Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 14

Sundal si kabát a pověsil ho na věšák. Měl na sobě světle hnědý svetr a tmavé rifle. Jak jen se mám soustředit na učení? Už jenom když ho vidím v normálním oblečení, tak ho svlékám očima. To do školy nemůžeme chodit oblečení, jak chceme? Ne, raději ne. Holky by z Midorimy nespustily oči. V té pohřební uniformě aspoň není tak sexy, pokud si nerozepne pár knoflíčku... Potřásla jsem hlavou. Nepřemýšlej nad takovými hloupostmi! Až ho uvidí mamka, tak se zblázní. A taťka bude chtít, abychom se učili v obýváku. „Pojď dál." Řekla jsem a vešla přes obývací pokoj do kuchyně. „Udělám nám aspoň čaj, ať se při tom učení trochu zahřejeme." Vedro už mi bylo teď, ale co už. Midorima si prohlížel fotky, kterých jsme tu všude měly jak naseto. Přistoupila jsem k němu. „To jsem já s našima a bráchou v Rakousku. Jezdívali jsme tam skoro každý rok, i když nikdo z nás neumí lyžovat." Usmála jsem se a ukázala na další fotku objímajících se dvou dětí. „Tady jsem já s bráchou. Jako malí jsme se pořád prali. Mamka si proto musela hned zdokumentovat tuhle vzácnou chvilku. " Ještě jsem mu popsala několik dalších fotek. Dovařila se voda a já šla zalít čaj v konvičce. „Rodiče nejsou doma?" Zeptal se mě. „Ne, zatím ne. Každou chvílí ale dorazí. Brácha je pravděpodobně v pokoji a učí se." Vysvětlovala jsem. „Právě se doučil a razí ven!" Ozvalo se od dveří. Málem jsem převrhla jeden ze šálků. Brácha se uculil a mrkl na mě. Přistoupil k Midorimovi. „Takže ty jsi ten člověk, díky kterému se sestřička konečně usmívá?" Zeptal se ho a napřáhl ruku. Midorima si všiml, že u nás nejsou úklony na denním pořádku. „Zdeňku!" Oslovila jsem ho česky a celá zrudla. „Midorima Shintaro." Začali se navzájem představovat a potřásli si rukou. „Zdeněk Riečičiar, v Japonsku Watanabe Zdeněk. Taaakže, Shintaro, co máš dneska v plánu s mojí sestrou?" Musela jsem se usmát. Brácha má taky tendenci hned každému říkat jménem a Midorimovi to zřejmě neuniklo, ale neopravil ho jako tenkrát mě. „Jdeme se učit." Odpověděla jsem místo Midorimy. „Našim jsem psala a vědí o tom." Jak jsem se dívala na ty dva, došlo mi, že jsou stejně vysocí. Brácha by taky klidně mohl hrát basket, ale on je spíš na počítačové hry a poflakování se venku s kamarády. Vzala jsem tác s konvičkou a šálky. „Odnesu to zatím nahoru." Minula jsem bratra a věnovala mu pohled alá: Opovaž se ještě něco říct! Brácha se na mě usmál. Midorima vyrazil za mnou, ale brácha ho zastavil rukou. Vyšla jsem s divným pocitem schody, prošla dlouhou chodbou až dozadu k mému pokoji a tácek položila na stoleček uprostřed místnosti. Mám pustit hudbu? Blbost, vždyť se máme učit... Nemám se ještě převléknout? I to jsem zavrhla. Jsem přece doma, tak proč bych se parádila. Podrbala jsem se na hlavě. Zkontrolovala jsem se rychle v zrcadle... To ho tam brácha zpovídá nebo co? Čekala jsem asi dalších 10 minut. Vrátila jsem se ke schodům a uslyšela hlasy. A sakra. Rodiče dorazili. Seběhla jsem dolů, abych Midorimu zachránila. Vešla jsem do obýváku a čekala, že bude sedět u stolu a táta na něj