Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 5

Skoro jako vždycky jsem se vzbudila asi 2 minuty před tím, než mi zazvonil budík. Ten jsem hned zaklapla. Nejen, že je člověk naštvaný, že se vzbudil dřív, ale taky proto, že ví, že už nemůže ani dál polehávat. Začala jsem si z krku odmotávat šňůrku od sluchátek. Jednou se na nich opravdu oběsím! To dnešní vstávání ale mělo jednu výhodu, a to takovou, že byl pátek a já věděla, že zítra již žádné brzké vstávání nebude.

Pomalu jsem se v posteli protáhla, jak mi vždycky v Čechách radil můj děda. Když se prý ráno hned v posteli dobře protáhnete, tak si nikdy neskřípnete žádný nerv! Vyklouzla jsem z postele a hned zamířila dolů do koupelny. Ano, přesně tak, celou cestu dolůůůůůů, až do koupelny. Máme totiž v domě jen jednu. Došourala jsem se do koupelny, kde už si brácha čistil zuby. „Čau."zamručela jsem znuděně. „Hm."byla jeho krátká odpověď. Když ještě na půl spíte, tak se Vám moc mluvit nechce. Nacpala jsem se vedle něj k umyvadlu a následovala jeho příkladu. Opláchli jsme si obličeje a každý vyrazil zpátky do svého pokoje. Sedla jsem si ke stolku, učesala se, culík to jistil, nanesla řasenku a jemnou rtěnku. Jojo, my Češky nejsme tak dokonalé jako japonské modelíny. Mám světlou pleť a někdy nosím brýle, tak se aspoň někdy musím trochu zvýraznit. Když se ale v Japonsku malujete už na střední, tak na vás většina Japonek zírá jak na lehkou holku. Malování je tam totiž zakázaný. Proto jsem ve třídě neměla skoro žádnou kamarádku. Jiný svět, jiný mrav. A možná nová konkurence, což se holkám nikdy nelíbí. Otočila jsem se na židli a podívala se na zimní uniformu naší školy. Černá sukně, bílá košile, černý sako, bílé podkolenky a mašle. O klukách u nás ani nemluvím. Pokud neměli rozepnuté aspoň sako, vypadali všichni, jak kdyby se chystali na pohřeb. Nejhnusnější uniforma ze všech! S odporem jsem se zvedla a přistoupila ke skříni, kde visela. Nejsem vůbec typ holky, které by slušely sukně. Aspoň já si to myslím. Nejsem hubeňourka, jsem holka krev a mlíko. Velká prsa, větší zadek a stehna. Otevřela jsem skříň a oblékla si spodní prádlo. Žádné bombarďáčky s puntíky nebo jahůdkami, jak to často vidím v anime! Normální, slušné a pěkné bílé krajkované. Na to já si potrpím. Když má holka větší prsa, tak jí stejně nic jiného nezbývá než jít do speciálky. Pak už se můžete bavit těmi nenávistnými šikmými pohledy, hehe. No dobře. Zapnula jsem si košili, natáhla sukni a podkolenky, uvázala tu děsnou mašli a natáhla si sako. Venku už začínala být pěkná zima. Byl začátek prosince. Popadla jsem školní tašku a sešla dolů na snídani. Tašku jsem si připravila do chodby k botníku a zamířila do kuchyně. Na talíři ležely obložené chleby. Brácha akorát dojedl, protáhl se kolem mě na chodbu a poplácal mě po hlavě. „Ahoj večer."rozloučil se se mnou. Naházela jsem chleba co nejrychleji do sebe, zapila čajem a vyrazila zabalená ještě v bundě do školy. Nevím, co si počnu v lednu. To se budu asi obmotávat dekou.

Do třídy jsem dorazila chvilku před zazvoněním. Ustlala jsem si na své předposlední lavici úplně u okna a podívala se na svého souseda napravo. „Dobré ráno, Yuyo." Yuya si mě doteď nevšiml. Ruce a hlavu měl opřené o stůl a vypadal, že spí. Obličej měl otočený směrem ke mně. Otevřel oči. „Říkal jsem ti, ať na mě hned ráno nemluvíš." Ráno měl vždy náladu pod psa. Usmála jsem se na něj a trochu se zvedla ze stolu. „Sumimasen!"Spojila jsem ruce, jako když se modlím a naznačila úklon, jak to Japonci tak často dělají. Zatvářila jsem se smutně a našpulila pusu. „Pff."odfrknul si Yuya a konečně se taky pousmál. „Dorazila si domů v pohodě?" „Jo. Jak ostatně můžeš sám vidět, pořád jsem v jednom kuse. Žádný Jack Rozparovač na mě nezaútočil." „Co vy? Oslavili jste vítězství pořádně?" „Všichni byli dost unavení, takže jsme zašli jen na něco dobrého a pak asi všichni doma hned padli." Pokrčil rameny Yuya. V tu chvíli zazvonilo na první hodinu. „Prosíííím, ať to dneska uteče rychle!!!" zakňourala jsem nahlas a podle Yuyova výrazu jsem pochopila, že se mnou naprosto souhlasí.

Japonština je pro mě i po dvou letech tabu. Mluvení mi nedělá nejmenší problém, ale psaná forma je moje noční můra. Z poslední písemky jsem měla 2 (u nás rovno 4). Kromě zeměpisu a dějepisu, je to další předmět, kterému moc neholduju. Zlatá biologie! Asi si budu muset najít někoho na doučování. Po očku jsem mrkla na Yuyu. V žádném případě. Yuya je na tom podobně, ne-li mnohem hůř. Jeho brácha? To by mě s jeho trpělivostí asi dřív umlátil sešitem. Budu muset nad tím popřemýšlet. Zbytek hodin jsem zvládla bez problémů. Konečně přestávka na oběd. 45 minut svobody. Zahrabala jsem v tašce, popadla krabičku na jídlo a knihu a téměř jsem vyběhla ze třídy. Na střeše a venku už je zima, takže žádný opírání o strom už letos asi nebude. Tak kam se vrtnu? Chtěla jsem klid, takže někam dál od tříd. Zaběhla jsem do hudebny, která byla trochu mimo. Asi proto, aby zpěv a hudba nerušily ostatní třídy od vyučování. Teď by tam snad nikdo neměl být. Pomalu jsem odšoupla dveře do hudebny. Nikdo, paráda! Sedla jsem si na parapet k oknu a pustila se do oběda. Když jsem vše snědla, vyhodila jsem krabičku a otevřela jsem knížku. Četla jsem si asi 5 minut. Oči mi pořád těkaly k pianu. Vždycky jsem chtěla umět hrát na piano. Knížku jsem zaklapla a vše nechala na parapetu. Sedla jsem si na lavičku u piana a nadzvedla víko, které chránilo klávesy. Zaťukala jsem několik tónů. Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku...

Po padesátém pokusu už jsem to dávala jako profík. „Tuhle skladbu neznám."ozvalo se od dveří. Překvapením jsem na stoličce nadskočila a přiložila si ruku na prsa. „Fuj, to mi nedělej!"řekla jsem česky. U dveří stál jako socha Midorima. Rukou si posunul brýle trochu výš a vykročil ke mně.