako znovuzrozená. Představení jsme měli s Ginem opět jako druzí, takže jsem se v klidu nasnídala za doprovodu bratrova mlaskání a vyrazila do slunečného dne. Ačkoli mě rodiče strašili, že se na naše představení přijdou podívat, podařilo se mi je přesvědčit, že to vůbec za jejich volný čas nestojí a ať si doma hezky odpočinou. V džínách, bílém tričku a krátkém tmavomodrém saku jsem si užívala cestu ke škole. Na stromech rašily první pupeny, konečně důkaz pravého jara. Těsně před školou jsem narazila na Gina. Zvedl ruku na pozdrav a maličko se pousmál.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem ho zpátky a trochu víc si ho prohlédla. Zdál se mi dost bledý.

„Jsi v pořádku, Gine?"

„Hm." Odpověděl a stiskl rty k sobě. Určitě nebyl v pohodě. Vzala jsem ho za paži a vešli jsme do školy společně. Škola byla stejně přeplněná jako předchozí den. Prodrali jsme se do malé tělocvičny do zákulisí a posadili se na připravené židličky. První představení bylo v plném proudu, přibližně tak za polovinou.

„Tak, Gine, jaká byla včera káva s tvými obdivovatelkami?" Rýpla jsem si zvědavě a čekala na odpověď. Gin sklopil pohled a promnul si nervózně ruce.

„Ehm...no... hodně... komunikativní." Řekl váhavě, čemuž jsem se musela zasmát.

„Gine, klidně řekni na rovinu, že ženský jsou jako ukecané slepice. Však je to pravda." Povzbudila jsem ho. Pozvedl jeden koutek svých rtů, ale jinak nic neřekl. Opravdu nevypadal ve své kůži. Převlékli jsme se, nechali se opečovávat a čekali, dokud nedojde řada na nás. Vše probíhalo, tak jak mělo, ale po konečném tanci bylo na Ginovi znát, že je unavený. Na čele mu vyrašily krůpěje potu, který mu stékal po skráních. Sáhla jsem mu na čelo, abych zkontrolovala jeho teplotu.

„Ježíši, Gine, vždyť úplně hoříš!" Vyhrkla jsem.

„To se ti jen zdá. Budu v pořádku." Tlačil ze sebe slova. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho pryč.

„Kam jdeme?" Zeptal se mě.

„Na ošetřovnu."

„Jsem v pořádku." Trval stále na svém Gin.

„Ne, nejsi." Dál už neodporoval. Nechal se odtáhnout až na lůžko. Lékařka mu dala nějaké léky a nakázala mu odpočinek. Trochu zoufale se na mne z lůžka podíval.

„To nic, Gine. Hezky si odpočiň. Přijdu se za tebou ještě podívat." Slíbila jsem mu.

Měla jsem poměrně dost času, takže jsem se šla podívat za Midorimou do kavárny. Po cestě mi pípnul telefon. Psala Maya: Čauky mňauky! Když dnes vyjde vše podle plánu, přijdu se na tebe ještě podívat. Jinak sobota po té naší party byla dost krušná! :-D Pobaveně jsem si odfrkla. Já: To ti věřím, podle toho, jak jsi vypadala. ;-) Ještě jsem jí napsala čas posledního představení a dál se věnovala cestě a uhýbání ostatním návštěvníkům. Opět jsem si počkala ve frontě, dokud na mě nepřijde řada. Přede mnou bylo ještě několik lidí, když mě zaregistroval Midorima. Moje růžové šaty a blond vlasy se nedaly přehlédnout. Přistoupil k dalšímu číšníkovi, prohodil s ním pár slov a vyšel na chodbu za mnou. Vzal mě za ruku a vytáhl z řady čekajících. Opřel se o okno a já se postavila naproti něj.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho s úsměvem.

„Ahoj." Odpověděl. Dala jsem mu rychlou pusu a kývla směrem ke dveřím jejich třídy.

„Nevadí, že jsi tu se mnou?"

„Obsloužil jsem nejvíc stolů ze všech. Myslím, že mám na chvilku nárok na odpočinek." Konstatoval. Zvedl se mi jeden koutek úst. Přikročila jsem k němu blíž a pohladila ho po hrudi. Chytila jsem mu kravatu oběma rukama a urovnala mu ji, ikdyž byla uvázaná téměř dokonale. Zvedla jsem k němu pohled, který mi chvilku opětoval, pak ho ale přemístil na moje rty a následně zpátky na oči.