bude svítit lampičkou (kterou tam nemáme) a bude se ho ptát na vše možné a mamka nad ním bude slintat. Midorima se ale bavil s taťkou na pohovce a mamka poletovala kolem nich. „Aaa, Evi. Kde jsi? Narazili jsme na Shintara a Zděndu, jak si povídají na chodbě, tak jsme se rovnou seznámili." Všichni se ke mně otočili. Mamka cvrlikala „Proč jsi nám neřekla, že máš tak hezkého spolužáka?" Chvíli jsem přemýšlela, co jí na to mám odpovědět. Přece jí neřeknu, že mě doučuje prvák. Bála by se, že jsem na tom s učením hodně zle. Midorima mě nenápadně vytáhl z maléru: „Nechodíme spolu do třídy." „Jo, přesně!" Dodala jsem. Stoupla jsem si před pohovku. „A jestli nás teď omluvíte, jdeme se nahoru učit." Pokynula jsem ke dveřím. Midorima se zvedl z pohovky a následoval mě na chodbu. „Přinesu vám za chvilku něco na zakousnutí." Volala za námi mamka. „Dobře!" Začala jsem stoupat do schodů. Na zádech jsem cítila Midorimův pohled. Prošla jsem dlouhou chodbou a vešla do svého pokoje. „Máš pokoj úplně vzadu?" Zeptal se překvapeně Midorima. „Jo, je menší než bráchy, ale miluji jak je schovaný v koutě. Mám tu svůj klid." Nebylo to poprvé, co jsem měla kluka ve svém pokoji, ale svým způsobem to bylo jiné. Cítila jsem se, jako kdyby to bylo poprvé. Pořád jsem těkala očima po pokoji a hledala, kde jsem co nechala a co by Midorima rozhodně neměl vidět. Svoje anime-plakáty jsem ale rozhodně neměla v plánu strhávat ze zdi. Zatímco se Midorima rozhlížel po pokoji, sedla jsem si ke stolečku na bobek. „Ten čaj už asi moc teplý nebude." Řekla jsem a nalila nám do šálků. Midorima si sedl naproti mně do tureckého sedu. „To nevadí. Takže, co ti dělá problém?" Upravil si brýle a podíval se na mě. „Ehm... noo... někdy v textu narážím na slova se znaky v kandži, které neznám. Potřebovala bych vysvětlit jejich význam, popřípadě, jak by se dalo odvodit jejich čtení." Midorima zkřížil ruce na hrudi. „Hmm... každý kandži znak tvoří kořen slova. Dá se říct, že z písemné podoby se nedá určit, jak by se který znak měl číst. Musíš se je prostě naučit. Na střední bychom měli znát něco málo přes 2000 znaků. Máš tu učebnici?" Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „2000 znaků? To jste se vy Japonci úplně zbláznili? Nejen, že máte hiraganu a katakanu, ale ještě k tomu potřebujete dalších 2000 čínských znaků! My máme jednu abecedu a vše se čte přesně tak, jak se píše. Je to ještě jednodušší než angličtina. Aspoň teda čtení." Trochu zoufale jsem mu podala učebnici Japonštiny. Za nedlouho zaklepala na otevřené dveře mamka. Přinesla nám sendviče s vaječnou pomazánkou a koláč. Poděkovali jsme za jídlo. „Jdeme se s tátou dívat do ložnice na televizi. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí říct. Dobrou noc." S tím na mě mrkla, a zabouchla za sebou dveře. To mi jako teď dala mamka svolení k tomu, že na Midorimu můžu skočit?! Začínala jsem být dost nesvá. Nejen, že jsem nechtěla před Midorimou vypadat jako blbec, ale jasně jsem cítila rozpaky z toho, že jsme tu sami a nikdo nás nehlídá. Rychle jsem do sebe nacpala jeden sendvič. Midorima ke mně posunul učebnici a ukázal na delší text. „Přečti mi to." Ve čtení jsem nebyla úplně nejhorší. Midorima mě opravoval, pak mi zadal psaní kandži znaků. To byl větší problém. Časem mu přestávala docházet trpělivost. Povzdechl si. Stoupl si, přistoupil ke mně a klekl si skoro za mě. Vzal mou levou ruku do své, pak ji ale pustil a začal přes mé rameno psát sám pomalu do sešitu. „Podívej, tenhle znak se píše takhle.... Tady stříška... tady obdélník." Koukala jsem na jeho ruku, když dopsal. Ruku nechal na stole. „Ty jsi levák?" Dělala jsem, že mě jeho dotyk vůbec nijak neovlivnil. Pokýval na souhlas. Dál jsem pozorovala jeho zavázané prsty. Položila jsem na jeho ruku tu svou a palcem začala hladit obvaz. „Proč máš levou ruku obvázanou? Jsi zraněný?" Zeptala jsem se starostlivě a podívala se mu do očí. Oplatil mi pohled. „Ne. Šetřím si ji na nejdůležitější chvíle. Třeba na zápasy." Odpověděl mi. „Třeba?" Opakovala jsem po něm. „A na co dalšího si je šetříš?" Pohledem jsem zavadila o jeho ústa. Na stole mi pípl telefon oznamující příchozí zprávu. Nadskočila jsem úlekem. Vzala jsem telefon do ruky a otevřela ji. „Aaaa, Rin." Doufám, že se pořádně učíš! Musíme co nejdřív vymyslet náhradní termín! Dobrou noc, Rin. Pousmála jsem se. Chtěla jsem mu odepsat. Ani jsem si neuvědomila, že jsem jeho jméno řekla nahlas. Midorima mi ale vytrhl telefon z ruky. „Buď tak hodná a věnuj se učení! Nebo po jedné zprávě od tvého přítele nejsi schopná myslet?" Vyjel na mě zbytečně. „Co prosím? Chtěla jsem jen odpovědět na zprávu. To je snad základ slušného chování!" Odpověděla jsem chladně. Chce se zase hádat? „Ne, když ti na to tvé učení někdo věnuje svůj drahocenný čas!" Oči měl chladné jako led. Takže se chce hádat. „Midorimo! Jsem ráda, že jsi mi svůj drahocenný čas věnoval, ale jak moc dobře víš, tak jsem o pomoc žádala Kazunariho a ne tebe. Dnes jsi mi ale z ničeho nic uráčil říct, že se obětuješ a zkusíš mi něco vtlouct do hlavy a já tedy kvůli tobě zrušila večeři s kamarádem. Je slušnost mu aspoň odepsat, že se opravdu učím, a že se brzy uvidíme. Navíc, mi nemáš co sahat na moje věci!" Začínala jsem zvyšovat hlas. Sáhla jsem po telefonu. Midorima ale sáhl po mé ruce. Druhou mě zatáhl za levačku, což jsem nečekala, a přepadla jsem přes bok Midorimy na zem. Vyjekla jsem. Pod hlavu mi ale stihl dát svou levou ruku, takže jsem se do hlavy neuhodila. Nestačila jsem absolutně nijak zareagovat a Midorima se zničehonic skláněl nade mnou. Dívala jsem se na něj, ale najednou jsem měla v hlavě prázdno. Nevěděla jsem ani, co mám říct. Jen jsem čekala. „Takhle mi, Evo, aspoň neutečeš a vyslechneš mě." Vysvobodil svou levačku zpod mé hlavy a stejně jako druhou rukou se opřel o podlahu. Vlastně na mně napůl seděl, nohy mi uvěznil těma svýma. Zvedla jsem obě ruce a dotkla se jeho hrudi ve snaze se do něho trochu zapřít. Nevím proč, ale moc síly jsem do toho nedala, takže se ani nehnul. Nechala jsem je tam. „Řekni mi popravdě, Evo, děláš se všemi svými kamarády to samé, co se mnou?" Zmateně jsem se na něj podívala. Pootočila jsem hlavu. Tlačil mě culík. „Au." Midorima si toho všiml a levou rukou mi stáhl z vlasů gumičku. Pak se o ruku zase opřel a čekal na odpověď, oči upřené do mých. „Nevím, co máš na mysli." Řekla jsem. Asi jsem tušila, na co naráží, ale chtěla jsem dělat hloupou. Ať to chlapec řekne na rovinu. V očích se mu zalesklo. Jojo, poznal, že ho provokuju. Že vím moc dobře, o čem mluví. „Tak ty nevíš." Protáhl dlouze a pokračoval. „Mluvím o tom, jestli se s nimi líbáš pod stolem a provokuješ je jako mě. Jestli jim ráno voláš, aby si pro tebe přišli." Naklonil se ke mně blíž a zašeptal skoro do ucha: „Jestli spíš v jejich postelích jen ve spodním prádle nebo jen v jejich tričku." Zachvěla jsem se. Jeho hlas na mě vždycky působí jako afrodiziakum. Pak přestávám myslet, a to by se nemělo stát. Srdce mi bušilo. Přes moje ruce na Midorimově hrudi jsem cítila, že je na tom stejně. Srdce mu tlouklo o 106. Otevřela jsem ústa v odpověď. „Já... já jsem pod tričkem měla spodní prádlo." No dobře, lepší odpověď mě nenapadla. Midorima s ní také spokojený nebyl. Už takhle jsem byla asi rudá jako rajče. Bylo mi hrozné horko, a tím, jak se mě Midorima svým tělem dotýkal, to ještě zhoršoval. „Děláš to s Rinem? Nebo s někým jiným?" S Rinem? Blázní? „Cože?" Překvapeně jsem na něj zírala. „Dělá ti Rin tohle?" Naklonil se ještě blíž a jemně se dotkl svými rty těch mých. Sotva jsem polibek cítila. O to ten letmý dotek působil na mě intenzivněji. Vzdychla jsem. „Ne." Nestačilo mu to. „A tohle?" Políbil mě znovu, tentokrát delší dobu. Víc se na mě přitiskl. Když polibek přerušil, opět jsem vzdychla: „Ne." Kousla jsem se do rtu v očekávání, co přijde dál. Pořád byl tak blízko, že jsme se skoro dotýkali nosy. „A tohle?" nakonec z něho vyšlo rozechvěle. Ucítila jsem ve vlasech jeho levou ruku. Tentokrát mě políbil vášnivě. Sotva jsme měli prostor se nadechnout. Jazykem se otíral o ten můj. Slízl jím kapičku krve z mých rtů, jak jsem se do nich kousla. Úplně se na mě položil a já ucítila celou jeho váhu na svém těle. Otřela jsem svá stehna o sebe. Byla jsem vzrušená, až to u 17leté holky není hezké. Midorima sebou trhl a vzdychl mi do úst. Jak už jsem určitě dřív řekla, nejvíc sexy zvuk na světě. Pravou rukou mě pohladil po krku a stáhl mi z ramene svetr. Odtrhl se od mých úst a políbil mě na krku. Pootočila jsem hlavu na stranu. Ruce jsem stále měla na jeho hrudi. Levou ruku jsem zabořila Midorimovi do vlasů a jemně zatáhla. Dál mě dráždil na krku. Sál a kousal. Svou pravou ruku posunul přes tričko z boku, kde mi procházela podprsenka, přes žebra až ke kyčelní kosti nad tepláky. Ucítila jsem jeho prsty na své holé kůži. Tričko se mi trochu vyhrnulo. Zatáhla jsem automaticky bříško a nadzvedla se v bocích, pokud to vůbec s Midorimovou tíhou šlo. Využil hned volného prostoru pode mnou a ruku přesunul na můj zadek. Nechtěla jsem s objevováním těla toho druhého zůstat pozadu a posunula také svou ruku z Midorimovy hrudi. Pohladila jsem ho po zádech a dostala se až k jeho bokům. Chtěla jsem vědět, jestli můj dotek na jeho holé kůži dělá to samé s ním, co jeho se mnou. U boku jsem mu sáhla pod svetr a košili. Jen co ucítil mé prsty na svých nahých zádech, cukl sebou a stiskl mi zadek. „Evo!" Oslovil mě ochraptěle, rty stále na mém krku. Přesunula jsem ruku dopředu na jeho hruď a pevné břicho. Zatnul svaly. Och, můj bože. Z jeho těla jsem byla úplně paf. „Midorimo." Zašeptala jsem nevinně jeho jméno a strčila i druhou ruku pod jeho košili. Měl ji se svetrem vyhrnutou už do půlky zad. „Jestli budeš takhle pokračovat dál, nevím, jestli se později ovládnu." Řekl opatrně Midorima a zvedl hlavu. Podívala jsem se mu do očí. „Neboj se, tak daleko bych to zajít nenechala." Chtěla jsem ho uklidnit, ale Midorima mě zmateně zkoumal a pak jako prásknutí bičem ze mě slezl a sedl si vedle na podlahu. Opřela jsem se o lokty a přemýšlela jsem, co jsem řekla špatně. Rty jsem měla od polibků nateklé a rozhodně jsem chtěla v tomhle hraní pokračovat. „Nenechala bys to zajít dál, protože jsem to já, anebo je v tom něco jiného?" Zeptal se mě najednou Midorima. Jeho pohled mě propaloval až do morku kostí. Byl v něm opět ten jeho chlad a vztek, ale taky vášeň a smutek. Zpanikařila jsem. Sedla jsem si a rukama si objala nohy. „Nechci o tom mluvit." Uzavřela jsem debatu. Bylo mi nepříjemné mu vysvětlovat, co se stalo a čeho se bojím. Stejně spolu ani nejsme, tak proč bych se o to vůbec měla snažit? Přitahujeme se, to je naprosto nevyvratitelný fakt. Když jsem s ním, jsem nervózní, potím se a mám pocit, že mi srdce buší až v hlavě. Tohle jsem s Makotem nezažila. Byla jsem ze svých pocitů vůči Midorimovi vůbec hrozně zmatená. „Aha." Řekl jen. Midorima vypadal, že si mou odpověď vyložil úplně zle. Vstal a chystal se k odchodu. Ne, to ne! Nechtěla jsem, aby odešel.„Počkej! Tebou to není, přísahám. Špatně si mě pochopil!" Rychle jsem vstala a chytila ho za ruku... Musím mu to dokázat... Že nikdo mě tak nezajímá jako on. Otočil se zpět. Přistoupila jsem k němu a zprudka ho políbila. Zavzdychal mi do úst. Vklínila jsem jazyk mezi jeho rty a rukama ho objala kolem krku. Nedopřála jsem mu oddych. Odtrhla jsem se od něho a sundala mu rychle brýle. Hodila jsem je na stůl a zase se na něj vrhla. Přimáčkla jsem se svým tělem na jeho. „Neodcházej takhle, prosím." Žadonila jsem mezi polibky šeptem. Midorima mě chytil za zadek a nadzvedl mě jako bych byla peříčko. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu. Vykročil se mnou přes pokoj a povalil mě na postel. Naše ústa byla naběhlá a stále jsme se toho druhého nemohli dostatečně nabažit. Nohy jsem měla stále omotané kolem jeho pasu. Vůbec jsem si nevšimla, že mi po cestě Midorima sundal svetr. To jsem si uvědomila, až když mi přetáhl tričko přes hlavu a já se pod ním ocitla jen v podprsence. Odhrnul mi vlasy dozadu. To není fér! Zatímco mě dál líbal na ústa, vklouzla jsem mu rukama opět pod košili a užívala si tu hru svalů pod ní. Chytila jsem lem jeho svetru a vyhrnula mu ho až k podpaží. Midorima se automaticky nadzvedl na kolena a svetr si sundal. Bílá košile na něm úplně svítila. Miluju kluky v košilích. Klečel mezi mýma nohama a prohlížel si mě. Klekla jsem si rychle před něj a přitiskla mu prst na ústa. „Ať tě ani nenapadne komentovat moje tělo nebo říct něco trapnýho!" Usmála jsem se na něj. Pousmál se. Posunula jsem se k němu blíž a obkročmo si na něj sedla. Ruce jsem mu opět omotala kolem krku a políbila ho. Už jsem pochybovala, že budu schopná tohle tornádo touhy zastavit. Zatímco jsem si hrála s jeho ústy, postupně jsem mu pravou rukou začala rozepínat knoflíčky na košili. Dostat se do poloviny mě stálo nehorázný úsilí! Pohladila jsem ho na krku a pak ruku posunula níž na hruď, kde mu tlouklo srdce jako zběsilé. Celé tělo jsem měla jako v ohni. Midorima přerušil polibek. Ústy se otřel o mou tvář a kousl mě do ucha. Trhla jsem sebou, jakoby mnou projel elektrický výboj. Midorima si uvědomil, že právě našel moje slabé místečko. Dotkl se mého lalůčku jazykem a opět kousl. Slastně jsem vzdychla. Levou rukou mě objal kolem pasu a přitiskl si mě blíž na svůj klín. Ucítila jsem jeho erekci. Pravou rukou mě pohladil po klíční kosti a stáhl mi ramínko, až se mi posunula podprsenka. Políbil mě na krk a rukou přejel přes ten jediný vrchní kousek, který mě chránil od nahoty. Levou polovinu podprsenky mi stáhl ještě níž a odhalil tím mou bradavku. Jemně mi po ní přejel palcem a já se prohnula. Midorima se sklonil a já ucítila studivý a lehký dotek jeho jazyka. Slastně jsem vzdychla a levou rukou ho zatahala za vlasy. Laskal ji a obkružoval jazykem, až jsem to nemohla vydržet.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Evi...?" Oba jsme se s Midorimou strašně lekli. Bylo štěstí, že mě nekousl! Vyskočili jsme z postele a rychle hledali oblečení, já tričko, Midorima svetr. Odkašlala jsem si: „Ano?" Rychle jsem zaplula ke stolu, Midorima zůstal stát. Dveře se pomalu otevřely. Naštěstí mamka! „Taťka říká, že už je pozdě. Měli byste to učení nechat i na jindy." Prohlédla si naše neupravené oblečení a rozcuchané vlasy...Sakraaaaa. „Jasně mami. Midorima je akorát na odchodu." Snažila jsem se působit co nejklidněji. Tělo mě pálilo a Midorimův jazyk jsem na sobě cítila ještě teď.„Dobře. Dobrou noc, děti." Usmála se na nás přehnaně mamka a zavřela za sebou.Nahlas jsme si oba oddechli. „Bože, myslím, že nás prokoukla!" Zasténala jsem. Midorima mlčel, ale tváře měl zardělé tak, že bylo jasné, že není vůbec v klidu. Cípy košile mu vyčuhovaly zpod svetru a ještě něco nebylo úplně v pořádku... Zamžourala jsem na stůl. Ležely tam jeho brýle. Sebrala jsem je, zvedla se a přistoupila k Midorimovi. Opatrně jsem mu je nandala. Naše oči se setkaly. Několikrát se zhluboka nadechl. „Evo, chci, abys mi slíbila, že budeš jenom moje. Nikdo jiný se tě ani nedotkne, rozumíš?" Řekl Midorima najednou naprosto klidně. „Rozumím." Odpověděla jsem. Pohladil mě po tváři. Doprovodila jsem ho na chodbu ke dveřím, kde si oblékl kabát a boty. Chytil mě za ruku a sklonil se ke mně k polibku. Tím polibkem jsem právě ztvrdila slib, že patřím jen jemu a nikomu jinému. Nikdo jiný pro mě neexistoval stejně od té doby, co jsem ho poprvé potkala. Jsem jeho a on je můj. O to se postarám! Snad nemusím ani říkat, že jsem Midorimy měla celou noc plnou hlavu a nebyla jsem schopná usnout!